ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.381.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 381/2019-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce J. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovaným 1/ L. S. a 2/ R. S. , oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Evou Ropkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Chocni, Jiráskova 1065, o výkon vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 347/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. června 2018, č. j. 18 Co 118/2018-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč k rukám JUDr. Evy Ropkové, LL.M., advokátky se sídlem v Chocni, Jiráskova 1065, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (vlastník jednotky číslo XY nacházející se v domě č. p. XY, postaveném na pozemku p. č. st. XY v obci a k. ú. XY“ – dále jen „jednotka č. XY“ a „Dům“) se domáhal, aby se žalovaní (vlastníci jednotky číslo XY nacházející se v Domě – dále jen „jednotka č. XY“) zdrželi bránění mu ve vstupu do jednotky č. XY ze zádveří nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží Domu.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 5 C 347/2016-94, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2018, č. j. 18 Co 118/2018-148, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení a po částečném opakování dokazování zjistil z provedených důkazů mimo jiných i následující skutečnosti. Dům byl původně ve společném jmění manželů, a to žalobce a A. E. Prohlášením vlastníka ze dne 7. srpna 2002 (dále jen „Prohlášení“) v něm byly vymezeny dvě jednotky, samostatné byty se společným vstupem ze zádveří. Podle Prohlášení je součástí jednotky XY podesta s vnitřním schodištěm a společnou částí Domu je vchod se zádveřím, venkovní schodiště a též zeď oddělující obě jednotky jako svislá konstrukce ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném v době Prohlášení /a ve znění do 31. prosince 2013/ (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). V příloze č. 1 k Prohlášení jsou graficky znázorněny obě jednotky a nebytové prostory. Žalobce je vlastníkem jednotky č. XY, vlastníky jednotky č. XY jsou v současné době žalovaní. Na tomto skutkovém podkladě předně zdůraznil, že je nutno rozlišovat pojmy zádveří (prostor mezi vstupními dveřmi do Domu a dveřmi na podestu) a podesta (prostor za dveřmi na podestu ukončující schodišťové rameno). Vybudování vchodu do jednotky č. XY ve společné svislé konstrukci, navíc zasahující do výlučného vlastnického práva žalovaných k podestě s vnitřním schodištěm jako součásti jednotky č. XY, pak pokládal za významnou záležitost týkající se společné věci ve smyslu §1129 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“), k jejímuž provedení je nutný souhlas dvoutřetinové většiny všech spoluvlastníků. Nelze-li jí dosáhnout, rozhodne k žalobě spoluvlastníka soud (§1139 odst. 2 a §1129 odst. 1 o. z.). Žalobní požadavek by však byl podle jeho názoru v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a porušoval by základní vlastnická práva, má-li být vchod vybudován ve společné svislé konstrukci, navíc zasahující do výlučného vlastnického práva žalovaných k podestě s vnitřním schodištěm; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nad rámec uvedeného dodal, že žalobce má možnost zřídit si nenáročnou stavební úpravou vchod do svého bytu přes technické zázemí (v jeho vlastnictví), aniž by zasahoval do vlastnického práva žalovaných.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaní prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., uplatnil dovolatel též nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z Prohlášení, resp. způsobu hodnocení důkazů. V této souvislosti je však zapotřebí zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti tudíž mají oporu v Prohlášení a odpovídají tomu, co běžně soudy z obdobných písemností zjišťují.
Podle §3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
K právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení §3028 odst. 2 o. z. se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy (podle občanského zákoníku) zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“); dosavadními právními předpisy (zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/ a zákonem č. 72/1994 Sb.) se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Obsah písemného právního úkonu však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 4982/2008, či z 12. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 900/2013). Současně však bezesporu platí, že i jednostranné právní úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, či z 14. ledna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014).
Odvolací soud postupoval v souladu s naznačenými hledisky a, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, přihlédl při zjišťování obsahu Prohlášení rovněž k vůli jednajících osob a zohlednil všechny rozhodné okolnosti existující v době jeho tvorby; v tomto směru odpovídá jeho rozhodnutí výše citovaným judikatorním závěrům.
Přímo ze zákona (viz §1175 odst. 1 o. z.) vyplývá, že vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, rovněž uzavřel, že půjde-li o změnu společných částí domu, jsou k žalobě na odstranění neoprávněného zásahu, kterého se dopustil vlastník jednotky nebo osoba, která jednotku se souhlasem jejího vlastníka užívala, i v poměrech občanského zákoníku aktivně věcně legitimováni také všichni vlastníci jednotek v domě. Závěry formulované a odůvodněné dosavadní soudní praxí o věcné aktivní legitimaci vlastníků jednotek se tudíž přiměřeně uplatní i v poměrech občanského zákoníku.
Vybudování vchodu do jednotky č. XY ve společné svislé konstrukci lze vskutku pokládat za nežádoucí změnu společné části. Bylo-li by touto změnou navíc zasaženo do výlučného vlastnického práva žalovaných k podestě s vnitřním schodištěm jako součásti jednotky č. XY, šlo by nepochybně o extrémní nesoulad s principy spravedlnosti a zásah do vlastnického práva žalovaných k jednotce XY. Jestliže za této situace odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, lze jeho rozhodnutí pokládat za souladné s ustálenou soudní praxí. Na tomto místě pak pokládá dovolací soud za potřebné zdůraznit, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladové výroky II. a III. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu