ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.4179.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 4179/2018-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Art Kodiak s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26376351, zastoupené JUDr. PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, PSČ 110 00, proti žalovanému M. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, PSČ 301 00, o zaplacení 2.087.742 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 9 C 221/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2018, č. j. 25 Co 237/2015-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.971,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 9 C 221/2013-131, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 25 Co 237/2015-233:
1) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úroky ve výši 6 % ročně z částky 2.087.742 Kč od 15. 5. 2010 do zaplacení (první výrok), a
2) rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 29 Cdo 1790/2016-202 (dále jen „kasační rozhodnutí“), odmítl dovolání žalovaného, zrušil druhý a třetí výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015, č. j. 25 Co 237/2015-159 (dále jen „první rozhodnutí ve věci samé“), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Prvním rozhodnutím ve věci samé odvolací soud:
1) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit 2.087.742 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok),
2) potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 6% úroků z částky 2.087.742 Kč od 15. 5. 2010 do zaplacení (druhý výrok), a
3) rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
[5] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Vytýká-li dovolatel odvolacím soudu nesprávnou interpretaci kasačního rozhodnutí s tím, že se z tohoto rozhodnutí podává toliko (nesprávné) právní posouzení otázky výkladu §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – nikoli závěr o platnosti smlouvy o půjčce, přehlíží, že odvolací soud nezaložil právní posouzení otázky platnosti smlouvy o půjčce pouze na tom, že by byl vázán právním názorem dovolacího soudu.
[7] Odmítl-li odvolací soud (na jednání konaném 18. 7. 2018) doplnit dokazování
– k prokázání tvrzení dovolatele, podle kterých byly účetní závěrky žalobkyně nesprávné (zkreslené), dovolatel nikdy nečerpal finanční prostředky žalobkyně pro osobní potřebu a smlouvu o půjčce nečetl, a proto nevěděl, co je jejím obsahem, učinil tak s odkazem na zákaz uplatňování nových skutečností nebo důkazů v odvolacím řízení (§205a o. s. ř.), nikoli proto, že by byl vázán závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v kasačním rozhodnutí (v tomto směru není přiléhavý odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 361/2001, neboť v poměrech tohoto rozhodnutí odvolací soud – na rozdíl od projednávané věci – odmítl doplnit dokazování s tím, že mu závazný právní názor dovolacího soudu „nedává další prostor k dokazování“).
[8] Uvedl-li odvolací soud (poněkud nepřesně) v odst. 7 napadeného rozsudku, že je „vázán právním názorem dovolacího soudu o tom, že smlouva o půjčce je platným právním úkonem (neboť pravidla dle §196a odst. 1 obch. zák. na danou věc nedopadají),“ je třeba tento výrok chápat v kontextu celého odůvodnění jako „deklaraci“ přijetí závěrů kasačního rozhodnutí (nikoli v tom smyslu, že by odvolací soud s odkazem na kasační rozhodnutí – bez dalšího – uzavřel, že je smlouva o půjčce platná).
[9] Tomu odpovídá i posouzení věci odvolacím soudem, který se zabýval jak dovolatelem předestřenou argumentací o neplatnosti smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy, tak argumentací směřující k neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem (k rozporu smlouvy o půjčce s dobrými mravy odvolací soud výslovně uvedl, že se mu „úrok ve výši 6 % p. a. jeví jako zcela přiměřený“, a k rozporu smlouvy o půjčce se zákonem uzavřel, že dohodly-li se strany, že dovolatel zaplatí žalobkyni z poskytnuté jistiny úrok, pak strany postupovaly „zcela v intencích tehdy platného zákona“).
[10] Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem formulovaná otázka, zda může být neplatná pouze část smlouvy o půjčce, v níž byl dohodnut úrok. Ani na jejím řešení totiž napadený rozsudek nespočívá, neboť odvolací soud nijak nepopřel, že by smlouva o půjčce mohla být částečně neplatná; naopak se dovolatelem tvrzenými důvody neplatnosti části smlouvy, v níž byl dohodnut úrok, zabýval (viz výše).
[11] Námitka, podle níž odvolací soud nerespektoval úpravu výjimek pro uplatňování nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení (§205a o. s. ř.), čímž měl způsobit „vadu řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ (aniž by v souvislosti s ní dovolatel formuloval jakoukoli otázku hmotného či procesního práva), nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k jejímu uplatnění dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
[12] Stejně tak není s to založit přípustnost dovolání ani dovolatelem předestřená polemika s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů, neboť samotné hodnocení důkazů (jehož „prostřednictvím“ soudy dovodily, že dovolatel čerpal finanční prostředky žalobkyně pro osobní potřebu) nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[13] Dovolání nečiní přípustným konečně ani výhrada dovolatele, jejímž prostřednictvím brojí proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení (s tím, že v projednávané věci měl být aplikován §150 o. s. ř.). S účinností od 30. 9. 2017 totiž dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné [srov. §237 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[15] Ty sestávají z odměny zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 16. 1. 2019) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 2 části věty za středníkem a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve výši 10.420 Kč a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.251,20 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného celkem 12.971,20 Kč.
[16] Jelikož dovolání směřovalo výhradně proti výroku, kterým odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit úroky ve výši 6 % ročně z částky 2.087.742 Kč od 15. 5. 2010 do zaplacení (resp. proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení), byla tarifní hodnota stanovena pětinásobkem hodnoty ročního plnění (ve smyslu §8 odst. 2 části věty za středníkem advokátního tarifu), tedy jako částka 521.935,50 Kč (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4602/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3125/2015).
[17] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu