ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2506.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2506/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) Hampshire Services s.r.o. , se sídlem Dukelských hrdinů 564/34, Holešovice, 170 00 Praha 7, IČO 26460084, a b) Společenství vlastníků jednotek domu XY , se sídlem XY, IČO XY, obou zastoupených JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Na baště sv. Ludmily 252/3, 160 00 Praha 6, proti žalované Regionální stavební s.r.o. , se sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha 5, IČO 44565208, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou, o odstranění vad, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 140/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 15 Co 326/2018-197, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Miroslava Dongrese, advokáta se sídlem Dolní náměstí 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 15 Co 326/2018-197, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 5. 2018, č. j. 8 C 140/2017-172, kterým byla žaloba na odstranění závad ve společných prostorách popsané budovy zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podali žalobci dovolání s tím, že jej považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolacím soudem byly řešeny hmotněprávní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázky:
„a) zda objednatel (žalobce č. 1) jako smluvní strana smlouvy o dílo uzavřené se žalovaným, jako zhotovitelem, mohla pozbýt svůj smluvní nárok na reklamaci vad díla a s tím spojený výkon práv tím, že poté, co žalovanému vytkla vady díla v době trvající záruky, jednotku v domě smluvně převedla na jinou osobu a tedy dle názoru odvolacího soudu pozbyla svoji věcnou aktivní legitimaci k podání a projednání žaloby o odstranění vad díla;
b) zda společenství vlastníků jednotek, jako právnická osoba (žalobce č. 2) zřízená k tomuto účelu zákonem, má věcnou aktivní legitimaci k uplatnění nároku z vad díla vůči jeho zhotoviteli (žalovaný), kterou SVJ nabylo tím, že jednotliví vlastníci jednotek v domě nabyli tato práva kupní smlouvou od prodávajícího (žalobce č. 1) k čemuž zhotovitel (žalovaný) udělil svůj písemný souhlas přímo ve smlouvě o dílo uzavřené s objednatelem (žalobce č. 1);
c) zda skutečnost, že zhotoviteli (žalovanému) byly prokazatelně v době trvání smluvní záruky objednatelem vytknuty existující vady díla, které zhotovitel následně písemně potvrdil objednateli včetně potvrzení existence vad díla, jejich rozsahu, způsobu a termínu jejich odstranění, jakož i skutečnost, že zhotovitel fakticky započal s jejich odstraňováním na místě samém formou navrženou zhotovitelem (žalovaným) a odsouhlasenou objednatelem (žalobcem č. 1), může v důsledku znamenat neexistenci důvodně uplatněné reklamace vady díla objednatelem pro soudem tvrzené nedodržení písemné formy reklamace vady;
d) zda je povinností soudu se – byť stručně – vypořádat v rámci odůvodnění rozhodnutí s veškerými námitkami účastníka řízení (žalobců) tak, aby rozhodnutí soudu bylo po právní a věcné stránce přezkoumatelné.“
Dovolatelé vycházejí v dovolání z tvrzení, že žalobkyně 1) v záruční době vytkla (reklamovala) u žalované vadu díla, a to hydroizolaci střechy domu – teras, kterými zatékalo do bytových jednotek umístěných pod terasami domu. Poukazují na to, že žalovaná si byla vědoma existence vad díla a navrhla způsob jejich odstranění. Svým jednáním tak vyvolala na straně žalobkyně 1) dojem a utvrdila ji v tom, že je vedeno reklamační řízení ve vztahu k vytknutým vadám - hydroizolací teras. Žalovaná nikdy žalobkyni 1) v době vyřizování žalobkyní 1) vytknutých vad neoznámila, že by reklamaci vad neuznala nebo že by žalobkyně 1) nevytknula vady postupem vyplývajícím ze smlouvy. Učinila tak až poté, co bez jakékoholiv upozornění ukončila provádění zahájených oprav vad teras s tím, že žalobkyně 1) nesplnila písemnou formu reklamace vad díla vůči žalované. To se jeví dovolatelům jako přepjatě formalistické a spekulativní. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že reklamace vad hydoizolací teras je reklamací absolutně neplatnou z důvodu nedodržení písemné formy reklamace. Mají rovněž za to, že závěr odvolacího soudu ohledně vytknutí vad je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu při posouzení otázky výkladu právního jednání a projevu vůle stran právního jednání a otázky dobrých mravů. Poukázali přitom na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 a sp. zn. 28 Cdo 3704/2014 a nálezy Ústavního soudu řešící otázku práva na spravedlivý proces.
Dovolatelé mají dále za to, že jejich dovolání je přípustné též proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 811/2015 při řešení otázky aktivní legitimace žalobců, když na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud konstatoval, že žádný z žalobců není aktivně legitimován k projednání žaloby na odstranění vad díla, a to z důvodu ztráty věcné aktivní legitimace žalobkyně a) tím, že v průběhu sporu převedla jednotky v domě na třetí osoby a přestala být vlastníkem jakéhokoliv spoluvlastnického podílu v domě. Dovolatelé s tímto právním závěrem nesouhlasí nejen s ohledem na uvedenou judikaturu, ale i s přihlédnutím k obsahu dohodnuté smlouvy o dílo, uzavřené s žalovanou, podle jejíhož bodu 3.6. přechází záruky z díla, jakož i práva a povinnosti se zárukami spjatá, k okamžiku předání a převzetí na jednotlivé fyzické či právnické osoby či společenství vlastníků jednotek.
Žalobci vyjádřili i výhrady k odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem a navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů vydaných v této věci a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření pouze uvedla, že se ztotožňuje se závěry obou soudů.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, tedy účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou řádně zastoupeni (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve připomenout, že odvolací soud při řešení otázky oprávněnosti uplatněného žalobního návrhu na uložení povinnosti žalované odstranit na své náklady vady díla vyšel ze skutkového závěru, že žalobci netvrdili a ani neprokázali, že by vady díla byly v záruční době řádně reklamovány. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, z nichž vyplynulo, že žalobkyně a), jako objednatelka, a žalovaná, jako zhotovitelka, si ve smlouvě o dílo dohodly, že práva z odpovědnosti za vady objednatel u zhotovitele uplatní písemnou formou – dopisem zaslaným na adresu sídla zhotovitele, což však žalobkyně a) touto smluvenou formou neučinila. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a která nepodléhají dovolacímu přezkumu, vyplynulo, že dílo (zhotovení obytného souboru) bylo předáno 12. 8. 2009 a před skončením záruky dne 12. 8. 2014 došlo k zatékání do bytů v 5. nadzemním podlaží domu, což bylo v průběhu června až července 2014 mezi zástupci účastníků řešeno, ale ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že v červnu 2014 došlo k silným přívalovým dešťům a každá ze stran vnímala vznik a řešení problému odlišným způsobem, když žalobkyně a) se domnívala, že probíhá řádné reklamační řízení, zatímco žalovaná přistoupila k problému jako k nahlášenému havarijnímu stavu. Soud prvního stupně z obsahu smlouvy zjistil, že povinnost odstranit vady v záruční době se týkala pouze vad nemajících charakter havarijního stavu. Pokud žalobci předložili znalecký posudek, z něhož mělo vyplynout, že za hlavní příčinu zatékání do bytů lze označit netěsnou hlavní fólii hydroizolace v terasách, tak prohlídka pro účely zpracování posudku byla učiněna až dne 28. 7. 2016, tedy dva roky po události v roce 2014, proto soud prvního stupně dovodil závěr, že z tohoto posudku nelze jednoznačně dovodit, že uvedené vady se v objektu nacházely již v předmětném období. Žalobkyně a) ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá skutková tvrzení týkající se tvrzené reklamace vad, tj. jak bylo reklamováno, jakou formou a kým, jaké vady byly reklamovány, kdy zjištěny a jaký způsob vypořádání práv z odpovědnosti z vad žalobkyně a) zvolila, svá tvrzení dostatečně nedoplnila a ani neoznačila důkazy, které by byly způsobilé prokázat tvrzení o řádně uplatněné reklamaci. Odvolací soud uvedl, že trvání na podmínce řádného a tedy platného uplatnění reklamace není přepjatým formalismem, když uplatnění práv ze zákonné či smluvní záruky nebo práv na odstranění vad, které již existovaly v době předání díla, je u stavebních zakázek jak s ohledem na povahu závazkového vztahu, ve kterém vystupují dvě právnické osoby (developer a stavební firma), tak na zvýšené nároky na odbornost tohoto úkonu, zcela na místě. Na základě těchto skutkových zjištění pak učinil odvolací soud právní závěr, že v případě nedodržení smluvené formy je uplatnění práva z odpovědnosti za vady s ohledem na ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době, neplatným právním úkonem, a proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Nad rámec posouzení věci odvolací soud konstatoval, že žalobnímu návrhu nebylo možno vyhovět ani s ohledem na absenci aktivní legitimace obou žalobců.
Nejvyšší soud byl povinen při dovolacím přezkumu přihlédnout k tomu, že dovolatelé ve svém dovolání při formulaci otázek pod bodem a) a c) vycházejí z vlastního skutkového závěru, že žalobkyně a) uplatnila u žalované řádně reklamaci vad díla, když v době trvání záruky vytkla žalované, jako zhotovitelce, vady díla. K takovému skutkovému závěru však odvolací soud nedospěl, vyšel-li při právním posouzení uplatněného nároku na odstranění vad díla ze skutkového závěru, že žalobci ani po poučení neprokázali, že by tvrzené vady byly v záruční době řádně reklamovány. Otázky, založené na jiném skutkovém základě, než k jakému dospěl odvolací soud, nejsou však způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ani v dovolání předestřená otázka b) a též a) rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud právní závěr o potvrzení zamítnutí návrhu na odstranění vad díla založil na právním posouzení otázky platnosti uplatnění práva z odpovědnosti z vad díla, při němž vyšel ze zjištění, že žalobci řádně neuplatnili reklamaci vad díla v záruční době; odvolací soud nezaložil svůj právní závěr o potvrzení zamítnutí žaloby na právním závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců, když pouze navíc, nad rámec svého právního závěru o neplatnosti právního úkonu uplatnění práva z odpovědnosti za vady konstatoval, že žalobnímu návrhu by nebylo možno vyhovět ani s ohledem na absenci aktivní legitimace obou žalobců. Na dovolatelkou předestřené právní otázce b) rozhodnutí odvolacího soudu tedy neleží, tudíž tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neodpovídají ani námitky dovolatelů k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, formulované pod otázkou d), tedy námitky směřující do procesního postupu soudu, resp. do konkrétních vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že
námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení,
neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Spatřují-li dovolatelé přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. i v tom, že závěr odvolacího soudu ohledně vytknutí vad je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. jeho rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 a sp. zn. 28 Cdo 3704/2014), týkající se otázky výkladu právního jednání a projevu vůle stran právního jednání a otázky dobrých mravů, je třeba konstatovat, že na řešení těchto otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, proto ani tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, a to z důvodů, jak již výše odůvodněno.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než jejich dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu