ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3995.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3995/2018-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, proti žalované P. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem v Kravařích, Floriánská 973/17, o 213.631 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 110 C 29/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2018, č. j. 8 Co 132/2018-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 11. 470,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Burgeta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 110 C 29/2013-271, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci shora uvedenou sumu s příslušenstvím (výrok I.), v rozsahu částky 23.800 Kč řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výrok IV.), jakož i o soudním poplatku (výrok V.). Vyhověl tak (vyjma části, v níž byla žaloba vzata zpět) žalobci domáhajícímu se vydání bezdůvodného obohacení za užívání v odůvodnění specifikovaných pozemků v jeho vlastnictví žalovanou – majitelkou budov na nich umístěných. Mezi účastníky nebylo sporu o vlastnických poměrech k dotčeným nemovitostem ani o výši v daném místě a čase obvyklého nájemného za užívání pozemků (40 Kč za 1 m 2 ročně). Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že pozemky žalobce jsou užívány přímo žalovanou nebo obyvateli jí vlastněných budov v celém rozsahu, nikoliv jen v míře vymezené znaleckým posudkem Ing. Císaře nutné k plné obslužnosti domů. V intencích §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tak považoval uplatněný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání předmětu jeho vlastnictví bez právního důvodu za opodstatněný. Případnou neshledal námitku promlčení uplatněnou žalovanou, poukázav na včasné podání žaloby a následné přerušení řízení pro probíhající mimosoudní jednání mezi stranami.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 8 Co 132/2018-301, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), nákladové výroky III. – V. změnil, přičemž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i státu, jakož o úhradě soudního poplatku (výrok II.), jež byly vyčísleny usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 8. 2018, č. j. 110 C 29/2013-314. Přejav skutková zjištění okresního soudu, přitakal rovněž jeho závěrům právním. Nepřisvědčil námitce žalované, že se ve vztahu k části pozemku s pouličním osvětlením jedná o veřejné prostranství, neboť neměl za naplněná kritéria §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Za správně posouzenou pokládal i námitku promlčení uplatňovaného práva. Pro vylíčené rozsudek v napadeném výroku I. o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v otázce, jež nebyla doposud dovolacím soudem řešena, případně již je třeba posuzovat jinak. Za kruciální problematiku označuje rozsah užívání pozemku – zahrady okolo bytových domů. Argumentujíc, že pozemek, respektive pozemky žalobce užívá v menší (toliko k obslužnosti budov nutné) míře, než jak shledaly nalézací soudy, vyzdvihuje závěry v řízení provedeného znaleckého posudku. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se řádně nezabýval námitkou, podle níž inženýrské sítě v pozemku jsou využívány i od obyvatel domu odlišnými subjekty. Vzhledem k vyřčenému navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřil žalobce. Poukázav na toliko skutkový charakter námitek dovolatelky, navrhl její podání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě pro nedůvodnost zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání však za přípustné považovat nelze.
Byť formálně vymezuje dovolatelka přípustnost svého podání prostřednictvím otázky, jež nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, označujíc za ni problematiku rozsahu užívání pozemků žalobce, brojí skrze ni toliko proti skutkovým závěrům přijatým v nalézacím řízení. V těchto námitkách ovšem není možné spatřovat uplatnění jediného v úvahu připadajícího dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je argument, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nesouhlasí-li primárně se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů o rozsahu užívání pozemku žalobce. Jejich správnost, jakož ani samotné provádění důkazů či následné hodnocení, jež se do nich promítá, nelze po účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jeho rozsudek ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017). Směřuje-li pak činnost dovolacího soudu k posouzení právní kvalifikace včetně procesních aspektů, aniž by byl oprávněn zasahovat do konkluzí ohledně skutkového stavu vyšetřeného v nalézacím řízení, nemůže taková otázka přípustnost dovolání založit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2611/2017, vyjadřující se konkrétně k problematice skutkových zjištění stran užívání pozemku).
V podrobnostech lze ještě uvést, že prosazování závěrů znaleckého posudku nemůže být ve světle výše zmíněného relevantním poukazem na pochybení v úvahách odvolacího soudu, poněvadž znalecký posudek (resp. jeho vývody) je toliko jedním z důkazů, s nimiž soud zacházel ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Dospěl-li proto okresní soud, jehož konkluze převzal krajský soud, ke zjištění, že žalovaná, především prostřednictvím obyvatel domů v jejím vlastnictví, užívá pozemky žalobce v celém rozsahu, na základě souhrnu všech v řízení provedených důkazů, nelze mu vytýkat pochybení, nesledoval-li výlučně závěry znalce, jež představovaly pouze dílčí poznatek utvářející, nutno dodat, že pečlivě a řádně odůvodněný, komplexní skutkový úsudek.
Uvádí-li dovolatelka dále, že otázka má být posouzena jinak, neodpovídá její vyjádření přípustnosti dovolání dikci §237 o. s. ř., jež má v předmětné části na mysli odlišné posouzení od dosavadního náhledu zastávaného judikaturou Nejvyššího soudu, pročež ani takové námitky přípustnost dovolání nezakládají (k tomu blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2018).
Naznačuje-li konečně žalovaná nesouhlas s přístupem odvolacího soudu k její námitce širšího (mimo ni a obyvatel dotčených domů) okruhu uživatelů pozemků, blíže tuto svou argumentační linii nerozvádí, natož aby ve vztahu k ní náležitě vymezila přípustnost mimořádného opravného prostředku (k tomu srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2295/2018).
Vzhledem ke shora vyřčenému je tedy zjevné, že žalovaná ve svém dovolání nepředestřela otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.180 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.470,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu