ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2219.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2219/2017-585
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalované NMT-aktiv s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Plzni, Ledecká 1199/20, PSČ 323 00, IČO 25244434, zastoupené Mgr. Petrou Královou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, PSČ 301 00, o zaplacení částky 1 715 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 44/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015, č. j. 44 Cm 44/2004-504, ve výrocích po body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 44 Cm 44/2004-504, zastavil řízení co do částky 168 480 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 546 560 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 1 715 040 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vrácení provizí vyplacených na základě uzavřené mandátní smlouvy, neboť v případě 34 pojistných smluv uzavřených v důsledku působení žalované došlo k jejich zániku, a to převážně z důvodu neplacení pojistného.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jako podnikatelé uzavřeli dne 19. 6. 2000 mandátní smlouvu č. 301184/2000 (tuto smlouvu soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o obchodním zastoupení – dále jen „smlouva o obchodním zastoupení“), v níž se žalovaná zavázala vyhledávat pro žalobkyni zájemce o pojištění a uzavírat pojistné smlouvy, mj. týkající se důchodového pojištění (článek I). Podle čl. III pojišťovna (žalobkyně) zmocnila žalovanou k uzavírání pojistných smluv týkajících se důchodového pojištění jejím jménem a na její účet. Žalobkyně se zavázala vyplatit žalované provize, a to jednak získatelskou provizi (za uzavření pojistných smluv) a dále následnou provizi (za údržbu pojištění a za stálou péči o klienta). Podle článku V bodu 5 smlouvy o obchodním zastoupení vznikal nárok na výplatu provize přiřazením první úhrady pojistného v plné výši k předpisu pojistného v příslušném roce trvání pojištění. Dále bylo v článku V bodu 7 sjednáno, že provizi, která již byla mandatáři vyplacena, a na niž zanikl, resp. nevznikl nárok, je oprávněna pojišťovna mandatáři odečíst od provizí určených k nejbližší výplatě. Nemůže-li pojišťovna odečíst mandatáři takovou provizi ani po tři sobě jdoucí kalendářní měsíce, je mandatář povinen ji vrátit pojišťovně do dvou měsíců od doručení písemného vyrozumění od pojišťovny o této skutečnosti. Po zániku pojistné smlouvy o pojištění osob podle §801 a §800 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) se odúčtuje mandatáři v druhém roce trvání pojištění 50 % vyplacené provize.
Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná na základě předmětné smlouvy o obchodním zastoupení uzavřela v době od 15. 9. 2000 do 21. 6. 2001 34 pojistných smluv s koncovým trojčíslím č. 145, 514, 395, 396, 397, 398, 399, 400, 401, 427, 448, 452, 457, 461, 494, 502, 555, 556, 557, 558, 559, 560, 290, 353, 050, 990, 103, 116, 179, 106, 428, 902, 971 a 031. U prvních dvou smluv s koncovým trojčíslím č. 145 a 514 došlo k zániku pojistných smluv až ve druhém roce trvání pojištění, proto vznikl žalobkyni nárok na zaplacení poloviny z vyplacených provizí. U ostatních 32 pojistných smluv došlo k zániku pojistného (zřejmě myšleno pojistného vztahu) již v prvním roce trvání pojistné smlouvy. U těchto pojistných smluv soud zjistil, že jako pojistník byl ve smlouvách uveden D. B.
V řízení nebylo sporné, že žalobkyně smlouvu o obchodním zastoupení vypověděla písemným doporučeným dopisem ze dne 29. 10. 2001, kterou žalovaná obdržela 30. 10. 2001 a dne 24. 6. 2003 vyzvala žalovanou k úhradě částky 28 104 668 Kč z titulu vyplacených provizí.
Podle soudu prvního stupně účastníci jako podnikatelé ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) obch. zák. platně uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení v souladu s §652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Žalovaná se na základě této smlouvy zavázala dlouhodobě pro žalobkyni vyvíjet činnost směřující k uzavírání pojistných smluv, především smluv týkajících se důchodového pojištění, sjednávat a uzavírat tyto smlouvy jménem zastoupené a na její účet. Na provizích za 570 pojistných smluv bylo žalované vyplaceno 30 193 935 Kč, za 568 pojistných smluv byla odúčtována provize ve výši 28 104 668 Kč, 2 pojistné smlouvy nebyly odúčtovány. U 96 pojistných smluv nevznikl žalované nárok na provizi. Celkem bylo uzavřeno 666 pojistných smluv, z nichž zůstal žalované nárok na 2 809 267 Kč. V nároku žalované je zahrnuta část provize na 2 pojistné smlouvy s koncovým trojčíslím 145 a 514 ve výši dvakrát 32 400 Kč.
Soud dospěl k závěru, že nebyly zpochybněny částky vyplacené žalobkyní na provize z uzavřených pojistných smluv žalované, i když nebylo v řízení najisto postaveno, ke které pojistné smlouvě o důchodovém pojištění přísluší konkrétní provize, na kterou vznikl a následně zanikl žalované nárok. Totéž se nepodařilo prokázat u pojistných smluv, za něž měla obdržet žalovaná provize, a které navrhla v částce 1 745 280 Kč k započtení. Žalobkyně v řízení nezpochybnila platby žalované, které vyspecifikovala ve své obraně a které se týkají 98 pojistných smluv, z nichž k započtení vyjmul 37 smluv, a to částku k započtení odpovídající těmto 37 smlouvám ve výši 1 745 280 Kč. Žalobkyně dále nezpochybnila ani skutečnost, že k výpovědi došlo po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty pro výpověď pojistné smlouvy ze strany pojistitele. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět v důsledku započtení této částky vůči nároku žalobkyně.
Soud prvního stupně nepřijal námitku žalované o neplatnosti pojistných smluv pro absenci určitosti projevu vůle pojistníka B., neboť způsob uzavření pojistných smluv u akce „Učiliště“ byl mezi účastníky řízení dohodnut, jak vyplynulo z dokazování; soud má za prokázané, že od samého počátku bylo najisto postaveno, že pojistníkem nemůže být ani jednatel žalované A. Š., ani sama žalovaná, a že bylo dohodnuto, že pojistníkem bude jiná osoba s tím, že tato osoba (D. B.) poté, co uplyne tříletá doba, převede svůj smluvní závazek na konkrétního žáka. Mělo tak být za souhlasu jak D. B., tak žalobkyně. K tomu však nedošlo, i když byla snaha situaci řešit.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že zánik pojištění z pojistných smluv u akce „Učiliště“ byl důsledkem okolností způsobených žalobkyní, a to výpovědí smlouvy účastníků, které žalovaná nemohla odvrátit. Svůj závěr opřel o §662 odst. 1 až 3 obch. zák.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 265/2015-528, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyvodil správné skutkové závěry a ani v právním posouzení nepochybil. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že uzavřené pojistné smlouvy, ve kterých jako pojistník vystupoval D. B., nejsou neplatné a že způsob uzavření pojistných smluv v rámci akce „Učiliště“ byl mezi účastníky dohodnut. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že k výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení došlo písemnou výpovědí žalobkyně ze dne 29. 10. 2001. Zánik pojištění podle uzavřených pojistných smluv je důsledkem okolností způsobených žalobkyní výpovědí smlouvy, které žalovaná nemohla odvrátit. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení §662 odst. 1 až 3 obch. zák. ve znění platném k 31. 12. 2012. Žalovaná měla nárok na výplatu získatelských provizí z pojistných smluv, v nichž jako pojistník vystupoval D. B., zatímco žalobkyni nevzniklo právo požadovat vrácení provizí z důvodu zániku pojistných smluv pro neplacení pojistného za situace, kdy k zániku pojištění došlo pro chování žalobkyně, která odmítla přijmout tyto pojistné smlouvy a odmítla změnit pojistníka, kdy namísto D. B. by se stala pojistníkem žalovaná. Započtení bylo podle odvolacího soudu provedeno řádně, pohledávka sice byla promlčena, ale obě pohledávky se setkaly již v minulosti. Vzhledem k tomu, že započtení bylo uplatněno jen do výše žalované částky, nebylo možno podle závěru odvolacího soudu v tomto rozsahu žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení otázky platnosti započtení a druhým takovým důvodem je okolnost, že se oba soudy nevypořádaly s právní argumentací žalobkyně, že zprostředkovatel, resp. obchodní zástupce, se nemůže stát účastníkem zprostředkované smlouvy. Konkrétně jde o spornou otázku, zda skutečnost, že účastník smlouvy o obchodním zastoupení (žalobkyně) odmítl učinit právní úkon navržený druhým účastníkem (žalovanou), v jehož důsledku by dodatečně nastal mezi účastníky smluvní vztah obcházející zákon, lze v dalších důsledcích přičíst k tíži toho účastníka, který vybočení z rámce zákona svým omisivním jednáním nepřipustil, tzn. žalobkyně. Žalobkyně nepřipustila, aby se solventní žalovaná (její finanční zdroje byly z provizí, které za sjednání pojistných smluv od žalobkyně obdržela) jako obchodní zástupkyně stala účastníkem jí zprostředkovaných pojistných smluv na místo nemajetného původního pojistníka, kterého žalobkyni zprostředkovala, a který na placení pojistného neměl zdroje. Dovolatelka konstatuje, že v judikatuře dovolacího soudu nedohledala žádné rozhodnutí, které by přiměřeně vymezilo mantinely právního posouzení uvedené otázky, kterou soudy obou stupňů posoudily odlišně od právního názoru dovolatelky.
Tím, že odvolací soud (jakož i soud nalézací) zcela pominul argumentaci žalobkyně, se bezpochyby podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, která konstantně podává, že povinností odvolacího soudu je vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně relevantními námitkami odvolatele, obzvláště pokud soud o nich v rozhodnutí referuje a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, od něhož se odvolací soud odchýlil podle jejího názoru více než zřetelně.
Ke svému právnímu názoru dovolatelka ještě uvedla, že předmětem zprostředkování nemůže být vlastní závazek, tzn. obchodní zástupce se nemůže ani sukcesivně stát účastníkem smlouvy, za jejíž zprostředkování bere postupnou provizi, přinejmenším po dobu trvání provizního nároku podmíněného trváním smlouvy. Když takový postup žalovaná požadovala, nemohla mu dovolatelka vyhovět, ledaže by vědomě vybočila ze zákonného rámce. I kdyby došlo ke vstupu obchodního zástupce do práv a povinností původně zprostředkované smlouvy, zanikly by podmínky pro vznik nároku na provizi vyplývající z ustanovení §659 a násl. obch. zák., argumentuje dále dovolatelka, takže pohledávky na zaplacení provizí uplatněné žalovanou k její obraně, by potom nebyly započteny po právu.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží žalované zaplatit žalobkyni částku 1 546 560 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení a dále zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů nebo zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III, event. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zcela nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., část první a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a sice zda lze ve smyslu §662 odst. 1 až 3 obch. zák. považovat za okolnost přičitatelnou zastoupenému skutečnost, že odmítl návrh obchodního zástupce na jeho vstup do práv a povinností třetí osoby (pojistníka), s níž zastoupenému zprostředkoval uzavření pojistné smlouvy, když cílem tohoto postupu bylo zamezit vrácení získané provize v důsledku zániku pojistných smluv pro neplacení pojistného.
Podle §652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného na jeho účet.
Podle §654 odst. 1 obch. zák. předmětem závazku obchodního zástupce je vyhledávání zájemců o uzavření obchodů, jež jsou vymezeny ve smlouvě. Podle odst. 2 stanoví-li smlouva, že obchodní zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného, řídí se práva a povinnosti s tím související ustanoveními o smlouvě mandátní.
Podle §655 odst. 1 obch. zák. obchodní zástupce je povinen uskutečňovat činnost, k níž je zavázán, poctivě, s vynaložením odborné péče, v dobré víře, je povinen dbát zájmů zastoupeného, jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného a sdělovat zastoupenému nutné informace, které má k dispozici. Podle odst. 2 obchodní zástupce podává zastoupenému zprávu o vývoji trhu a všech okolnostech důležitých pro zájmy zastoupeného, zejména pro jeho rozhodování související s uzavíráním obchodů.
Podle §662 odst. 1 obch. zák. právo na provizi zanikne, je-li zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, a jestliže nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, nestanoví-li smlouva něco jiného. Podle odst. 2 provize, která byla již uhrazena, musí být vrácena, jestliže právo na ni zaniklo podle předchozího odstavce. Podle odst. 3 od ustanovení odstavce 1 se lze dohodou odchýlit jen ve prospěch obchodního zástupce.
Odvolací soud kladl k tíži žalobkyně, že k zániku pojistných smluv došlo pro její chování, neboť odmítla přijmout pojistné smlouvy a odmítla změnit pojistníka tak, aby se namísto D. B. stala pojistníkem žalovaná; žalobkyni proto nevzniklo právo na vrácení provizí.
Dispozitivní §662 odst. 1 obch. zák., od něhož se lze podle kogentního odst. 3 odchýlit jen ve prospěch obchodního zástupce, podmiňuje možnost zániku práva na provizi výhradně situací, z níž je evidentní, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, ale současně její nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému. Bude záviset na obsahu smlouvy, zanikne-li toto právo skutečně (srov. komentář k §662 obch. zák. v POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Komentáře /Wolters Kluwer ČR/, dostupný v ASPI).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1049/2018, podal částečnou odpověď na výše uvedenou právní otázku, když uvedl, že „účelem §662 odst. 3 obch. zák. o zákazu smluvního ujednání, které by se v neprospěch obchodního zástupce odchylovalo od §662 odst. 1 obch. zák., není zaručit obchodnímu zástupci, aby vždy již v okamžiku uzavření obchodu získal jistotu, že obdrží celou provizi bez možnosti jakékoliv následné korekce její výše a nutnosti jejího (částečného) vrácení v případě (částečného) nesplnění zprostředkované smlouvy. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana obchodního zástupce před sjednáním takových podmínek zániku práva na provizi, které by v jeho neprospěch nerespektovaly přiměřenost mezi rozsahem nesplnění zprostředkované smlouvy a rozsahem, v jakém právo na provizi zaniká, nebo které by stanovily jeho povinnost vrátit provizi i v případě, že nesplnění zprostředkované smlouvy bylo důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, příp. ochrana před sjednáním jiných podmínek zániku práva na provizi neslučitelných s §662 odst. 1 obch. zák. Skutečnost, zda obchodní zástupce může či nemůže ovlivnit plnění třetí osoby, není podle §662 odst. 1 obch. zák. kritériem rozhodným pro možnost zániku práva na provizi, podstatnou je zjištění samotné objektivní skutečnosti, že zprostředkovaná smlouva (zcela) splněna nebude. Ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení, kterým si strany sjednají možnost vrácení přiměřené (úměrné) části provize pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude třetí osobou plněna po určitou stanovenou dobu jejího trvání, je tedy v souladu s §662 odst. 1 obch. zák., pokud nepůjde o situaci neplnění smlouvy v důsledku okolností přičitatelných zastoupenému“.
Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že podstatné pro posouzení otázky, zda došlo k zániku práva na provizi ve smyslu §662 obch. zák., je zjištění objektivní skutečnosti, že zprostředkovaná smlouva nebude splněna (nikoli to, zda obchodní zástupce může ovlivnit plnění třetí osoby) a posouzení, zda tato skutečnost je či není přičitatelná zastoupenému.
Z podstaty institutu smlouvy o obchodním zastoupení vyplývá, že jejími účastníky jsou podnikatelé – obchodní zástupce a zastoupený, a jejím smyslem je dosažení uzavření smluv mezi zastoupeným a třetími osobami v důsledku zprostředkovatelské činnosti obchodního zástupce. Postavení těchto tří subjektů je přitom nezaměnitelné – zastoupený, obchodní zástupce a třetí osoba mají ze smlouvy o obchodním zastoupení a ze smlouvy, kterou obchodní zástupce jménem zastoupeného uzavřel, svá (vzájemně odlišná) konkrétní práva a povinnosti založené těmito dvěma smlouvami a z povahy věci je vyloučeno, aby došlo ke koncentraci práv a povinností z výše uvedených právních vztahů v rukou méně než 3 rozdílných subjektů. Úkolem obchodního zástupce je vyhledávat zájemce o uzavření obchodu se zastoupeným (případně přímo uzavírat s takovými zájemci smlouvy jménem zastoupeného), přičemž tuto činnost je povinen uskutečňovat poctivě, s vynaložením odborné péče a je povinen jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného. Za výběr (pro zastoupeného) vhodných zájemců nese odpovědnost z hlediska splnění podmínek pro vyplacení provize obchodní zástupce. V případech, kdy úkolem obchodního zástupce je rovněž uzavření smlouvy jménem zastoupeného (nikoli jen zprostředkování příležitosti k uzavření smlouvy) může být celková výše provize obchodního zástupce podmíněna splněním dalších podmínek, které mohou, ale nemusí být závislé na činnosti a schopnostech obchodního zástupce. Pokud je výše provize obchodního zástupce závislá na dalších mezi zastoupeným a zástupcem předem domluvených skutečnostech, např. na délce trvání smluvního vztahu či na pravidelném placení pojistného v určité výši, platí shora citované závěry Nejvyššího soudu. Je-li zřejmé, že zprostředkovaná smlouva nebude splněna, např. nebude pravidelně placeno sjednané pojistné, je pro závěr, zda právo obchodního zástupce na výplatu (části) provize v souladu se smlouvou a ustanovením §662 obch. zák. zanikne (případně nevznikne) určující, zda nesplnění této povinnosti není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému. Nemůže být pochyb o tom, že skutečnost, že pojistník neplatí sjednané pojistné např. proto, že nemá dostatek finančních prostředků, nelze přičítat k tíži zastoupeného. Stejně tak nelze k tíži zastoupeného klást neumožnění záměny svého smluvního partnera (třetí osoby, pojistníka), který není s to dostát svým povinnostem, za obchodního zástupce pouze proto, aby obchodní zástupce nepřišel o svou provizi či její část. Zájmy zastoupeného a obchodního zástupce jsou stran výplaty provize z povahy předmětného smluvního vztahu protichůdné. Pokud je vznik či zánik práva na provizi na základě smluvního ujednání stran smlouvy o obchodním zastoupení vázán na splnění objektivně posouditelných podmínek, jako např. pravidelné hrazení pojistného pojistníkem po určitou dobu, a tato podmínka není splněna (pojistník neplatí pojistné), nelze jako nepřiměřený považovat důsledek spočívající v zániku práva obchodního zástupce na provizi. Pokud nastane skutečnost, s níž smlouva o obchodním zastoupení spojuje zánik práva na provizi (či její části), nelze jako okolnost přičitatelnou k tíži zastoupeného považovat jeho negativní postoj k návrhu obchodního zástupce (vedeného snahou nepřijít o očekávanou provizi) pro něj nepříznivé důsledky této skutečnosti odčinit např. změnou smluvní strany.
Odvolací soud při svém právním posouzení zejména zcela pominul princip autonomie vůle, kdy tento pro obchodní závazkové vztahy významný princip mj. znamená, že je v mezích právních předpisů ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných smluvních stran, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní vztah zvolí. Tato smluvní volnost platí jak pro vznik obchodních smluv, tak pro jejich změnu. V poměrech posuzované věci lze konstatovat, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost zastoupeného (pojišťovny) připustit na žádost obchodního zástupce změnu zprostředkované smlouvy v subjektu (pojistník). Ani ze skutkových zjištění nalézacích soudů učiněných v průběhu řízení se nepodává, že by taková povinnost vyplývala z ujednání smluvních stran, tj. obchodního zástupce a zastoupeného. Pokud neexistuje (ať již zákonná nebo smluvní) povinnost zastoupeného připustit změnu smluvní strany u zprostředkované smlouvy, nelze nepřipuštění této změny bez dalšího přičítat k tíži zastoupeného. Ze skutkových zjištění soudů se ovšem navíc podává, že mezi účastníky bylo od samého začátku najisto postaveno, že pojistníkem nemůže být ani jednatel žalované A. Š., ani žalovaná, a proto bylo dohodnuto, že pojistníkem bude jiná osoba (D. B.). V kontextu zjištění učiněného nalézacími soudy představuje závěr o tom, že k zániku pojistných smluv došlo pro chování zastoupeného, který odmítl změnit původního pojistníka na žalovanou (u níž bylo na základě dohody účastníků od počátku postaveno najisto, že nemůže být pojistníkem), závěr nesprávný.
Z výše uvedených důvodů není rozhodnutí odvolacího soudu správné, a protože nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Za této situace již nebylo nutno zabývat se namítanou vadou řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu