ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3920.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3920/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Svratka , IČ 488 95 369, se sídlem ve Svratce, Kostelní 1, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 87/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. června 2018, č. j. 54 Co 315/2017-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j.10 C 87/2017-65, zamítl žalobu na nahrazení souhlasu žalované s převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na žalobkyni (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vzal za zjištěné, že sporný pozemek byl odňat právnímu předchůdci žalobkyně postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), by ovšem žalobkyně mohla s úspěchem požadovat vydání řečeného pozemku (který z jedné strany přiléhá ke zdi hřbitova vlastněného v současnosti žalobkyní a z druhé strany sousedí s místní komunikací), pouze pokud by funkčně souvisel s nemovitou věcí, již oprávněná osoba vlastní nebo jež se vydává podle tohoto zákona. Pozemek parc. č. XY je přitom od ostatního nemovitého majetku žalobkyně oddělen kamennou zdí a svým charakterem představuje spíš veřejnou zeleň, která není nijak zřetelně účelově provázána s přilehlými objekty ve vlastnictví farnosti. K založení funkční souvislosti nepostačuje prostorová blízkost ani fakt, že byl předmětný pozemek s jiným církevním majetkem dříve zapsán v pozemkové knize jako jeden celek, neboť tzv. knihovní tělesa zachycovala vazby vlastnické, nikoli funkční. Žalobu bylo tudíž namístě zamítnout.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 54 Co 315/2017-105, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud označil dokazování provedené okresním soudem za adekvátní, konstatoval, že většina rozhodných skutečností mezi účastnicemi ani nebyla sporná, a svou pozornost proto zaměřil na problém funkční souvislosti nárokovaného pozemku s dalšími nemovitostmi žalobkyně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak podotkl, že žalobkyní akcentované užívání pozemků ke stejnému účelu zakládá toliko spotřební souvislost, přičemž je zde bezesporu dána i spojitost prostorová. Funkční souvislost se však musí odvíjet od užitné souvztažnosti věcí, jež v posuzovaném případě neexistuje, neboť provoz hřbitova umístěného na pozemcích žalobkyně není nikterak podmíněn využitím veřejného prostranství na pozemku parc. č. XY. Předpoklady vydání nelze dovozovat ani z eventuální potřeby přístupu na zmíněný pozemek v rámci údržby hřbitovní zdi, neboť za tím účelem má žalobkyně právo přístupu dle §1021 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Jiné okolnosti zakládající funkční souvislost daných nemovitostí nebyly žalobkyní ani tvrzeny.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, v němž byl interpretován pojem funkční souvislosti pozemků tak, že musí spočívat v jejich skutečné užitné souvztažnosti. V řízení bylo podle dovolatelky prokázáno, že předmětný pozemek sousedí se hřbitovem a kostelem, respektive kaplí, jejichž vlastnictví církev nikdy nepozbyla, přičemž je zcela evidentní, že je potřebný k „obslužnosti“ těchto nemovitostí. Žalobkyně uvádí, že komunistický režim církvím ponechával sakrální stavby, ale selektivně jim odnímal pozemky související, aby co nejvíce ztížil správu dotčených staveb.
Funkční vazba sporného pozemku na ostatní nemovitý majetek dovolatelky vyplývá podle jejího názoru zejména z nutnosti vstupovat na něj při údržbě sousedících objektů. Teze odvolacího soudu, že k tomu postačí právo garantované §1021 o. z., jde proti účelu zákona č. 428/2012 Sb., kterým je zmírnění křivd spáchaných na církvích v letech 1948 až 1989. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud dostatečně nerespektoval ani rozhodnutí Ústavního soudu, jež akcentují výkladový princip in favorem restitutionis a nutnost poskytovat ochranu legitimnímu očekávání církví na vypořádání jejich historického majetku. Z těchto důvodů dovolatelka žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudky krajského i okresního soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, uvádějíc, že požadovaný pozemek je veřejnou zelení v sousedství hřbitova, která není nijak potřebná k užívání nemovitostí vlastněných žalobkyní, a navrhujíc Nejvyššímu soudu odmítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně ale přípustné není.
Výklad §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. usměrnil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 151/2018, k jehož závěrům se přihlásil též v řadě dalších rozhodnutí (namátkou viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018, nebo jeho usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018). Dovodil zde, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může, respektive mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickou hospodářskou využitelností, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i se vzájemnou polohou dotčených nemovitostí v území. Z ekonomického hlediska se naznačená souvztažnost projevuje zpravidla tím, že jedna nemovitost je předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je bez druhého objektu ztížené nebo nemožné a oddělení jedné věci od druhé vede k podstatnému snížení ekonomické hodnoty. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých nemovitostí s jinými věcmi vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť tím je poukazováno toliko na souvislost právní (vlastnickou). Obdobně není funkční souvislost bez dalšího dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných statků, poněvadž to zakládá pouhou souvislost spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků neimplikuje sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohly být hospodářsky využívány rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (takto viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017).
Správnost naznačeného výkladu dovolatelka v obecné rovině nikterak nezpochybňuje a napadá pouze způsob, jakým vyřčené teze soudy nižších stupňů aplikovaly na posuzovaný případ. V tomto směru je však nutné připomenout, že závěr o existenci a intenzitě funkční souvislosti dvou či více konkrétních nemovitostí má primárně skutkovou povahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017), zatímco dovolací přezkum se omezuje výhradně na otázky právní (srovnej mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5138/2017, popřípadě ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3506/2016). Navazující právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu v posuzované věci pak nelze označit za zjevně nepřiměřené (k tomu viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017) a žádné napětí s výše připomenutou judikaturou dovolací instance nevykazují, pokud se v nich akcentuje, že prostorová a v minulosti také evidenční vazba pozemku parc. č. XY na další nemovitosti žalobkyně nepostačuje ke konstatování funkčního spojení mezi těmito objekty ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Konečně též úsudek, že prostá občasná potřeba přístupu na pozemek nacházející se mezi hřbitovní zdí a místní komunikací za účelem údržby přilehlých staveb nezakládá funkční spojení tohoto pozemku s nemovitostmi ve vlastnictví žalobkyně, neboť může být saturována za využití §1021 o. z., respektive též §1022 o. z. (k výkladu citovaných ustanovení srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2018), se jeví zcela přiléhavým.
Legitimní očekávání církví, kterým dovolatelka rovněž argumentuje, se vztahovalo k přijetí zákona o nápravě majetkových křivd, jež na nich byly spáchány v období nesvobody, nikoli však k nabytí konkrétních objektů z jejich původního majetku, a nemá tedy žádnou vazbu na otázku naturální restituovatelnosti nyní požadovaného pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2017, jakož i jeho usnesení ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16, bod 22). Důvody, pro něž komunistický režim předmětnou nemovitost právnímu předchůdci žalobkyně odňal, a způsob, jakým tak učinil, mají relevanci z hlediska zjišťování, zda došlo k naplnění některé z restitučních skutkových podstat vypočtených v §5 zákona č. 428/2012 Sb., pro posouzení možnosti vydání dotčeného pozemku oprávněné osobě podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ovšem v zásadě nezávažné.
Akcentace funkční souvislosti jako předpokladu vydání věci povinnou osobou ve smyslu §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. pak nepředstavuje popření výkladového principu in favorem restitutionis , ale pouze výraz důsledného respektování rozdílu mezi nemovitým majetkem vydávaným Státním pozemkovým úřadem, potažmo Lesy České republiky, s.p., na straně jedné a ostatními povinnými osobami na straně druhé (srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 151/2018, a dále též Chocholáč, A. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 86–87).
Jelikož se žalobkyni nepodařilo nastolit žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř., bylo její dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu