ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.5003.2017.3
sp. zn. 27 Cdo 5003/2017-1518
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky , se sídlem v Olomouci, Hodolanská 413/32, PSČ 779 00, jako insolvenčního správce dlužnice M., identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, proti žalovaným 1) M. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Dítětem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, PSČ 779 00, a 2) P. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o zaplacení 29.207.062,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 156/2014, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121, ve znění usnesení ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 62.242,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 9. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění usnesení ze dne 11. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-840, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci:
1) uložil prvnímu a druhému žalovanému, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně 17.085.109,33 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17.085.109,33 Kč za období od 31. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.),
2) uložil prvnímu žalovanému, aby žalobci zaplatil 11.939.365,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11.939.365,27 Kč za období od 18. 12. 2013 do zaplacení a dále pak úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17.085.109,33 Kč za období od 18. 12. 2013 do 30. 12. 2013 (výrok II.),
3) zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po druhém žalovaném domáhal zaplacení 11.939.365,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11.939.365,27 Kč za období od 18. 12. 2013 do zaplacení a dále pak úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17.085.109,33 Kč za období od 18. 12. 2013 do 30. 12. 2013 (výrok III.),
4) uložil prvnímu a druhému žalovanému, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 231.618,20 Kč (výrok IV.),
5) uložil prvnímu žalovanému, aby žalobci zaplatil na náhradu nákladů řízení 1.130.841,80 Kč (výrok V.),
6) uložil prvnímu a druhému žalovanému, aby zaplatili České republice společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 234 Kč (výrok VI.),
7) uložil prvnímu žalovanému, aby zaplatil České republice na náhradu nákladů řízení 166 Kč (výrok VII.),
8) uložil prvnímu a druhému žalovanému, aby zaplatili České republice společně a nerozdílně část soudního poplatku ve výši 848.966,04 Kč (výrok VIII.), a
9) uložil prvnímu žalovanému, aby zaplatil České republice část soudního poplatku ve výši 602.257,96 Kč (výrok IX.).
[2] K odvolání žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121, ve znění usnesení ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129:
1) ve vztahu k druhému žalovanému potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., III., IV., VI. a VIII. (první výrok) a
2) uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 36.799,50 Kč, k rukám zástupce žalobce (druhý výrok).
[3] Druhý žalovaný podal proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud ve vztahu k druhému žalovanému potvrdil výrok I., IV., VI. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Otázku, zda dovolatel vykonával funkci jednatele společnosti s ručením omezeným s péčí řádného hospodáře [§135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)], odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 131/2017“), či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012].
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání [viz R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2019“)].
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante , tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post , tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz opět R 131/2017 či R 88/2019).
4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil (viz např. R 88/2019).
5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy ( per se ) v rozporu s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016).
6) Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011).
7) Volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace) [v poměrech akciové společnosti například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, odst. 32, či pro obecně prospěšné společnosti srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1972/2018, odst. 30 a 31].
8) Pověří-li jednatel výkonem činností spadajících do jeho působnosti jinou osobu, je jeho povinností nejen prověřit, zda jde o osobu kvalifikovanou, ale také vytvořit jí podmínky pro výkon svěřené působnosti a efektivně kontrolovat, zda a jak je svěřená působnost vykonávána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, nebo opět rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1993/2019).
9) Jestliže jednatel svoji funkci zastává toliko formálně, tj. ve skutečnosti funkci nevykonává a plnění povinností statutárního orgánu bez dalšího přenechává druhému jednateli (popř. zaměstnancům společnosti), a ani nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány, zpravidla nelze než uzavřít, že s péčí řádného hospodáře nejedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018).
[5] V projednávané věci soudy shledaly, že dovolatel porušil své povinnosti při výkonu funkce jednatele, neboť funkci jednatele fakticky nevykonával, když se spokojil s „reportací“ obchodních výsledků společnosti na měsíčních pracovních poradách, aniž by zjišťoval jakékoli další podrobnosti, do průběžného chodu společnosti žádným způsobem aktivně nezasahoval a řízení společnosti nevěnoval náležitou pozornost.
[6] Závěru soudů obou stupňů, podle něhož uvedené jednání odporuje požadavku péče řádného hospodáře, nelze - ani ve světle závěrů shora citované judikatury - ničeho vytknout.
[7] Pro posouzení věci je přitom bez právního významu dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost, že „to byl on, kdo nakonec odhalil trestnou činnost“ jednatelů M. K. a V. V. Dovolateli totiž není vytýkáno, že nakonec jednání M. K. a V. V. odhalil, ale že je vůbec umožnil (tím, že se na řízení a správě společnosti aktivně nepodílel a nezajistil odpovídající kontrolní mechanismy, které by účinně bránily tomu, aby k protiprávní činnosti docházelo).
[8] Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolatelem formulované otázky promlčení nároku uplatněného v projednávané věci. Soudy obou stupňů vycházely z toho, že za okamžik, kdy se společnost s ručením omezeným dozví (ve smyslu ustanovení §398 obch. zák.) o vzniku škody způsobené jí jejím jednatelem, je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohl dozvědět společník, popřípadě jiná osoba, která je oprávněna nárok na náhradu škody vůči jednateli uplatňovat. Tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011), od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.
[9] Namítá-li dovolatel (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1313/2014), že soudy obou stupňů pochybily, neboť otázku promlčení posoudily, aniž by „dovodily“, kdy promlčecí lhůta počíná běžet, přehlíží, že je tomu právě naopak. Soudy obou stupňů (vycházejíce ze závěrů uvedených v předchozím odstavci) uvedly, že subjektivní promlčecí lhůta počala běžet poté, kdy byl žalobce pravomocně ustanoven (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2013, č. j. KSOL 10 INS 15659/2013-A6) do funkce insolvenčního správce společnosti.
[10] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda důkazní břemeno „ve vztahu k předpokladům odpovědnosti členů orgánů společnosti za škodu nese žalobce, či žalovaný.“ Je tomu tak proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[11] Soudy obou stupňů (s odkazem na §194 odst. 5 ve spojení s §135 odst. 2 obch. zák.) sice obecně konstatovaly, že člen statutárního orgánu kapitálové obchodní společnosti nenese důkazní břemeno ve vztahu ke všem předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti, nýbrž jen ve vztahu k povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013); svá rozhodnutí však nezaložily na tom, že by dovolatel neunesl důkazní břemeno (tedy že by se nepodařilo prokázat skutečnosti objasňující, zda dovolatel jednal s péčí řádného hospodáře), naopak měly za prokázány všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti dovolatele, včetně porušení povinnosti péče řádného hospodáře.
[12] Taktéž výhrada, podle které se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, a ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť opomněly, že „příčinou škody může být pouze ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo“, nečiní dovolání přípustným. Názor soudů obou stupňů je se závěry dovolatelem citovaných rozhodnutí dovolacího soudu v souladu, neboť soudy vycházely z toho, že pokud by dovolatel řádně vykonával funkci jednatele s péčí řádného hospodáře, ke vzniku škody by nedošlo (tj. vnímaly porušení standardu péče řádného hospodáře jako okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo).
[13] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami, které uvedl v odvolání, pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010), jako je tomu i v poměrech napadeného rozhodnutí.
[14] Dovolání nečiní přípustným ani otázka, zda „zákon připouští, aby soud (...) rozhodoval v rozporu se zásadou vázanosti soudu uplatněným procesním nárokem (...) o něčem jiném, než čeho se žalobce v řízení domáhal.“
[15] Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013.
[16] Jestliže tedy soudy obou stupňů vycházely z toho, že „účastník řízení je oprávněn uplatnit žalobní nárok bez vymezení právní kvalifikace tohoto nároku, kdy soud je vázán toliko skutkovým vymezením a nikoliv právní kvalifikací merita věci,“ jsou jejich závěry ve shodě s rozhodovací praxí dovolacího soudu citovanou v předešlém odstavci.
[17] Ani výtka dovolatele, podle níž se soudy obou stupňů dopustily „svévolného zjištění, které nemá oporu v přednesech účastníků, ani v soudem provedeném dokazování,“ nečiní dovolání přípustným. Je tomu tak proto, že (posuzováno podle obsahu) jde o námitku, která jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, je z tohoto důvodu nepřípadný), a jednak vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[18] Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani „otázka“, zda „může soud i přes několikeré poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nesplnění takových výzev na doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů soudu žalobcem, nerozhodnout v neprospěch takového žalobce.“ Posuzováno podle obsahu je totiž i tato výhrada toliko polemikou (vyjádřením nesouhlasu) s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů. Navíc je třeba zopakovat, že svá rozhodnutí soudy obou stupňů nezaložily na tom, že by kterákoli ze stran sporu neunesla důkazní břemeno (viz odst. [11]).
[19] K tomu, aby založily přípustnost dovolání, nejsou způsobilé ani dovolatelem vytýkané vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti či překvapivosti napadeného rozhodnutí. V této souvislosti totiž dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak lze uvést, že rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností netrpí; srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[20] Přípustnost dovolání neotevírá konečně ani výtka dovolatele směřující k „pochybnostem o nestrannosti Krajského soudu v Ostravě.“ Námitky podjatosti lze vznášet jen proti těm soudcům, kteří se na projednání a zejména rozhodování věci skutečně podílejí, nikoliv proti neurčitým osobám (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1274/2003, uveřejněné pod číslem 5/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se přitom nemohl zabývat ani námitkou podjatosti JUDr. Ing. Michala Hocka, Ph.D. (který o žalobě rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně), neboť dovolání není přípustné (srov. a contrario §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tzv. zmatečnostní vada řízení totiž není (sama o sobě) způsobilým dovolacím důvodem a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř. (za mnohá rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 134/2015, či ze dne 19. 1. 2017, sen. zn. 29 NSČR 225/2016).
[21] Obdobně je tomu též ve vztahu k námitce, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje způsob přidělování věcí u soudu prvního stupně. Uvádí-li totiž, že „není zřejmé, na základě čeho došlo v rámci prvoinstančního soudu k přidělení věci soudci JUDr. Ing. Michalovi Hockovi, Ph.D.“, aniž by v této souvislosti otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Ani tato námitka tedy dovolání přípustným nečiní.
[22] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání druhého žalovaného odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[23] Ty sestávají z odměny zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 13. 10. 2017) podle §6 odst. 1, §7 bodu 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 51.140 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 10.802,40 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži druhého žalovaného celkem 62.242,40 Kč.
[24] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
| Poučení:
| Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
|
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu