ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.2017.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 2017/2018-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce PROMO POINT, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, V mokřinách 283/8, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 25754807, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) Z. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, 2) J. Š. , narozenému XY, bytem XY, a 3) Z. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o zaplacení 819.310,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 182/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 52 C 182/2015-203, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2017, č. j. 58 Co 293/2017-239, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 52 C 182/2015-203, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2017, č. j. 58 Co 293/2017-239, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 52 C 182/2015-203, zamítl žalobu o zaplacení 819.310,80 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Otázka výkladu a aplikace §118a odst. 3 o. s. ř. nečiní dovolání přípustným již proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že dovolatel neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud naopak uzavřel, že žalovaní jakožto členové představenstva L. (dále jen „společnost“) této společnosti nezpůsobili jednáními vytýkanými dovolatelem škodu, resp. že těmito jednáními neporušili péči řádného hospodáře [a nejsou tak splněny předpoklady pro vznik zákonného ručení žalovaných za závazek společnosti vůči dovolateli ve smyslu §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ]. Uvedené závěry přitom zcela odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (odvolacím soudem přiléhavě citované); srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016 (jde-li o posuzování péče řádného hospodáře) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016 (jde-li o výklad §194 odst. 6 obch. zák.). Závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaní dovolatelem vytýkanými jednáními neporušili péči řádného hospodáře a ani společnosti nezpůsobili škodu, nelze ničeho vytknout.
Předkládá-li dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda se v projednávané věci aplikuje úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), opomíjí, že řešení této otázky vyplývá z výslovného a zcela jasného znění §3073 věty první o. z. (jež určuje, že „práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů.“). Pouhé zopakování jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř.
Nehledě k řečenému by se (s ohledem na obdobnou úpravu ručení obsaženou v §159 odst. 3 o. z.) ani opačný závěr (totiž že by bylo na místě nárok dovolatele posoudit podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím nijak neprojevil.
Domáhal-li se dovolatel zaplacení žalobou uplatněné částky z titulu zákonného ručení žalovaných za závazek společnosti vůči dovolateli a vytýkal-li v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nesprávné posouzení těchto předpokladů, měl a mohl očekávat, že odvolací soud naplnění předpokladů zákonného ručení zevrubně posoudí. Závěry odvolacího soudu (podle nichž tyto předpoklady nebyly naplněny) mohl být zklamán ve svých očekáváních, avšak nikoliv překvapen. Rozhodnutí odvolacího soudu pro něj tudíž nemohlo být (v žádném ohledu) překvapivé či nepředvídatelné.
Dovolání nečiní přípustným ani otázka dobré víry žalobce v zápis v obchodním rejstříku, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustným pak dovolání nečiní ani námitky proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, a to již proto, že hodnocení důkazů nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Konečně ve vztahu k námitce, týkající se posouzení jeho podání ze dne 20. 2. 2017 v bodu 26, a podání ze dne 30. 3. 2017 v bodu 12 a 13 (jde-li o „podezřelou platbu 310.000 Kč“), dovolatel výslovně uvádí, že ji „poznamenává“ „nad rámec argumentace pro dovolání“, nevymezuje k ní ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., ani žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání; dovolání tudíž ani tato námitka nečiní přípustným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu