ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3091.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3091/2018-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Grandi Stazioni Česká republika s. r. o., se sídlem v Praze 2, Žitná č. 1578/52, IČO: 27088715, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti žalovaným 1) Správě železničních dopravních cest, státní organizaci , se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 1003/7, IČO: 70994234, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 678/9, a 2) Českým drahám, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO: 70994226, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 125/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2018 č. j. 54 Co 63/2018-128, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 22. 1. 2018 č. j. 64 C 125/2016-115 přerušil řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva žalované 2), eventuálně České republiky, k pozemku p. č. 2314 v katastrálním území XY, okres Hlavní město Praha, obec XY, zapsaném na listu vlastnictví č. 3590 vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, jehož součástí je budova nové odbavovací haly (budova bez čísla popisného nebo evidenčního – objekt občanské vybavenosti). Žalobkyně tvrdila, že vlastníkem předmětné nemovitosti není žalovaná 1), která je v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastník předmětné nemovité věci, nýbrž žalovaná 2), eventuálně Česká republika. Svůj naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. odůvodňovala žalobkyně zejména tím, že je v nejistotě, po které ze žalovaných se má domáhat svého smluvního nároku plynoucího z nájemní smlouvy, kterou jí byla předmětná nemovitost pronajata. Soud usnesení o přerušení řízení odůvodnil tím, že u tohoto soudu probíhá řízení pod sp. zn. 17 C 188/2016, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci (žalobkyně v uvedeném řízení žalovala na plnění z uvedené nájemní smlouvy).
K odvolání žalované 1) a žalované 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 54 Co 63/2018-128 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. V odůvodnění uvedl, že se žalobkyně k odvoláním nevyjádřila. Odvolání žalované 1) ani odvolání žalované 2) nebylo žalobkyni doručeno, ta se s těmito podáními seznámila pouze díky nahlédnutí do spisu dne 26. 3. 2018. Následně dne 5. 4. 2018 podala k těmto odvoláním žalobkyně vyjádření. Odvolací soud však rozhodl již dne 29. 3. 2018, takže k podanému vyjádření nemohl přihlédnout. Své rozhodnutí založil odvolací soud na tom, že v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 188/2016 se žalobkyně domáhá plnění na základě nájemní smlouvy k předmětné nemovité věci. V obou řízeních se přitom bude řešit otázka vlastnictví předmětné nemovité věci, což značně oslabuje důvodnost žaloby na určení vlastnictví, a proto by se měl soud prvního stupně předně zabývat otázkou, zda má žalobkyně na určovací žalobě naléhavý právní zájem.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud tím, že jí nedoručil odvolání žalované 1) ani žalované 2), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II.ÚS 1831/17, a dále na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1938/12, sp. zn. IV.ÚS 3664/15 a sp. zn. I.ÚS 3428/11. Žalobkyně k vymezení přípustnosti dovolání rovněž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.
Uváděla-li žalobkyně k vymezení přípustnosti dovolání, že má být otázka přerušení řízení posouzena dovolacím soudem jinak, nezakládá tato námitka přípustnost dovolání. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Tomuto požadavku však žalobkyně nedostála.
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (in https://nalus.usoud.cz ) zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Žalobkyně dále vymezovala přípustnost dovolání odkazem na výše uvedené nálezy Ústavního soudu ve spojitosti s tvrzením, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Přestože tak žalobkyně ve své podstatě namítá vadu řízení spočívající v nedoručení opisu odvolání, vymezila odkazem na judikaturu Ústavního soudu, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, a uplatnila i způsobilý dovolací důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II.ÚS 1113/16, podle nějž jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.).
V projednávané věci bylo rozhodující vyřešení právní otázky, za jakých okolností není nezbytné doručovat účastníku řízení opis odvolání protistrany proti rozhodnutí o přerušení řízení. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolací soud dovolání žalobkyně přípustným.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně předně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II.ÚS 1831/17. Žalobkyni lze přisvědčit, že se Ústavní soud v tomto nálezu zabýval otázkou povinnosti doručení opisu odvolání proti procesnímu usnesení o přerušení řízení, přičemž v uvedeném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto citovaném nálezu však Ústavní soud ve vztahu k nemeritorním rozhodnutím také konstatoval, že jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Jakékoliv závěry Ústavního soudu nelze přitom aplikovat mechanicky, nýbrž vždy v souvislosti s posouzením konkrétních okolností případu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV.ÚS 2602/13).
Po zohlednění konkrétních okolností projednávané věci dovolací soud neshledal rozpor dovoláním napadeného usnesení s žalobkyní předestřenou judikaturou Ústavního soudu, neboť s ohledem na okolnosti případu a specifikum věci má dovolací soud za to, že nebylo nezbytné doručovat žalobkyni opisy odvolání.
Podle ustanovení §210 odst. 1 věty druhé o. s. ř., odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
Ústavní soud k povinnosti doručení opisu odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení (které přitom výrazně vyšší intenzitou než rozhodnutí o přerušení řízení zasahuje do poměrů účastníků řízení, když jím jsou účastníkům řízení ukládána práva a povinnosti) dovodil, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání nemohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, není soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv [srov. např. nález ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III.ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183), usnesení ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III.ÚS 431/07 ].
Z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení. Povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně však může založit dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II.ÚS 1831/17). V projednávané věci účastníci zjevně hodnotí odlišně otázku, zda má žalobkyně na žalobě naléhavý právní zájem a otázku platnosti (resp. určitosti) smlouvy o koupi nemovité věci, skutková rovina věci se však mezi účastníky sporná nejevila. V posuzovaném případě shledává dovolací soud z hlediska povinnosti doručit opis odvolání proti usnesení o přerušení řízení a tvrzené intenzity zásahu do základních práv podstatný rozdíl projednávané věci od odkazovaného usnesení Ústavního soudu spočívající v tom, že zatímco v žalobkyní odkazovaném nálezu bylo řízení přerušeno k návrhu účastníka, který následně vzhledem k nedoručení opisu odvolání nemohl v odvolacím řízení tento svůj návrh hájit, v projednávaném případě bylo řízení přerušeno bez návrhu účastníků. K této skutečnosti je podle dovolacího soudu zapotřebí přihlédnout při hodnocení specifik projednávané věci. Další významnou okolností je skutečnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě úvahy, předestřené v odvolání žalované č. 1) na č. l. 117, že k posouzení otázky, zda má žalobkyně na žalobě na určení naléhavý právní zájem, není významné, s jakým výsledkem bude skončeno související řízení o žalobě na plnění, a uzavřel, že je namístě se předně zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Za této situace by bylo předčasné přerušovat řízení, když se soud prvního stupně dosud nezabýval otázkou, zda má žalobkyně na určovací žalobě naléhavý právní zájem, neboť v případě jejího negativního zodpovězení by výsledek souvisejícího řízení o žalobě na plnění nebyl pro toto řízení významný. Stěží tak lze co vytknout úvaze, že přerušení řízení by bylo namístě, až pokud by soud dospěl k závěru, že žalobkyně má na určovací žalobě naléhavý právní zájem. Na základě uvedeného lze uzavřít, že argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření žalobkyně k podanému odvolání nemohlo ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí. O tom svědčí též obsah vyjádření žalobkyně k odvoláním, ke kterému již odvolací soud nemohl přihlédnout (když rozhodl dříve, než bylo vyjádření žalobkyně soudu doručeno), neboť v něm žalobkyně na tuto úvahu nereaguje, když ve stěžejní části svého vyjádření k odvoláním pouze setrvává na svém tvrzení, že jí svědčí naléhavý právní zájem, přičemž tato část je tvořena okopírovanými pasážemi z jejího podání ze dne 12. 9. 2017, č. l. 66 a 67, tedy argumenty, které již byly součástí spisu, ve zbylé části odvolání pouze upřesňuje některá tvrzení žalovaných. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění uvedl, že se žalobkyně k podaným odvoláním nevyjádřila. Ani nyní v dovolání přitom žalobkyně neuvádí nové argumenty, které by vyvracely výše předestřenou úvahu o předčasnosti přerušení řízení (tvrdí-li žalobkyně, že odvolací soud uvedl, že lze o žalobě rozhodnout meritorně – tedy že na určovací žalobě nemá naléhavý právní zájem, nelze jí v tomto ohledu přisvědčit). I kdyby tak šlo o vadu řízení, nevyplývá ani z obsahu dovolání nic, co by s její existencí pojilo závěr, že měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). K uvedenému lze rovněž uvést, že v usnesení ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 572/2014 zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). V posuzovaném případě přitom úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená.
K tomu, kdy s ohledem na specifikum věci není doručení opisu odvolání protistraně vhodné ani účelné a nepředstavuje tak porušení práva na spravedlivý proces ani porušení principu rovnosti účastníků řízení, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1675/2018, proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. I.ÚS 4144/18.
Žalobkyně rovněž namítala, že nedoručením opisu odvolání došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že Ústavní soud vždy váží charakter a intenzitu porušení procesních pravidel. Aby byl proto dán důvod ke kasaci rozhodnutí obecných soudů, musí zásah do základních práv stěžovatele dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů [srov. nález sp. zn. II.ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), nálezu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II.ÚS 1831/17]. V případě namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud v žalobkyní odkazovaném nálezu sp. zn. II.ÚS 1831/17 rovněž konstatuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze.
Na základě výše vyložených závěrů a s přihlédnutím k obsahu vyjádření k odvoláním, ke kterému odvolací soud z výše uvedených důvodů nepřihlédl, a jeho potenciálu ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, jakož i se zohledněním možného dopadu nedoručení opisu odvolání na celkový výsledek řízení, kdy odvolací soud instruoval soud prvního stupně, aby se napřed zabýval naléhavým právním zájmem žalobkyně, přičemž jestliže tento bude shledán, jistě může soud prvního stupně opětovně řízení přerušit a vyčkat výsledku souvisejícího řízení, v opačném případě, pokud nebude shledán naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě, by žalobkyně byla v řízení neúspěšná, ať již by nyní řízení bylo či nebylo přerušeno, má dovolací soud za to, že ani v případě, kdy by bylo možné shledat v nedoručení opisu odvolání pochybení, by případný zásah do tohoto procesního práva žalobkyně nedosahoval takové intenzity, aby bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a nebyl by tudíž ani za této situace založen rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu.
Rozpor s judikaturou Ústavního soudu nevyplývá dovolacímu soudu ani z ostatních žalobkyní odkazovaných nálezů sp. zn. II.ÚS 1938/12, sp. zn. IV.ÚS 3664/15 a sp. zn. I.ÚS 3428/11, když tyto ani nejsou pro projednávanou věc natolik přiléhavé jako výše rozebíraný nález sp. zn. II. ÚS 1831/17. Tyto ostatní nálezy Ústavního soudu se totiž zabývají doručováním opisu odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, resp. o odkladu exekuce, nadto z nich neplynou ani výrazně odlišné závěry od nálezu sp. zn. II.ÚS 1831/17.
Z výše vyložených důvodů proto dovolací soud nejenže neshledal rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolací soudu, ale ani nemá za to, že by v projednávané věci mělo nedoručení opisu odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.), zároveň přitom nelze ani uvažovat o naplnění předpokladů zmatečnostní vady řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., když usnesení o nepřerušení řízení není usnesením, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné (v souladu se zákonem) a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s .ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu