ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1125.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 1125/2019-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně Nadace Divoké husy , se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, IČO 65996640, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému B. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Zíkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, o určení výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 285/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 17 Co 282/2018-350, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč , k rukám Mgr. Michala Kojana, advokáta se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 4. 2018, č. j. 38 C 285/2013-270, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 5. 2018, č. j. 38 C 285/2013
-278, určil, že žalovaný je od 1. 7. 2013 povinen platit žalobkyni za užívání bytu XY, s dispozicí 2+1, ve čtvrtém nadzemním podlaží budovy XY, jež je součástí pozemku parc. XY v k. ú. XY, obec XY, adresa XY, nájemné ve výši 10 280 Kč měsíčně (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), o odměně ustanoveného advokáta za zastupování žalovaného v řízení (výrok III.) a že náklady právního zastoupení žalovaného nese stát (výrok IV.).
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 17 Co 282/2018-350, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení II. tak, že žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.), ve výroku III. o odměně ustanoveného advokáta rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod způsobem předpokládaným v §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, jelikož dovolatel pouze odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř., avšak již nikterak nevymezuje, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. V projednávané věci dovolatel ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neoznačil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena dovolacím soudem. Dovolání žalovaného je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů, které však způsobilý dovolací důvod nezakládají. Pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelele, že dovolání podává i proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu (výrok II. a výrok IV.). Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. 8. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu