ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2140.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2140/2019-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce P. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 130, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, U Roháčových kasáren 1555/10, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované MD logistika, a. s. , se sídlem v Dašicích, Křičenského 451, IČ 601 08 703, zastoupeného Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, o převod náhradních pozemků podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 350/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2018, č. j. 51 Co 139, 140/2018-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 3, Koněvova 130.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze po částečném zpětvzetí žaloby rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 51 Co 139, 140/2018-279, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 12. 2017, č. j. 4 C 350/2016-202, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 3. 2018, č. j. 4 C 350/2016-214, zrušil ve výroku I. v rozsahu, v němž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu označených pozemků v k. ú. XY, XY a XY a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), a jinak jej v tomto výroku potvrdil ohledně pěti pozemků v k. ú. XY, a to parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, oddělených od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě geometrického plánu č. XY, vyhotoveného J. B. a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY dne 12. 10. 2017 pod č. j. PGP-1796/2017-606, dvou pozemků v k. ú. XY parc. č XY a XY, oddělených od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY stejným geometrickým plánem, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, dále pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pozemků v k. ú. XY parc. č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, nově očíslovaných a oddělených od pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY na základě geometrického plánu č. XY vyhotoveného společností AZIMUT CZ s. r. o. a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště XY dne 16. 5. 2018 pod č. j. PGP-982/2018-606, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II.); dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na její straně jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 47.023 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) ohledně náhradních pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY - v tomto rozsahu nevzal žalobce v odvolacím řízení žalobu zpět a řízení nebylo zastaveno - (dále jen „předmětné náhradní pozemky“) ve vlastnictví státu s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, u nichž bylo mezi účastníky sporné jejich ocenění podle §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), tedy, zda jejich cena činí 70 Kč/m 2 (která platí pro města, v nichž působí MěNV) anebo 20 Kč/m 2 (která platí pro ostatní obce), založeno na závěru, že XY je „obyčejná obec bez většího významu“ s malým počtem obyvatel (1803), kterému byl pouze formálně přiznán status města v roce 2000, takže tato administrativní změna nemůže jít k tíži žalobce jako restituenta ve formě vyšší ceny náhradních pozemků nacházejících se v této obci, a je proto namístě je ocenit částkou 20 Kč/m 2 . Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že vyhláška č. 182/1988 Sb. obsahuje i v současné době, kdy jsou převáděny pozemky oprávněným osobám jako náhradní, již neaktuální instituty či kritéria, čehož příkladem je kritérium přítomnosti Městského národního výboru (dále jen „MěNV“), že „MěNV“ působily pouze ve významnějších městech s deseti či více tisíci obyvateli, přičemž existence MěNV vyjadřovala význam města, avšak v současné době již neplatí, že by obec se statusem města mající „automaticky“ i městský úřad, byla i takto významnějším městem. Rovněž poukázal na závěr zaujatý v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12, že nemá docházet k tomu, aby v důsledku pouhé administrativní (ve smyslu formální) změny vznikl neodůvodněný rozdíl mezi (faktickou) hodnotou odňatých a náhradních pozemků. Při určení výše ceny předmětných tří náhradních pozemků v k. ú. XY vyšel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ze znaleckého posudku znalce Ing. Vlasáka ze dne 27. 11. 2017, č. 1759/229/2017 (předloženého žalovanou), jímž tyto pozemky byly jako stavební ohodnoceny ke dni jeho zpracování. S ohledem na zaujatý právní názor a na výměru těchto pozemků, stanovil jejich cenu sazbou 20 Kč/m 2 a nikoliv sazbou 70 Kč/m 2 použitou znalcem. Námitce žalované, že soud prvního stupně vycházel pouze ze stavu ke dni 24. 6. 1991, a nikoliv ze stavu, „v němž se pozemky vydávají“, odvolací soud proto nepřisvědčil.
Proti rozsudku odvolacího soudu - kromě jeho výroku I. - podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání (které dle jeho obsahu směřuje proti části výroku II. o věci samé, jíž bylo rozhodnuto o převodu předmětných náhradních pozemků v k. ú. XY), jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázky „ocenění náhradního pozemku“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, a sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2009, a nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06), když „fakticky připustil ocenění náhradních pozemků ke dni 24. 6. 1991, takže předmětné pozemky v k. ú. XY nebyly oceněny ve stavu, v němž se vydávají“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce se v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, stejně jako návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti části pravomocného výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahovaného vymezení.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze - s ohledem na §28a zákona o půdě - určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. V této souvislosti je třeba připomenout, že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu - vyhlášky č. 182/1988 Sb. se oceňují podle §11a odst. 13 zákona o půdě i pozemky náhradní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 - ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že není-li právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu v případě odňatých pozemků dle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky je nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela namístě oceňovat náhradní pozemky dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 366/2019).
Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. stanoví, že cena za 1 m 2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady anebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí 250,- Kčs v hlavním městě Praze, 200,- Kčs v Brně, 150,- Kčs v Českých Budějovicích, Františkových Lázních, Hradci Králové, Jáchymově, Jeseníku, Karlových Varech, Liberci, Luhačovicích, Mariánských Lázních, Olomouci, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Poděbradech, Teplicích a v Ústí nad Labem, 100,- Kčs v ostatních městech, v nichž působí národní výbory první kategorie, 70,- Kčs v dalších městech, v nichž působí MěNV, 20,- Kčs v ostatních obcích. Cena se upraví podle přílohy č. 7.
Jestliže v posuzované věci vyšly soudy obou stupňů při určení výše ceny tří předmětných náhradních pozemků v k. ú. XY ze znaleckého posudku znalce Ing. Vlasáka ze dne 27. 11. 2017, č. 1759/229/2017, předloženého žalovanou, jímž tyto pozemky byly jako stavební oceněny ke dni zpracování tohoto posudku (aniž by ovšem znalec použití sazby 70 Kč/m 2 jakkoliv odůvodnil), pak v dané věci nejde o to, že by cena těchto pozemků byla stanovena ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 24. 6. 1991), nýbrž o to, že soudy při stanovení ceny těchto pozemků nepoužily - s ohledem na jejich shora uvedený právní názor - sazbu 70 Kč/m 2 (která platí pro města, v nichž působí MěNV), nýbrž sazbu 20 Kč/m 2 (jež platí pro ostatní obce). Přitom soudy obou stupňů dostatečným způsobem vysvětlily důvody, pro které (v současné době) nelze XY považovat za srovnatelnou s městem, v němž v minulosti působil MěNV.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud „fakticky připustil ocenění náhradních pozemků ke dni 24. 6. 1991, takže předmětné pozemky v k. ú. XY nebyly oceněny ve stavu, v němž se vydávají“, je tudíž lichá.
Dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání žalované bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení (ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované) nemusejí být odůvodněny (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu