ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.792.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 792/2019-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně SUNWEL s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, IČO 29131782, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti žalovaným 1. M. G. , narozenému XY, bytem XY a 2. M. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Martinem Slomkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1373/5, o přezkum neoprávněnosti výpovědi z nájmu nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 179/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 25 Co 232/2018-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (odvolací soud) ze dne 15. 11. 2018, č. j. 25 Co 232/2018-357, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (soud prvního stupně) ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 C 179/2015-307, jímž zamítl žalobu na určení, že výpověď z tam specifikovaného nájmu nemovitostí ze dne 17. 6. 2015 daná právními předchůdci žalovaných žalobkyni je neoprávněná a neplatná, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Odvolací soud svůj závěr, že uplatněný výpovědní důvod (prodlení s úhradou nájemného po dobu delší než dva měsíce, s tím, že nedošlo ani k částečnému zániku povinnosti platit nájemné v důsledku započtení slevy z nájemného) byl naplněn a výpověď z nájmu nemovitostí proto není neoprávněná, založil na více (na sobě nezávislých) důvodech. Jednak měl za to, že se jednalo o vady zjevné, které žalobkyni zároveň nebránily v užívání předmětu nájmu (§2207 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“); dále, že i kdyby se jednalo o vady, pro které lze uplatnit právo na slevu z nájemného, bylo toto právo uplatněno opožděně; nakonec uzavřel, že žalobkyní tvrzené započtení slevy z nájemného nebylo provedeno řádně.
Dovolatelka však zpochybnila toliko první závěr odvolacího soudu (že se jednalo o vady zjevné, které jí zároveň nebránily v užívání předmětu nájmu).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí žaloby), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016).
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Obstojí-li právní názory odvolacího soudu o opožděném uplatnění práva na slevu a o nikoli řádně provedeném započtení (proto, že nebyly dovoláním napadeny), nemůže věcný přezkum napadené právní otázky výsledek sporu ovlivnit, a dovolání je proto nepřípustné jako celek.
Jen pro úplnost lze uvést, že dovolání by nebylo přípustné ani pro řešení otázky posouzení výpovědi z nájmu jako jednání odporujícího dobrým mravům. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 a §8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přitom přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). Odvolací soud se otázkou dobrých mravů zabýval (stejně jako soud prvního stupně), přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalovaných, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Námitkami, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky odůvodnění rozhodnutí, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237–238a o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu