ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2403.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2403/2019-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. A. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalovanému O. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Razímem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pavla Hanuše 252/4, o zaplacení částky 147.249,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 87/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2019, č. j. 20 Co 15/2019-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 20 C 87/2016-226, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení za rok 2013 částky 85.272,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci za rok 2014 od 1. 1. 2014 do 8. 7. 2014 částku ve výši 23.470,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.). Rovněž zamítl žalobu v části, ve které žalobce žádal zaplacení další částky ve výši 41.974,- Kč s příslušenstvím za rok 2014 a konkretizovaných úroků z prodlení za období od 1. 1. 2015 do 24. 1. 2017 (výrok III.), jakož i částky ve výši 81.805,- Kč s příslušenstvím za období let 2015 a 2016 (výrok IV.). Rozhodl také o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 26.741,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok V.).
K odvolání žalobce směřujícího proti rozsudku soudu prvního stupně (vyjma výroku I.) Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2019, č. j. 20 Co 15/2019-253, odvolání žalobce proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III., IV. a V. potvrdil (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 15.391,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem (aprobujícím závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 1. 2018, č. j. 24 Co 220/2017-119), že žalobce přestal být spoluvlastníkem pozemků parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, obou zapsaných na listě vlastnictví XY pro katastrální území XY (dále „předmětné nemovitosti“), dne 8. 7. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 C 174/2005-607, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2013, č. j. 21 Co 729/2012-698, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Po datu 8. 7. 2014 žalobce tudíž již nemá v projednávané věci aktivní věcnou legitimaci k žalovanému nároku. Soudy nižších instancí přitom shledaly jako nevýznamné, že se uvedené rozsudky o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem nikdy nevztahovaly na bratra žalobce, jemuž žalobce s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 22. 10. 2013 převedl část svého podílu a jenž nikdy nebyl účastníkem řízení, v němž byly vydány. Konstatovaly, že k tíži žalobce je nutno přičíst převod části žalobcova spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem na jeho bratra v době, kdy žalobci již bylo známo, že byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2013, č. j. 21 Co 729/2012-698.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené, a to zda probíhající spor o vypořádání spoluvlastnictví suspenduje základní lidské právo žalobce vlastnit majetek. Dále se táže, jestli je možné odvozovat práva a povinnosti z rozhodnutí soudu, které je sice pravomocné, ovšem nevykonatelné v důsledku nedostatečné bdělosti strany sporu (jež sice měla z výsledku sporu prospěch, ale nepodala návrh na vydání předběžného opatření), a tím vyvolaného zmatečného stavu. Domnívá se také, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami vznesenými žalobcem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 2. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 – označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Není-li totiž dovoláním jakkoliv zpochybněn závěr o tom, že ode dne 8. 7. 2014 žalobce již nebyl podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí (posouzení této otázky odvolacím soudem dovolatel nenapadá), pak je pro posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení zcela nevýznamné, zda „existence probíhajícího sporu o vypořádání spoluvlastnictví suspenduje jeho základní lidské právo vlastnit majetek“.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak dozajista nezávisí ani na vyřešení žalobcem kladené otázky (formulované na základě vlastních skutkových zjištění, neaprobovaných nalézacími soudy), zda je možné odvozovat práva a povinnosti z pravomocného, leč v důsledku nedostatečné bdělosti strany sporu nevykonatelného soudního rozhodnutí. Navíc dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 – zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na odvolací námitky žalobce reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání, dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
Sluší se rovněž připomenout, že proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítajícímu odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (jímž bylo žalobě vyhověno ohledně částky ve výši 23.470,- Kč s příslušenstvím), není dovolání žalobce ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu