ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4575.2017.3
sp. zn. 23 Cdo 4575/2017-713
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, PSČ 779 01, IČO 60609460, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, proti žalované Ridera DIS s.r.o. (dříve H O R S T A V Olomouc, spol. s r. o.), se sídlem v Ostravě, Poruba, Dělnická 382/32, PSČ 708 00, IČO 45195706, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2355, PSČ 708 00, o zaplacení částky 3 799 278 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 177/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2017, č. j. 75 Co 56/2017-625, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28 798 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 29 C 177/2015-558, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3 799 278 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 75 Co 56/2017–625, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém uvedla, že jej napadá v celém rozsahu. Podle dovolatelky se a) judikatura ve věcech výše smluvní pokuty a její přiměřenosti stále intenzivně rozvíjí, tudíž se nejedná o problematiku vyřešenou či jednoznačnou, b) judikatura ve věcech neprovedení navrženého důkazu (znaleckého posudku) se rovněž stále intenzivně rozvíjí, tudíž je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, dále c) podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ohledně souvislosti mezi nedostatkem spolupůsobení věřitele a prodlením dlužníka s dokončením díla, dále dle mínění dovolatelky se intenzivně rozvíjí též judikatura ohledně d) důsledku neposkytnutí spolupůsobení věřitele nutného k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, a e) ohledně důsledku nesprávnosti a neúplnosti zadávací dokumentace zpracované věřitelem a smlouvy o dílo předložené věřitelem, tudíž jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání jej navrhl odmítnout, případně jej zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné. Ač dovolatelka v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání se podává, že její námitky nesměřují proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud se proto těmito výroky nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Protože dovolání může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání žalované není přípustné.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že nesprávně právně posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, když podle ní dostatečně nepřihlížel ke všem okolnostem daného případu, nýbrž pouze konstatoval, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat toliko z její výše. Podle dovolatelky soud nepřihlédl při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů k funkci smluvní pokuty, tj. k funkci preventivní, uhrazovací a sankční, k okolnostem, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, k zajištěné povinnosti, k příčinám, proč celková výše smluvní pokuty dostoupila požadované částky, apod. Dovolatelka akcentovala, že přiměřenost smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem jednání, jeho pohnutkám a účelu, který sledovala, a musí mít dostatečnou, nikoli přemrštěnou pobídkovou výši. Přes výše uvedené, podstata dovolací argumentace žalované spočívala ve srovnávání podle dovolatelky nepřiměřeně ujednané smluvní pokuty se škodou, která mohla žalobci podle tvrzení žalované vzniknout, a ve vztahu k výši úroků z prodlení, přičemž vyjádřila názor, že své funkce by smluvní pokuta plnila, i kdyby byla sjednána ve výši 0,03 % denně z ceny díla na místo ujednaných 0,5 %. Ačkoliv dovolatelka uváděla, že otázka smluvní pokuty a její přiměřenosti nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, v souvislosti se svými námitkami odkazovala na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejíchž závěrů se dovolávala (např. sp. zn. 23 Cdo 1135/2012, sp. zn. 33 Odo 753/2001, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, sp. zn. 32 Odo 1047/2003, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, a sp. zn. 33 Odo 890/2002).
Dovolatelka předně nevymezila žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by současně nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že k vymezení přípustnosti dovolání se již opakovaně vyjádřil, srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Takovým požadavkům žalovaná nedostála.
Pokud dále žalovaná odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se platností ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“), nemohou její námitky založit přípustnost dovolání pro nepřiléhavost k nyní posuzovanému případu.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, vyložil, že „na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení §301 obch. zák. moderační oprávnění soudu. Ustanovení §301 obch. zák. je třeba mít za speciální k §39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, jak dovodil odvolací soud. Takovou situaci totiž řeší ustanovení §301 obch. zák. upravující moderační oprávnění soudu. Podle tohoto ustanovení může soud v obchodněprávních vztazích nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v §300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. Z tohoto důvodu zákon upřednostňuje v kogentní úpravě §301 obch. zák. zachování platnosti právního úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a zakládá pouze možnost moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení §39 obč. zák.“
Protože právní vztah žalované a žalobce založený smlouvou o dílo je vztahem obchodněprávním, dovolávání se judikaturních závěrů platných pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. nemůže ze shora vyložených důvodů založit přípustnost dovolání, neboť takové závěry nejsou přiléhavé na nyní posuzovaný případ.
Odvolací soud naopak otázku přiměřenosti výše smluvní pokuty posuzoval podle judikaturou ustálených hledisek. V rozsudku ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, Nejvyšší soud dovodil, že použití moderačního oprávnění podle §301obch. zák. je výsledkem určitého procesu rozhodování, v jehož první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Odvolací soud tak v daném případě postupoval, když vycházel z okolností, resp. důvodů sjednání smluvní pokuty, a přihlížel k pohnutkám a účelu, který byl ujednáním o smluvní pokutě sledován. Podle odvolacího soudu nelze smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celkové ceny díla za každý den prodlení považovat za nepřiměřenou, neboť smluvní pokuta zajišťovala splnění povinnosti žalované spočívající ve včasném předání díla, přičemž se jednalo o dílo, na jehož včasném provedení byl dán nejen zájem žalobce jako investora, ale též zájem samotného muzea, v němž bylo dílo realizováno a na dodržení tohoto termínu byly časově navázány skutečnosti slavnostního otevření dané expozice, příprava a obsah propagačních materiálů; dílo mělo sloužit nejen individuálním potřebám, ale zejména veřejnosti. Smluvní pokuta v takové výši měla motivovat žalovanou k tomu, aby bylo dílo dokončeno včas. Úvahy odvolacího soudu, že smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenými (srov. v té souvislosti např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 525/2015, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4240/2016, ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 6017/2016, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1666/2018).
Námitky dovolatelky týkající se nepoměru škody, která mohla žalobci vzniknout, a výše smluvní pokuty navíc vychází ze skutečností, které nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů. Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, nezakládá těmito svými námitkami přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Shora uvedené odůvodňuje závěr, že tyto námitky žalované nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
Požadavkům na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála v souvislosti s otázkou ad b), v rámci které odvolacímu soudu vytýkala, že neprovedl jí navrhovaný důkaz a jeho neprovedení zcela nedostatečně, resp. pouze obecně/formálně odůvodnil, a která má být podle jejího názoru Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně. Z obsahu dovolání se nepodává, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je procesní otázka týkající se neprovedení navrženého důkazu, případně jeho zdůvodnění, řešena rozdílně. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena (srov. např. rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takovému požadavku dovolatelka nedostála. Dovolatelka v dovolání citovala pouze navzájem souladná rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, která se zabývala okolnostmi, za nichž je možné neprovést účastníky navržené důkazy, a nezbytností zdůvodnění takového neprovedení. Ani od v těchto rozhodnutích citovaných závěrů se však odvolací soud neodchýlil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že skutečnosti, které měly být znaleckým posudkem zjištěny (neúplnost a nedostatečnost zpracování zadávací dokumentace), totiž vyplývají již z výše uvedeného dokazování, z něhož bylo zřejmé, že zadávací dokumentace byla v částech vybavení expozice pouze rámcová a nebyla úplná a předpokládalo se s ohledem na specifický charakter díla, že budou v průběhu realizace díla v rámci komunikace účastníků doplňovány potřebné informace a prováděny nezbytné úpravy, dostál tak požadavkům na řádné a přesvědčivé zdůvodnění odmítnutí provést navržený důkaz (srov. např. dovolatelkou citované rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1764/2013). Námitka dovolatelky navíc nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se týká otázky zjišťování skutkového stavu, což není přípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítala-li dovolatelka, že soudy zcela opomenuly posoudit, zda prodlení dlužníka nebylo zapříčiněno prodlením věřitele, čímž se měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 Cdo 830/2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, sp. zn. 32 Cdo 3741/2013, sp. zn. 32 Cdo 2326/2009 a sp. zn. 32 Odo 1683/2006), zřejmě přehlédla, že se odvolací soud předmětnou otázkou podrobně zabýval a uvedl, že „z výše uvedených skutkových závěrů vyplývá, že k žádnému takovému prodlení žalobce nedošlo, neboť na vyžádání žalované vždy žalobce potřebnou součinnost žalované poskytl a žalovanou požadované informace a pokyny bez zbytečného odkladu sdělil“. Odvolací soud předmětnou otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud dovolatelka tvrdila opak, stavěla své dovolací námitky na skutečnostech, které nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, nezakládá těmito svými námitkami přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Pokud dovolatelka dále uvedla, že je otázka důsledků neposkytnutí spolupůsobení věřitele nutného k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozdílně, ani v tomto případě řádně nevymezila přípustnost dovolání, když neuvedla, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu má být podle jejího názoru předmětná otázka řešena rozdílně. Pokud navíc dovolatelka namítala, že se odvolací soud předmětnou otázkou prakticky nezabýval a měl zcela opomenout rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2770/2014, je na místě uvést, že otázkou součinnosti věřitele k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, se odvolací soud zabýval velmi podrobně, přičemž vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobce potřebné spolupůsobení poskytoval; dovolatelka tedy opět staví předmětnou otázku na vlastních skutkových závěrech. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že napadené rozhodnutí není v rozporu se závěry obsaženými v dovolatelkou citovaném rozhodnutí.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka, neboť stejně jako u předchozích dvou otázek dovolatelka neuvedla, která rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší otázku „důsledku nesprávné a neúplné zadávací dokumentace a smlouvy o dílo předložené žalovanou“ rozdílně. Současně dovolaltelka neformulovala žádnou právní otázku, na jejímž posouzení by záviselo napadené rozhodnutí. Otázku „důsledků nesprávné a neúplné zadávací dokumentace“ žalovaná v dovolání nikterak blíže nerozvádí. Pokud odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku správnosti a úplnosti zadávací dokumentace, směřuje své výtky do zjištění skutkového stavu. Na tomto místě Nejvyšší soud opětovně připomíná, že skutkový stav zjištěný nalézacími soudy nemůže být v dovolacím řízení měněn, naopak je jím Nejvyšší soud zásadně vázán, když dovolací řízení slouží pouze k přezkumu otázek právních. Ani námitka týkající se neposuzování „určitosti předmětu díla podle smlouvy o dílo“, v souvislosti s níž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání. Dovolatelka neformuluje, při řešení jaké právní otázky měl odvolací soud pochybit.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že závěry odvolacího soudu navíc nejsou v rozporu se závěry obsaženými v dovolatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, a sp. zn. 23 Cdo 1720/2016). Z odkazované judikatury se podává, že podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo jsou předmět díla a určení ceny. Odvolací soud se jak cenou díla, tak vymezením předmětu díla ve smlouvě o dílo zabýval, učinil pro rozhodnutí ve věci potřebná skutková zjištění a na jejich základě věc právně posoudil. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že cena díla byla účastníky určitě sjednána, stejně jako předmět díla. Předmět díla by vymezen odkazem na zadávací podmínky a projektovou dokumentaci, proti jejichž určitosti dovolatelka nevznesla ani v průběhu zadávacího řízení, ani před podpisem smlouvy žádné námitky. V nyní posuzovaném případě nedošlo ve smlouvě o dílo pouze k obecnému, resp. neurčitému vymezení předmětu díla bez dalšího, jako tomu bylo v dovolatelkou poukazované věci vedené pod sp. zn. 23 Cdo 4262/2011 či pod sp. zn. 23 Cdo 1720/2016. Pokud smluvní strany část předmětu díla (vybavení expozice) vymezily pouze rámcově, jak uvedl odvolací soud, byla tato skutečnost vyvolána okolnostmi spočívajícími ve specifickém charakteru díla, kdy některé prvky expozice bylo možné detailně upřesňovat až v průběhu realizace stavební části díla, přičemž smluvní strany si ujednaly způsob, jakým budou tyto detaily upřesňovány.
Nadto je třeba připomenout základní princip výkladu smluv, kterým je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy (srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), které se promítlo též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, nebo ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu