ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1193.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1193/2019-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Na Žvahově 199/7, IČ 475 39 666, zastoupené Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince 930/6, proti žalovanému M. B. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zaplacení částky 160.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 316/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 20 Co 314/2018-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Dittricha, advokáta se sídlem v Praze 5, Na Březince 930/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný (dále též jen „dovolatel“) napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 20 Co 314/2018-137, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 3. 2018, č. j. 11 C 316/2016-102 [kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 160.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 102.380 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Michala Dittricha, advokáta], a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 18.876 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Dittricha. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (učiněnými zejména na základě výpovědí účastníků, svědků a listinných důkazů), i s jeho právními závěry, tedy že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) tím, že žalobkyni nevydal (nevrátil) částku 160.000 Kč, která byla bez právního důvodu (mylně) poukázána dne 31. 7. 2015 z jejího bankovního účtu na bankovní účet žalovaného, což zjistila v květnu 2016, když si od banky vyžádala údaje o majiteli účtu, přičemž v řízení bylo vyvráceno tvrzení (obrana) žalovaného, že žalobkyně přistoupila k (údajnému) dluhu ze zápůjčky ve výši částky 160.000 Kč, kterou měl žalovaný ústně uzavřít s M. S. (synem jednatele a společníka žalobkyně J. S.) ve smyslu §1892 o. z. (soudy obou stupňů přitom nehodnotily, zda žalovaný skutečně zapůjčil částku 160.000 Kč osobě odlišné od žalobkyně – M. S. či nikoliv - viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. rozsudku odvolacího soudu), a to pro absenci dohody účastníků o splnění dluhu žalobkyní za dlužníka, a stejně tak bylo vyvráceno i tvrzení žalovaného, že žalobkyně údajný dluh převzala, a to pro absenci souhlasu žalovaného s převzetím dluhu žalobkyní, který by žalovaný udělil buď žalobkyni anebo dlužníkovi, jak alternativně vyžaduje §1888 o. z. Jiný relevantní důvod, na jehož základě by žalobkyně měla žalovanému plnit, žalovaný neoznačil. Odvolací soud dodal, že pouze na skutečnostech zdůrazňovaných žalovaným (že žalobkyně měla jeho číslo účtu, že je rozpor mezi poznámkou na platebním příkazu a na účetním dokladu, že k vrácení částky byl vyzván S. a nikoliv žalobkyní a že se žalobkyně vrácení plnění domáhá s časovým odstupem) nelze existenci dohody o převzetí (údajného) dluhu založit.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že „odvolací soud napadené rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení otázky procesního práva, a to takové, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe jak dovolacího soudu, tak Ústavního soudu ČR, přičemž konkrétní důvod přípustnosti dovolání vyplývá z dalšího textu dovolání, že obecně se přitom jedná o nesprávné posouzení právní otázky, jakým způsobem mají obecné soudy postupovat při aplikaci §132 o. s. ř. a na něj obsahově navazujících ustanovení občanského soudního řádu, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu ČR je výše uvedenou otázku (správnosti skutkových zjištění, resp. přesněji řečeno dodržení procesních pravidel při jejich zjišťování a hodnocení) třeba z hlediska §237 o. s. ř. hodnotit jako otázku procesního práva (a nikoli jako otázku skutkovou), že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v důsledku toho též právo na ochranu vlastnického práva zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k citované Úmluvě“; přitom „porušení základních práv a svobod napadeným rozsudkem je rovněž důvodem přípustnosti dovolání, když toto porušení je vždy nesprávným právním posouzením věci, jakkoli k němu došlo při zjišťování a hodnocení skutkového stavu“ (v tomto směru odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16 a II. ÚS 3643/15). Porušení uvedených práv spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou stupňů „svévolně ignorovaly důkazy a skutečnosti“ svědčící v jeho prospěch a nijak se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly (jde o svědeckou výpověď svědků K. a B., kteří byli přítomni „vzniku dluhu“) a že „současně zjevně porušovaly rovnost stran řízení, když naopak tvrzení žalobkyně zcela nekriticky a bez ohledu nejen na absenci důkazů, ale dokonce i bez ohledu na jejich zjevnou rozpornost, přejaly do svých rozhodnutí“ (v tomto ohledu poukázal na to, že právním zástupcem žalobkyně byl vyzván, aby částku 160.000 Kč vrátil J. S. a nikoliv žalobkyni, že mezi jejími údaji o tom, kdy měla zjistit provedenou platbu, jsou rozpory, a že se nezabývaly skutečností, kterou je popis předmětné platby, jíž žalobkyně identifikovala jako „vrácení dluhu“, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces). Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká, že při volném hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř. vycházel z nesprávné premisy, že „půjčka nebyla poskytnuta“, a že tak k závěru o věcné správnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně dospěl na základě odlišného právního posouzení věci, který je však v příkrém rozporu s provedeným dokazováním a s jeho tvrzením; s tímto odlišným posouzením věci odvolací soud účastníky neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit, čímž mu odepřel právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. též rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil. Podle jejího názoru není prokázání existence právního vztahu mezi žalovaným a M. S. pro řízení podstatné (navíc právní vztah z půjčky mezi nimi prokázán nebyl), nýbrž stěžejní je otázka existence právního vztahu mezi ní a žalovaným; právní důvod plnění předmětné platby však žalovaný neprokázal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Samotné námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Jeho rozhodnutí je - s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - založeno (shodně) na závěru, že na základě provedených důkazů byla vyvrácena tvrzení žalovaného, že žalobkyně přistoupila k (údajnému) dluhu z půjčky ve výši částky 160.000 Kč, kterou měl žalovaný ústně uzavřít s M. S. (§1892 o. z.), a to pro absenci dohody účastníků o splnění dluhu žalobkyní za dlužníka, či že žalobkyně dluh z této půjčky převzala (§1888 o. z.), a to pro absenci souhlasu žalovaného s převzetím dluhu žalobkyní, který by žalovaný udělil buď žalobkyni anebo dlužníkovi, jak alternativně vyžaduje §1888 o. z. Ostatně sám žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně uvedl, že existenci dohody o převzetí dluhu mezi žalobkyní a M. S. prokázat nemůže . Přitom soudy obou stupňů - jak z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá - nikterak nehodnotily, zda žalovaný skutečně částku 160.000 Kč zapůjčil M. S., neboť (jak uvedl soud prvního stupně v bodu 19. rozsudku) i v případě prokázané existence půjčky, nebylo povinností žalobkyně plnit za dlužníka, když neexistoval relevantní důvod pro takové plnění ze strany žalobkyně. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ani neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesněprávní otázky hodnocení důkazů, neboť soud prvního stupně důkazy provedl a hodnotil v souladu s §132 o. s. ř. a v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vyložil, z jakých - v řízení provedených důkazů - při právním posouzení věci vycházel, přičemž odvolací soud se s jeho skutkovými i právními závěry ztotožnil a odkázal na ně.
Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl nepředvídatelný, neboť k závěru o věcné správnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně nedospěl na základě odlišného právního posouzení věci (o situaci řešenou Ústavním soudem v nálezu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, se tak nejedná).
Výtkám dovolatele stran ústavněprávního rozměru zásahu do jeho práv v důsledku hodnocení provedených důkazů, přisvědčit nelze, neboť k újmě na jeho základních právech nedošlo. Na ni totiž bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování a poté při respektování zákonné úpravy institutů převzetí dluhu (§1888 o. z.) a přistoupení k dluhu (§1892 o. z.), jakož i zákonem stanovených pravidel při zjišťování skutkového stavu, včetně pravidel pro hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), žalobě žalobkyně o vydání bezdůvodného obohacení vyhověly.
V dané věci se tedy nejedná o situace řešené Ústavním soudem v nálezech ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, neboť postupem odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) nebylo porušeno žádné z dovolatelových ústavně zaručených základních práv a svobod; ani argumentace, poukazující na závěr, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť uvedený závěr byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Protože dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu