ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2308.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2308/2019-308
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalované T. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 274 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 291/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co 31/2019-261, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co 31/2019-261, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 24 C 291/2017-230, ohledně částky 7 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 15. 2. 2017 do zaplacení, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 17 Co 31/2019-261, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 24 C 291/2017-230, ohledně částek 133 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 10. 12. 2014 do zaplacení a 133 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 4. 9. 2017 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 24 C 291/2017-230, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 133 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 10. 12. 2014 do zaplacení a 133 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 4. 9. 2017 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 133 335 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu dlužných plateb za užívání prodejního místa v areálu XY za období ledna až srpna a října až prosince 2013, 7 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu dlužných služeb spojených s užíváním tohoto prodejního místa a 133 335 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu smluvní pokuty.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 24 C 291/2017-230, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 17 Co 31/2019-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že původním nájemcem areálu Pražské tržnice byla společnost DELTA CENTER a. s. Smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou s touto společností žalobce vypověděl dopisem ze dne 16. 12. 2011 s tím, že nájem skončí k 31. 12. 2012. O tomto postupu informoval podnájemce jednotlivých prodejních míst, mimo jiné i žalovanou, která dne 30. 6. 2013 uzavřela se společností DELTA CENTER a. s. dohodu o ukončení smlouvy o podnájmu nebytových prostor č. 20127010 a dne 10. 10. 2013 plnění za užívání prostor v areálu XY za měsíce 2-6/2013 složila do soudní úschovy. Dne 16. 12. 2013 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní podepsána Smlouva o nájmu nebytových prostor č. NAN/83/01/012054/2013 (dále jen "Smlouva"), jejímž předmětem byly nebytové prostory nacházející se v objektu (hale) č. XY v areálu XY – prodejní místo se zázemím, které je vybaveno prodejním pultem č. XY (článek I. odst. 3 Smlouvy). Správcem objektu byla společnost Solid a.s., IČO 00507351 (článek I. odst. 2 Smlouvy). Nájemné bylo dohodnuto ve výši 12 480 Kč měsíčně (článek IV. odst. 1 Smlouvy) a dále bylo v článku IV. odst. 6 Smlouvy sjednáno, že „alikvotní část za faktické užívání prodejního místa – pultu v hale XY areálu XY na adrese XY, k. ú. XY, uvedených v článku I. odst. 3 této smlouvy za dobu od 1. 1. 2013 do dne nabytí platnosti této smlouvy zaplatí nájemkyně dle vyúčtování správce na účet pronajímatele uvedený v článku IV. odst. 3.“ Současně se nájemkyně zavázala hradit náklady za služby spojené s užíváním předmětu nájmu zálohovou částkou (článek V. odst. 1 Smlouvy). Za nedodržení podmínek Smlouvy účastníci dohodli smluvní pokuty, mimo jiné se nájemkyně zavázala zaplatit pronajímateli při nezaplacení kterékoli splátky v daném termínu pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení, minimálně však 300 Kč celkem [článek VIII. odst. 1 písm. a)]. Správce objektu vystavil žalované předpis úhrad za období roku 2013, v němž jí vyúčtoval nájemné za jednotlivé měsíce roku 2013 po 12 480 Kč splatné dne 9. 12. 2014 a paušální poplatek za spotřebované služby za období 1-12/2013 ve výši 7 200 Kč splatný dne 14. 2. 2017.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu podle §663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák., ustanovení článku IV. odst. 6 Smlouvy posoudil jako neplatné pro neurčitost ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 ve spojení s ustanovením §41 obč. zák. Měl za to, že z něj není patrno, jak konkrétně se vypočítá „alikvotní část“ za faktické užívání prodejního místa, zejména, zda je třeba vyjít z výše nájemného platného od účinnosti Smlouvy (16. 12. 2013) nebo např. z výše podnájemného podle podnájemní smlouvy uzavřené se společností DELTA CENTER a. s., jakých prostor se má týkat a kdy se stane splatnou. Za správný proto považoval závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce na zaplacení požadované částky by mohl být posouzen podle ustanovení §451 obč. zák. upravujícího nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, s ohledem na vznesenou námitkou promlčení jej však nelze přiznat, neboť je již promlčen. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že je neplatné i ujednání o smluvní pokutě, která vzhledem ke své akcesorické povaze nemůže existovat bez platného závazku hlavního. Dále shledal, že ze Smlouvy nelze dovodit povinnost žalované platit spotřebované služby paušální částkou, a případný nárok žalobce posuzovaný podle zásad o bezdůvodném obohacení by byl již promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodnil tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury, zejména od rozsudku Nejvyššího soud ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, neboť při posuzování ustanovení článku IV. odst. 6 Smlouvy nerespektoval výkladová pravidla v nich obsažená. Při jejich použití totiž nelze dospět k jinému výkladu, než že se žalovaná zavázala zaplatit za užívání nebytového prostoru úplatu ve výši sjednané v článku IV. odst. 1 Smlouvy. Namítal, že jde o platně sjednané plnění ze Smlouvy, nikoli o nárok z bezdůvodného obohacení, a na prodlení s jeho úhradou se vztahuje i sjednaná smluvní pokuta. Vyúčtování faktického užívání správcem pak z logiky věci zahrnuje i služby spotřebované v souvislosti s užíváním nebytového prostoru. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 o. s. ř., avšak podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení plnění za užívání prodejního místa, na zaplacení dlužných služeb s tím spojených a na zaplacení smluvní pokuty), posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2896/2015, ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1664/2018, či ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018). Protože nárok na zaplacení dlužných služeb (7 200 Kč) nepřevyšuje 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze v této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. to výslovně vylučuje. Dovolací soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně částek 133 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 10. 12. 2014 do zaplacení a 133 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 4. 9. 2017 do zaplacení je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky výkladu právního úkonu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je dlužná částka požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle obč. zák. (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).
Dovolatel namítal, že odvolací soud postupoval nesprávně při výkladu článku IV. odst. 6 Smlouvy a v důsledku toho neobstojí jeho závěr, že jde o ujednání neurčité, a tudíž neplatné.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř., který prostřednictvím této námitky uplatnil, byl užit opodstatněně, neboť odvolací soud k závěrům o neplatnosti sporného ujednání nedospěl postupem, který by odpovídal požadavkům konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud měl za to, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu podle §663 obč. zák., zabýval se však jen platností ujednání obsaženého v článku IV. odst. 6, a nikoli též platností Smlouvy jako celku. Při řešení otázky, jakému smluvnímu typu Smlouva odpovídá a podle jaké hmotněprávní úpravy je nutno ji posuzovat, přitom nelze odhlížet od ostatních smluvních ujednání a od důsledků, které tato ujednání mají ve svém souhrnu. V daném případě je ve Smlouvě předmět nájmu definován jako nebytové prostory (článek I. odst. 3) a Smlouva byla uzavřena podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“ (článek IX. odst. 3). V soudní praxi přitom není pochyb, že (bez ohledu na charakter předmětu nájmu) obecná úprava nájmu v občanském zákoníku (§663 a násl.) nebrání účastníkům smlouvy o nájmu, aby si v rámci smluvní volnosti (§2 odst. 3 obč. zák.) sjednali (např. i odkazem na ustanovení zákona č. 116/1990 Sb.) vznik, obsah a skončení nájmu jinak, než stanoví obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 556/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 1764/2016).
Soudní praxe je rovněž ustálena v závěru, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k nebytovému prostoru je okolnost, že jde o nebytový prostor právně volný, tj. že k tomuto nebytovému prostoru nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu nebytového prostoru, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, ze dne 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010, a ze dne 12. června 2012, sp. zn. 26 Cdo 3720/2011).
V této souvislosti je nezbytné vzít v úvahu zjištění, že původním nájemcem areálu Pražské tržnice byla společnost DELTA CENTER a. s., že žalobce smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou s touto společností vypověděl a že nájem měl skončit k 31. 12. 2012. Společnost DELTA CENTER a. s. však areál nevyklidila, neboť výpověď z nájmu považuje za neplatnou, a mezi stranami je proto sporné, zda nájem skutečně skončil. Pro závěr, zda Smlouva uzavřená mezi účastníky je platná, je proto třeba nejprve vyřešit (předběžnou) otázku, zda pronajatý nebytový prostor byl právně volný, a teprve poté je možné posuzovat určitost, a tím i platnost, jednotlivých smluvních ujednání.
Pro výklad právních úkonů pak obecně platí, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených v §35 odst. 2 obč. zák. O obsahu článku IV. odst. 6 Smlouvy pochybnosti jsou, jak je zřejmé i z jeho odlišné interpretace účastníků.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, vyložil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Odvolací soud se těmito závěry důsledně neřídil a sporné ujednání článku IV. odst. 6 Smlouvy vykládal pouze na základě gramatického výkladu, systematický a logický výklad neprovedl, ač to vyžadovala zejména otázka návaznosti sporného ujednání na články I. odst. 3 (Předmět nájmu) a IV. odst. 1 Smlouvy (Nájemné). Především však nezkoumal skutečnou vůli stran a dostatečně se nezabýval okolnostmi, z nichž by bylo možno ji dovodit.
Podle skutkových zjištění je podstatou sporného ujednání závazek žalované (nájemkyně) zaplatit alikvotní (poměrnou) část za užívání „prodejního místa – pultu v hale XY areálu XY na adrese XY, k. ú. XY, uvedených v článku I. odst. 3 této smlouvy“. Podstatné jméno „pult“ je použito v jednotném čísle, k němu se vztahující přídavné jméno „uvedených“ pak v čísle množném a výslovně se zde odkazuje na článek I. odst. 3 Smlouvy, v němž je prodejní místo definováno jako „prodejní místo se zázemím, které je vybaveno pulty XY“ a specifikováno dále na plánku tvořícího Přílohu č. 2 Smlouvy. Žalované přitom nic nebránilo v tom, aby se zavázala zaplatit za užívání obou pultů, které měly být předmětem nájmu, takže bez dalšího nelze určit, zda použití jednotného čísla podstatného jména „pult“ není jen chybou v psaní, která nemá na platnost úkonu vliv (§37 odst. 3 obč. zák.).
Při výkladu sporného ujednání je rovněž nutno zohlednit, že je systematicky zařazeno v článku IV. nazvaném „Nájemné“, podle jehož odstavce 1 činí výše nájemného 12 480 Kč měsíčně. Podnájemní smlouvu uzavřenou mezi společností DELTA CENTER a. s. a žalovanou článek ani Smlouva nezmiňují, žalobce ji navíc považuje za neplatnou, tudíž úvaha odvolacího soudu o možném výpočtu plnění z tam uvedeného podnájemného postrádá logické opodstatnění. Naopak ze systematického zařazení sporného ujednání lze spíše usuzovat na to, že alikvotní (poměrnou) část plnění za faktické užívání prodejního místa je nutno počítat z výše nájemného sjednané v článku IV. odst. 1.
Dále je třeba zmínit, že ani případná absence či neurčitost splatnosti závazku nečiní neplatným celé sporné ujednání, jak dovodil odvolací soud. Podle sporného ujednání mělo být plnění zaplaceno na základě vyúčtování správce, kterým je podle článku I. odst. 2 Smlouvy společnost Solid a.s., IČO 00507351. Způsob placení ceny na základě vyúčtování (faktury) přitom není (zejména v obchodních vztazích) neobvyklý, nicméně i kdyby doba plnění nebyla účastníky dohodnuta, bylo by plnění splatné na výzvu věřitele (§563 obč. zák.). Otázka, zda předpokládané vyúčtování bylo správcem skutečně vystaveno a zda a kdy s ním byla žalovaná seznámena, je pak otázkou skutkovou, která nemá žádný vliv na platnost sporného ujednání.
Pro závěr o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pak může být významnou i okolnost, že žalovaná jeden z pultů (č. 51) užívala na základě podnájemní smlouvy uzavřené se společností DELTA CENTER a. s., a protože měla pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, v říjnu 2013 složila plnění za jeho užívání za měsíce 2-6/2013 ve výši 40 565 Kč do soudní úschovy. Přes tuto skutečnost pak v prosinci 2013 (aniž by vyčkala výsledku řízení o soudní úschově) přijala závazek zaplatit žalobci za užívání prodejního místa plnění za (z části shodnou) dobu od 1. 1. 2013 do dne nabytí platnosti Smlouvy (16. 12. 2013).
Z výše řečeného vyplývá, že gramatický výklad sporného ujednání nevede k jednoznačným závěrům, a měl být proto doplněn o dokazování skutečné vůle stran při uzavírání smlouvy. Neověřil-li odvolací soud skutečnou vůli smluvních stran, je jeho posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
Dovolací soud proto, jelikož neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu