ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4001.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4001/2018-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně EXPORT-IMPORT CZ s.r.o. , se sídlem Vilantice 52, identifikační číslo osoby 259 26 004, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 471 16 617, o zaplacení 2 677 977 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 51/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 58 Co 36/2018-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2016, č. j. 24 C 51/2012-96, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 677 977 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobkyně na žalované domáhala z titulu pojistného plnění. Tvrdila, že dne 18. 6. 2009 uzavřela se žalovanou pojistnou smlouvu, jíž byla kryta její odpovědnost za škodu způsobenou při dopravě prováděné motorovými vozidly uvedenými v příloze č. 1 smlouvy. Žalobkyně dále uzavřela s objednatelem J. S. smlouvu o přepravě zboží. Nákladní vozidlo i s přepravovaným zbožím však bylo odcizeno neznámým pachatelem, přičemž objednateli vznikla škoda ve výši 2 975 530 Kč, jejíž náhradu uplatnil u žalobkyně. Ta po odečtení spoluúčasti (ve výši 297 553 Kč) vyzvala žalovanou, aby v souladu se smlouvou o pojištění (a předmětnými zákonnými ustanoveními) nahradila poškozenému škodu za žalobkyni. Žalovaná však plnění odmítla, a žalobkyně se proto shora uvedené částky domáhala na žalované podanou žalobou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl.
Otázka, zda je pojistník oprávněn domáhat se na pojistiteli náhrady škody podle §44 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „ZPS“, v případě, kdy pojistitel k výzvě pojištěného škůdce výslovně odmítne poskytnout poškozenému náhradu škody, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Citované ustanovení zákona č. 37/2004 Sb. sice opravňuje pojištěného domáhat se po pojistiteli, aby za něj v případě vzniku pojistné události uhradil škodu, za kterou pojištěný odpovídá, přímo poškozenému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 276/2018), žalobkyně však svůj nárok v řešené věci vymezila odlišně. Domáhala se totiž nikoli splnění povinnosti žalované (pojistitele), aby za ni ve smyslu §44 odst. 1 ZPS uhradila způsobenou škodu poškozenému, nýbrž v žalobě požadovala na žalované pro sebe pojistné plnění.
V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že například v rozsudku ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4058/2015, vysvětlil, že je nutno rozlišovat mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody, přičemž se jedná o dva odlišné nároky. Pojistitel není škůdcem a neodpovídá za škodu škůdcem způsobenou, tudíž právo směřující vůči němu je vždy právem na pojistné plnění, nikoliv právem na náhradu škody. Právo vůči pojistiteli na pojistné plnění nemá povahu nároku na náhradu škody; jedná se o originální právo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v projednávané věci z uvedené judikatury dovolacího soudu vycházel.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně, že ji soudy nepoučily podle §118a odst. 2 o. s. ř. o nedostatku její věcné legitimace, neboť se míjí s posouzením věci odvolacím soudem, který svůj závěr o nedůvodnosti žaloby vystavěl nikoliv na nedostatku věcné legitimace žalobkyně, nýbrž na tom, že žalobkyně neuhradila poškozenému tvrzenou škodu, a proto se nemůže na žalované s úspěchem domáhat pojistného plnění. Nelze přitom přehlédnout, že se žalobkyni v projednávané věci dostalo na jednání soudu prvního stupně dne 21. 8. 2015 poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ve vztahu k jí uplatněnému nároku vůči žalované na zaplacení pojistného plnění, tj. konkrétně ohledně toho, zda a jakým způsobem uhradila poškozenému tvrzenou škodu.
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ohledně otázky, zda věcná legitimace žalobkyně může být založena ustanovením §50 odst. 3 obč. zák., neboť, jak výše vysvětleno, odvolací soud své rozhodnutí na závěru o nedostatku věcné legitimace žalobkyně vůbec nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu