ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3337.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3337/2018-87
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně CENTRAL GROUP 23. investiční a. s., se sídlem v Praze 4, Na strži č. 1702/65, IČO 63999102, za účasti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 10/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017 č. j. 4 Co 39/2017-51, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 č. j. 33 C 10/2015-25 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 10. 3. 2015 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k pozemku par. č. 2337/129 v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětný pozemek“), ve prospěch České republiky, a to na základě rozhodnutí o opuštění nemovitosti ze dne 5. 2. 2015, které bylo opatřeno úředně ověřeným podpisem statutárního orgánu žalobkyně, a jelikož zákon nestanoví listinu, na jejímž základě se zánik vlastnického práva derelikcí zapíše do katastru nemovitostí, připojila k návrhu také potvrzení o opuštění nemovité věci ze dne 6. 2. 2015, na němž byl podpis jejího statutárního orgánu rovněž úředně ověřen.
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015 č. j. V-18216/2015-101 návrh na vklad zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nelze do katastru nemovitostí zapsat vlastnické právo pro stát jenom na základě jednostranného prohlášení vlastníka, který opustil nemovitost, nebo státu jako nabyvatele, když relevantním podkladem pro zápis je buď souhlasné prohlášení obou stran právního jednání, nebo rozhodnutí soudu. Předložená listina proto podle názoru Katastrálního úřadu nesplňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru nemovitostí podle ustanovení §17 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí.
Žalobkyně se následně žalobou domáhala povolení vkladu vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch České republiky a nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015 č. j. V-18216/2015-101.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 33 C 10/2015-25 žalobu zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí založil na tom, že nepovažoval za splněné podmínky vkladu podle ustanovení §17 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, když předložená listina podle něj nesplňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru a její obsah neodůvodňuje navrhovaný vklad. Vzhledem k tomu, že žádný zákon nestanoví listinu, která je pro přechod vlastnictví na stát v důsledku opuštění věci vkladovou listinou, vyšel soud z ustanovení §66 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb. (dále jen „katastrální vyhláška“), které vyjmenovává vkladové listiny pro případ, kdy zákon stanoví, že právo zapisované do katastru vzniká, mění se nebo zaniká na základě určité právní skutečnosti nezávisle na zápisu do katastru, anebo se promlčuje, ale nestanoví listinu, na jejímž základě se tato změna zapíše do katastru, ani listinu, která tuto změnu potvrzuje, nebo listinu, na jejímž základě k takové změně dochází, a uzavřel, že žalobkyní předloženou listinu nelze podřadit pod žádnou z listin uvedených v ustanovení §66 odst. 1 písm. a) - d) katastrální vyhlášky, a její žalobě proto nelze vyhovět, když Česká republika nepodepsala s žalobkyní souhlasné prohlášení o opuštění nemovité věci či nabytí vlastnického práva ve prospěch České republiky. Jednostranné prohlášení o opuštění nemovité věci by také mohlo být původním vlastníkem zneužito k tomu, aby se zpětně zbavil svých povinností spojených s vlastnictvím nemovité věci.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 4 Co 39/2017-51 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci zaplatit České republice na náhradě nákladů dovolacího řízení 600 Kč. Soud dospěl k závěru, že opuštění nemovité věci ve smyslu ustanovení §1045 odst. 2 o. z. nepředstavuje zánik vlastnického práva, nýbrž jeho přechod, proto není jednostranné prohlášení o opuštění nemovité věci vkladovou listinou ve smyslu ustanovení §66 odst. 1 písm. b) katastrální vyhlášky. Bez významu je potom, na základě jaké skutečnosti dochází k přechodu vlastnického práva. K opuštění věci nemůže z povahy věci dojít jen na základě právního jednání, když ale musí přistoupit i existence objektivní právní skutečnosti, spočívající ve faktickém opuštění věci, protože je pojmově vyloučeno, aby bylo případně nutné dosavadního vlastníka z právně opuštěné nemovitosti vyklízet. Jestliže může být mezi stranami spor o tento faktický stav, nemůže být vkladovou listinou jednostranné prohlášení. Řešení takového sporu by povahově vybočovalo mimo účel vkladového řízení. Případný spor o přechod vlastnického práva k nemovité věci opuštěním na stát by proto bylo nutné řešit určovací žalobou v civilním sporném řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Z obsahu dovolání vyplývá, že touto otázkou má být, zda lze na základě jednostranného prohlášení dosavadního vlastníka o opuštění nemovité věci zapsat do katastru nemovitostí přechod vlastnického práva na Českou republiku.
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda lze provést vklad vlastnického práva České republiky do katastru nemovitostí na základě jednostranného prohlášení dosavadního vlastníka o opuštění nemovité věci. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že návrh na zápis vkladu do katastru nemovitostí byl učiněn dne 10. 3. 2015 - podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2015 (dále též jen „katastrální zákon“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též jen „o. z.“).
Podle ustanovení §1045 odst. 1 o. z. věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.
Podle ustanovení §1045 odst. 2 o. z. opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
Podle ustanovení §560 o. z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.
V dovolání předestřenou právní otázkou se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zabýval, a to zejména v rozsudku ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2257/2018.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, který byl uveřejněn pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2580/2011), katastrální úřad v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a stejně tak i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, zkoumá právní úkon (právní jednání), na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §17 odst. 1 katastrálního zákona (dříve §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), a předmětem zkoumání katastrálního úřadu (a stejně tak i soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu) proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu, ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení §17 odst. 1 katastrálního zákona (dříve §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Platnost právního jednání, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního jednání, katastrální úřad nezkoumá (srov. bod II. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 Cpjn 38/98, uveřejněného pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K právu opustit věc (derelikci) podle zákona č. 40/1964 Sb. (dále též jen „obč. zák.“), se Nejvyšší soud vyjádřil již např. v usnesení ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2528/2015, kde konstatoval, že právo opustit věc ( ius dereliquendi ) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 696/02, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 185/05 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz )], a to na rozdíl od ztráty věci, která je právní událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v §37 obč. zák. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu §35 obč. zák. s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1254/2003). Vedle obecných náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009 sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 373)]. Samotné neužívání věci, zejména za situace, kdy je způsobeno objektivní překážkou na straně vlastníka v podobě nemoci či jiného fyzického omezení, nelze s takovým projevem vůle zaměňovat, a to ani v případě, měl-li vlastník zákonnou povinnost nemovitost osobně obdělávat, neboť z nesplnění této povinnosti zánik vlastnictví bez dalšího nebylo možné dovodit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 185/05).
Jelikož nový občanský zákoník připustil možnost existence věci „bez pána“ (res nulius) jako následek jejího opuštění pouze v případě věcí movitých (či zvířat), nikoli však v případě věcí nemovitých, kde byla přijata dosavadní koncepce dle zákona č. 40/1964 Sb. (srov. ustanovení §135 obč. zák.), je přitom i nadále použitelná veškerá dosavadní judikatura, vztahující se k této problematice.
V rozsudku ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2257/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že opuštění (věci) je jednostranné, neadresné právní jednání, jímž vlastník věci jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností, dává (navenek) najevo, že věc opouští a že ji nadále nehodlá vlastnit, a to také fyzicky učiní. Může tak učinit jakoukoliv srozumitelnou a určitou formou, včetně konkludentního jednání. Ustanovení §560 o. z. se pro případ derelikce nemovité věci neuplatní, neboť nejde o právní jednání, jímž se převádí věcné právo k nemovité věci, ani se takové právo nemění ani neruší. Přechod vlastnického práva na stát je totiž zákonným důsledkem derelikce a vlastník tak své právo na stát nepřevádí a samozřejmě toto právo ani nezaniká. Právní účinky derelikce nastávají v okamžiku, kdy vlastník takto platně projeví svoji vůli, tedy věc opustí, bez ohledu na to, zda stát s tímto souhlasí či nikoliv.
V již uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, Nejvyšší soud dále dovodil, že pro účely vkladového řízení je významné, že ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit právní povinnost toho, kdo nemovitou věc opustil s účinky podle ustanovení §1045 odst. 2 o. z., vyžadovat od státu (jeho příslušné organizační složky) souhlas s tím, že věc byla skutečně (se všemi právními účinky) opuštěna a že tedy stát souhlasí s jejím nabytím, a zároveň, ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit naopak povinnost státu (jeho příslušné organizační složky) takové prohlášení vydat. Dále je významné, že v důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů, než toho, kdo věc opustil (ztratil vlastnictví), jinak řečeno, derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob. Jestliže tedy stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného (vyjma jeho samotného), pak ovšem není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného (tedy vyžadovat jeho akceptaci tím, na něhož opuštěná věc přešla). Ochrana nabyvatele (státu) proti zlovolnému jednání není nijak dotčena, neboť stát může vždy uplatnit neplatnost tohoto právního jednání; je však vyloučeno, s ohledem na to, co bylo uvedeno výše (viz závěry, učiněné ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, který byl uveřejněn pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2580/2011), tyto námitky uplatňovat v řízení vkladovém, resp. v řízení podle části páté o. s. ř.
Závěr soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že pro rozpor s ustanovením §66 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb. nemůže být listina - jednostranné prohlášení o opuštění nemovité věci - listinou, podle níž lze zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem provést, tak není správný, nelze totiž vázat povolení vkladu změny vlastnického práva v důsledku derelikce pouze na listinu, obsahující souhlasné prohlášení toho, jehož vlastnické právo se v důsledku derelikce rozšířilo (tedy státu) a toho, kdo nemovitou věc opustil, neboť případný nesouhlas státu s účinky derelikce nemá z hlediska ustanovení §1045 odst. 2 o. z. žádný právní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu