ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2571.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2571/2019-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) V. A. , narozeného XY, bytem v XY, b) K. L. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Jiřím Porkertem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na bělidle 64/3, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 28/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2019, č. j. 19 Co 353/2018-355, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 8 C 28/2018-307, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2018, č. j. 8 C 28/2018-337, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, dále pozemků parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). V rozsahu, v němž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálních územích XY, řízení zastavil (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 19 Co 353/2018-355, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o nahrazení projevu vůle k vydání pozemků parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a ve výroku III. o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY potvrdil.
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti zcela vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro nedostatečnost veřejných nabídek, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Ve vztahu k nárokovaným pozemkům v katastrálních územích XY ovšem odvolací soud považoval názor soudu prvního stupně o vhodnosti těchto pozemků k převodu jako pozemků náhradních za neúplný, a tudíž za předčasný (není vyřešen přístup na nárokované pozemky v katastrálním území XY; u požadovaného pozemku v katastrálním území XY není objasněno, zda je zastavěn či určen k zastavění), a proto prvoinstanční rozhodnutí ohledně požadovaných pozemků v katastrálních územích XY a XY, včetně nákladového výroku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), respektive vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Namítá, že soudy nižších stupňů neposoudily správně naplnění „kumulativních“ podmínek liknavosti a svévole na straně žalované, neboť dle mínění žalované nelze účast žalobců ve veřejných nabídkách považovat za dostatečnou. Připomíná, že žalobci měli právo usilovat o pozemky v celé České republice, nikoli jen v jimi vybraných katastrálních územích. Domnívá se rovněž, že odvolací soud nevzal v potaz rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž byla otázka kvality a kvantity veřejných nabídek řešenave prospěch žalované. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá v části, kterou byl uplatněn nárok na přímý převod pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Především z důvodu složitosti věci žalovaná navrhla také odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili. Navrhli nicméně předložení (vrácení) procesního spisu odvolacímu soudu za účelem rozhodnutí o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 4. 2019, č. j. 8 C 28/2018-415, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, ohledně nichž byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 2. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné. Ač žalovaná ohlašuje jako důvody přípustnosti dovolání (kromě odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího) i potřebu posoudit jinak právní otázku vyřešenou Nejvyšším soudem, žádnou takovou otázku v dovolání nevymezuje a nelze ji ani identifikovat z jeho obsahu. Sotva tudíž mohl dovolací soud pro řešení takové otázky shledat dovolání žalované přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vytýkající odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétních oprávněných osob, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradního pozemku).
Dovolací soud podotýká, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05,publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jako „R 62/2010“, a na něj navazující judikaturu). Pro tento postup přitom postačuje naplnění kritéria liknavosti – nejedná se tedy o (ani částečně) kumulativní kritéria (jak naznačuje ve svém dovolání žalovaná), což je zřejmé už z rozhodnutí R 62/2010, dle jehož právní věty není třeba důvodnost žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků vázat na podmínku jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky „při liknavém postupu fondu“, a v jehož odůvodnění se uvádí, že Pozemkový fond by měl jednat tak, aby nedocházelo „k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý, či dokonce svévolný“.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018).
Rozhodnutí odvolacího soudu zcela koresponduje shora citované judikatuře, měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobců (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v roce 2004), ale vzal-li v úvahu též další okolnosti případu (žalobci se účastnili veřejných dražeb, v nichž se s ohledem na jejich poměrně nižší majetkové nároky převodu některých nárokovaných pozemků nedomohli; nedostatečná nabídka náhradních pozemků), jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s nastíněnou rozhodovací praxí dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícímu jejich restitučním nárokům. S ohledem na zjištěný skutkový stav (jež nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež neuspokojení restitučních nároků žalobců v plném rozsahu přičítá na vrub jejich subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jimi preferované lokalitě, nikoliv nedostatečné nabídce náhradních pozemků.
Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje ani od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá o oproti projednávané věci odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala (a kdy podle tehdy učiněných skutkových závěrů soudů nebylo zjištěno, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou judikaturou vymezena).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Navíc je třeba připomenout, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§161 odst. 3 o. s. ř.) a nabytím právní moci rozhodnutí je současně i splněna povinnost, která je jím žalovanému ukládána.
Vzhledem k tomu, že o dovolání žalované bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, příčí se zásadě hospodárnosti řízení využití procesního postupu navrženého žalobci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu