ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1992.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1992/2019-1472
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) R. H. , nar. XY, bytem XY, b) J. Ch. , nar. XY, bytem XY, c) A. K. , nar. XY, bytem XY, d) J. K. , nar. XY, bytem XY, e) V. K. , nar. XY, bytem XY, f) L. M. , nar. XY, bytem v XY, g) J. M. , nar. XY, bytem v XY, h) M. T. , nar. XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovaným: 1) DVE Promintrejd s.r.o., IČ 25786253, se sídlem v Praze 5, Fantova 1760, zastoupená Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, 2) Česká spořitelna, a.s., IČ 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, 3) P. A. , nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Karlem Slapničkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Ostravská 619, 4) Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“ , IČ 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupený JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, 5) hlavní město Praha , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, a 6) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014, o dovolání žalobců a D. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018, č. j. 18 Co 334, 335/2015-1339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalované ad 1) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalované ad 2) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalovanému ad 4) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Nejtka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalovanému ad 5) rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
VI. Ve vztahu mezi žalobci, dovolatelem D. K. a žalovaným ad 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
VII. Ve vztahu mezi žalobci, dovolatelem D. K. a žalovanou ad 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud zastavil řízení o odvolání 70 původních žalobců (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); ve vztahu k dalším 44 žalobcům pak potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2015, č. j. 15 C 143/2014-202, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 C 143/2014-228, a ve znění opravných usnesení ze dne 11. 1. 2015, č. j. 15 C 143/2014-303, ze dne 8. 12. 2016, č. j. 15 C 143/2014-1215, ze dne 25. 4. 2017, č. j. 15 C 143/2014-1250, ze dne 11. 9. 2017, č. j. 15 C 143/2014-1276, a ze dne 19. 1. 2018, č. j. 15 C 143/2014-1297, jímž byla zamítnuta žaloba o určení spoluvlastnických práv žalobců k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výroky III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci označení v záhlaví tohoto usnesení a D. K. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestřeli přitom následující otázky: 1) zda žalovaný ad 5/ je v řízení o určení spoluvlastnických práv žalobců k předmětným pozemkům věcně legitimován, 2) zda jsou soudy při právním posouzení věci vázány rozhodnutími vydanými v jiném soudním řízení (řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku umístění staveb vlastněných žalobci na cizím pozemku, zahájené žalovaným ad 3/), 3) zda ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), mohla na základě sjednané restituční dohody nabýt vlastnické právo osoba, která není v přímém příbuzenském vztahu s původním vlastníkem odňatých nemovitostí, 4) zda platnost restituční dohody o vydání předmětných pozemků nevylučuje okolnost, že oprávněné osobě byla ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Ministerstvem financí vyplacena peněžitá náhrada, a 5) zda bylo v řízení prokázáno nabytí předmětných pozemků dovolateli v režimu právní úpravy, účinné do 31. 12. 1993. Odkazovali současně na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03 a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 350/2009 a ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011. Za dovolacím soudem rozdílně řešenou měli pak dovolatelé otázku dobrověrného nabytí vlastnických práv k předmětným pozemkům žalovanými ad 1) až 3).
Žalovaní ad 1), 2), 4) a 5) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalobců a) až h) přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Dovolání D. K. pak Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř., když tento dovolatel nebyl k podání dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, subjektivně legitimován; řízení před soudy nižšího stupně se totiž neúčastnil a o jeho účastenství v dovolacím řízení nebylo rozhodnuto ani postupem dle §243b a §107 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta vůči žalovaným ad 1) až 3), je založen na závěru, že samotným zhotovením bytů s garážemi a kotelnou, a to ani ve spojení s obsahem v řízení označených smluv o spoluinvestorství, o sdružení finančních prostředků a obstarání či o sdružení organizací, žalobci spoluvlastnictví k předmětným zastavěným pozemkům nabýt nemohli, když zhotovením stavby se dle tehdy platné právní úpravy její vlastník vlastníkem pozemku, na němž se stavba nachází, nestával (srov. §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) a z obsahu předložených smluv sjednání převodu vlastnického práva (případně v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání) ke konkrétně vymezeným pozemkům, jichž se žaloba týká, ve prospěch žalobců nevyplývá.
Napadají-li přitom dovolatelé závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení provedeným dokazováním nebylo prokázáno nabytí jimi požadovaných spoluvlastnických podílů, zpochybňují tím ve skutečnosti skutkové a nikoliv právní závěry soudu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li tedy soud toliko závěry o obsahu smluvního ujednání, dospívá ke skutkovým zjištěním a nikoliv k právním závěrům (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4747/2009, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3255/2010, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5198/2008 či ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3610/2018). Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na vyřešení dalších dovolateli předestřených otázek – zda jsou soudy při právním posouzení věci vázány rozhodnutími vydanými v jiném soudním řízení, týkajícím se týchž účastníků, zda se zřetelem k ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., mohla na základě sjednané restituční dohody nabýt vlastnické právo osoba, která není v přímém příbuzenském vztahu s původním vlastníkem odňatých nemovitostí a zda platnost takovéto dohody nevylučuje vyplacení peněžité náhrady Ministerstvem financí oprávněné osobě ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. či otázky dobrověrného nabytí vlastnických práv k předmětným pozemkům žalovanými ad 1) až 3) – pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. V situaci, kdy je toto rozhodnutí založeno primárně na závěru, že žalobci neprokázali nabytí spoluvlastnických podílů k pozemkům, ohledně nichž se domáhají určení svých práv, totiž vyřešení otázky aktuálního vlastnictví dotčených pozemků (tj. otázky zda bez ohledu na stav zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí jsou skutečnými vlastníky předmětných pozemků žalovaní ad 1/ až 3/ či někdo jiný), k jejímuž řešení dovolateli předestřené otázky směřují, nemá na správnost rozhodnutí o věci samé evidentně žádného vlivu.
Zpochybňují-li dovolatelé konečně závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného ad 5), nezbývá než dodat, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k nemovitostem, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, a tudíž osobami věcně legitimovanými, jednak ten, kdo se domáhá určení vlastnického práva (ať již pro sebe nebo pro jiného), a jednak osoba, která je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, případně, která má být jako vlastník nemovitosti dle návrhu žalobce evidována. Právní sféry dalších osob se totiž toto řízení netýká; i když případně učinily právní úkony týkající se převodu vlastnictví této nemovitosti, výsledek řízení (rozhodnutí o tom, zda tu vlastnické právo je či není) nemá a nemůže mít na jejich právní poměry žádný dopad (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, který byl uveřejněn pod č. 71 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99). Konkluze odvolacího soudu o tom, že žalovaný ad 5) není v řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům pasivně věcně legitimován, když v katastru nemovitostí není evidován jako jejich vlastník a dle návrhu žalujících dovolatelů nemá být v řízení určeno ani jeho vlastnické právo, tedy plně koresponduje výše uvedené judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání podaného žalobci v projednávaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované ad 1), jež se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč, náklady žalované ad 2) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu), k nákladům žalovaného ad 4), jenž se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč a k nákladům žalovaného ad 5) náleží paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu), když náklady na jeho zastoupení advokátem dovolací soud neshledal účelně vynaloženými (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými ad 3) a 6), kteří se k dovolání nevyjádřili, pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu