ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3836.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3836/2018-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České spořitelny, a.s. , IČ 452 44 782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovanému Mgr. Pavlu Klánovi , nar. XY, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 40, správci konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a.s., IČ 000 09 784, se sídlem v Praze 7, U Papírny 614/9, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 110/58, o 8.447.267,77 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 34/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 35 Co 54/2017-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. 4. 2016, č. j. 52 C 34/2013-178, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 5. 2017, č. j. 52 C 34/2013-298, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 552.553,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 5. 2012 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 8.778.172,26 Kč, jakož i ohledně specifikovaného úroku z prodlení z částek 883.457,65 Kč a 330.904,49 Kč zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a řízení zastavil stran částek 78.936,17 Kč a 222.456,46 Kč (výrok IV.). Soud zjistil, že žalobkyně na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č. j. 46 Cm 238/2000-492, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007, č. j. 9 Cmo 463/2007-584, zaplatila žalovanému částku 523.849.103,87 Kč. Zmíněná rozhodnutí však byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, č. j. 33 Cdo 2865/2008-792, jenž byl žalobkyni doručen dne 25. 10. 2011 a žalovanému dne 4. 11. 2011. Přípisem ze dne 27. 10. 2011 vyzval advokát žalobkyně žalovaného k vrácení poskytnuté částky coby bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl [§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)]. Žalovaný sice uvedený obnos (523.849.103,87 Kč) žalobkyni dne 20. 1. 2012 vrátil, nyní se však žalobkyně domáhá užitků získaných z této sumy v době od 25. 10. 2011 do 20. 1. 2012 a úroků z prodlení za období od 6. 11. 2011 do 20. 1. 2012. Právo na vydání žalovaným pobíraných užitků (0,8% úroku z peněžních prostředků složených na bankovním účtu) shledal soud převážně opodstatněným, částečně je však posoudil jako promlčené a úrok z prodlení z tohoto obnosu žalobkyni přiznal až ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému, neboť předchozí výzva k vydání užitků trpěla neurčitostí ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., a nevyvolala proto zamýšlené účinky. Úrok z prodlení z částky, která byla žalovanému poskytnuta dle zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 46 Cm 238/2000, naopak soud žalobkyni nepřiznal, jelikož dospěl k závěru, že výzva k vrácení daného plnění byla žalovanému doručena dne 31. 10. 2011 (s tím, že zmíněný prospěch měl podle výzvy vydat do 3. 11. 2011), avšak kasační rozsudek Nejvyššího soudu žalovaný obdržel až 4. 11. 2011, kdy uvedené rozhodnutí také nabylo právní moci. Teprve k tomuto dni odpadl právní důvod poskytnutého plnění a žalovaný se stal povinným vydat přijaté bezdůvodné obohacení. Výzva žalobkyně tedy předcházela vzniku dluhu a nemohla přivodit jeho splatnost, jež je pojmovým předpokladem prodlení žalovaného.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 35 Co 54/2017-323, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výroku I. a ve výroku II. ohledně částky 8.447.267,77 Kč potvrdil, ve výroku II. je dále změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni i částku 330.904,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 5. 2012 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 883.457,65 Kč v téže výši od 1. 2. 2012 do 4. 5. 2012 (výrok I.), současně rozhodl také o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti přiřknout žalobkyni úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák., jelikož dlužníka lze vyzvat ke splnění dluhu (a tím přivodit jeho splatnost v režimu §563 obč. zák.) až poté, co tento dluh vznikne. Výzva k plnění předcházející vzniku závazku je neplatná a nemá žádné právní účinky. Pro řešenou věc z toho vyplývá, že žalovaný nebyl s vydáním plnění obdrženého na základě zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze v prodlení, pročež jej ani netíží povinnost vydat úrok z prodlení z přijaté částky. Pokud jde o žalovaným získané užitky, byl odvolací soud se soudem prvního stupně zajedno v tom, že žaloba je v tomto ohledu co do základu důvodná, na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že vznesení námitky částečného promlčení práva na vydání získaných užitků je v rozporu s dobrými mravy. Proto žalobkyni přiznal též částku, o niž byla žaloba rozšířena až po uplynutí objektivní promlčecí doby dle §107 odst. 2 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala v části výroku I., jíž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 8.447.267,77 Kč, dovolání žalobkyně, jež namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2202/2012, 33 Odo 1642/2006 a 28 Cdo 75/2009) při řešení otázky vzniku oprávnění věřitele vyzvat obohaceného k vydání přijatého prospěchu. Jelikož zrušením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č. j. 46 Cm 238/2000-492, odpadl jediný právní důvod přesunu majetkových hodnot mezi účastníky řízení, dozvěděla se žalobkyně již v den, kdy jí byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Právě ode dne doručení (25. 10. 2011) byla také oprávněna vydání obohacení (včetně užitků) po žalovaném vymáhat. Ze žádného ustanovení nevyplývá povinnost věřitele vyčkávat s výzvou k vrácení plnění poskytnutého na základě zrušeného rozsudku až ke dni doručení kasačního rozhodnutí protistraně, neboť toto doručení nemá vliv na vznik ani splatnost práva na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka se proto domnívá, že výzva ze dne 27. 10. 2011 (kterou žalovanému zaslala v době, kdy věděla o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce plnění i o identitě obohaceného, viz §107 odst. 1 obč. zák.) byla učiněna platně i účinně a přivodila splatnost pohledávky žalobkyně za žalovaným.
Závěrem tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není, jelikož se z něj žádná otázka ve smyslu §237 o. s. ř. nepodává.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v případě, že ochuzený plnil povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům a bylo posléze zrušeno, vzniká bezdůvodné obohacení na straně příjemce plnění až okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě plnění proběhlo, pravomocně zrušeno (viz zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a dále např. rozsudky téhož soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3540/2015, či ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4478/2016). Odpadnutí právního důvodu tedy nastává nabytím právní moci rozhodnutí, kterým byl akt veřejné moci, v souladu s nímž ochuzený plnil, zrušen (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, nebo jeho usnesení ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5937/2016, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017). Právní mocí se zde nepochybně míní právní moc „absolutní“, nikoli „relativní“, nastoupivší pouze vůči jednomu z účastníků řízení (srovnej ostatně kritiku pojmu relativní právní moci v Dvořák, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí . Praha: C. H. Beck, 2008, marg. č. 131), neboť není myslitelné, aby byl příjemce plnění, jemuž dosud nebylo doručeno rušící rozhodnutí, pokládán za bezdůvodně obohaceného, pokud ve vztahu k němu stále právně existuje pravomocné rozhodnutí, které mu právo na obdrženou majetkovou hodnotu přiznává.
Současně bylo judikováno, že dlužník je povinen splnit jen takový dluh, který již vznikl, a výzva ve smyslu §563 obč. zák. proto vyvolá splatnost výhradně u existujícího dluhu. Jedině v souvislosti s takovýmto dluhem může mít žádost o plnění právní význam (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, a ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005). Z právě řečeného vyplývá, že soudy nižších stupňů vyřešily nastolenou otázku v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pakliže uzavřely, že výzva k plnění zaslaná žalovanému dříve, než odpadl právní důvod pro jím přijaté plnění, a než tedy vznikla jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení, nemohla přivodit splatnost daného dluhu (přinejmenším byla-li lhůta k plnění ve výzvě stanovena tak, že uplynula před vznikem předmětného dluhu, jak tomu bylo v přezkoumávané věci).
Je potom obtížné rozpoznat, v čem dovolatelka spatřuje rozpor právního posouzení věci odvolacím soudem s jí odkazovanými judikáty; dovolací soud zde žádný prima vista zřejmý konflikt neshledává. Z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, a ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012, se podává shodný závěr, dle něhož „bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán“. Z této premisy městský soud nepochybně vycházel a není zřejmé, co by mu v daném směru bylo možné vytknout.
Úvahy vyslovené v daných rozhodnutích ohledně určování počátku subjektivní promlčecí doby dle (dovolatelkou rovněž citovaného) §107 odst. 1 obč. zák. jsou pro řešený případ, v němž právo na požadovaný úrok z prodlení nebylo žalobkyni upřeno s poukazem na uplynutí promlčecí doby, irelevantní. Nadto je třeba podotknout, že subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 obč. zák. nemůže započít svůj běh dříve než objektivní promlčecí doba upravená v §107 odst. 2 obč. zák., jejíž počátek je vázán k vzniku bezdůvodného obohacení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, a ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018); ten přitom, jak již bylo naznačeno výše, v posuzované kauze nastal až ke dni právní moci rozsudku Nejvyššího soudu rušícího rozhodnutí, na jehož základě žalobkyně žalovanému plnila.
K doplnění dovolání ze dne 20. 6. 2018, tj. po uplynutí dovolací lhůty, dovolací soud (v souladu s §242 odst. 4 o. s. ř. a contrario ) nepřihlížel (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1758/2016, a ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2861/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20).
Nejvyšší soud ze shora předestřených důvodů dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu