ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.686.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 686/2019-975
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 496/13, a žalobce z hlavní intervence J. A. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 124/11a, IČ 013 12 774, zastoupenému Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, a Z. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 33/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2018, č. j. 29 Co 242/2018-903, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2018, č. j. 29 Co 242/2018-927, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.549,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 496/13.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci z hlavní intervence na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 40 C 33/2008-762, rozhodl, že žalovaná je povinna uzavřít dohody o převodu náhradních pozemků (v tam uvedeném znění) se žalobcem z hlavní intervence ohledně pozemku p. č. XY 1 v k. ú. XY, k uspokojení části jeho restitučního nároku ve výši 273.240 Kč (výrok I.) a se žalobcem ohledně pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, k uspokojení části jeho restitučního nároku ve výši 81.230 Kč, a ohledně pozemku p. č. XY v k. ú. XY, k uspokojení části jeho restitučního nároku ve výši 119.750 Kč (výrok II.), řízení o žalobě A. H. o vydání pozemků p. č. XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY zastavil (výroky III. a IV.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky V. až XIII.).
K odvolání žalobce, žalované a vedlejšího účastníka hl. m. Prahy Městský soud v Praze - poté, co připustil změnu žaloby žalobce tak, že „nárokuje vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“ - rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 29 Co 242/2018-903, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2018, č. j. 29 Co 242/2018-927, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna uzavřít dohodu o převodu náhradních pozemků (v tam uvedeném znění) se žalobcem ohledně pozemku p. č. XY v k. ú. XY, k uspokojení části jeho restitučního nároku ve výši 28.007 Kč, a pozemku p. č. XY v k. ú. XY, k uspokojení části jeho restitučního nároku ve výši 30.328 Kč (výrok II.), řízení „o nároku žalobce A. H. o žalobě o uzavření dohody s žalovanou o převod pozemků“ p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY zastavil (výrok III.), ve výroku V. o nákladech řízení jej částečně změnil a jinak jej potvrdil (výrok IV.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky VI. a VII.).
Proti výrokům I., II., IV., V. a VI. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Má za to, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud připustil změnu petitu žaloby navrženou žalobcem ve věci převedení pozemků p. č. XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY, aniž by se zabýval otázkou jejich vhodnosti, jakožto pozemků náhradních (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2430/2016 a další dovolatelkou citovaná rozhodnutí předkládající příkladmý výčet kritérií, jež by měly soudy zvažovat při svém rozhodování o tom, zda určitý pozemek je coby náhradní vhodný či nikoliv). Přitom se jedná o pozemky, jež byly dne 25. 5. 2018 zařazeny do veřejné nabídky a o něž požádaly jiné osoby; tím, že soud vyhověl žalobci, upřednostnil jej před jinými oprávněnými osobami, které o jejich převod požádaly dříve zákonným postupem. Žádost oprávněných osob ve veřejné nabídce o vydání těchto pozemků je tak podle dovolatelky „překážkou pro jejich vydání v rámci soudního řízení o nahrazení projevu vůle žalované“ a činí je nevhodnými pro uspokojení restitučního nároku žalobce, kterážto otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dále odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud prvního stupně rezignoval na svou povinnost rozhodovat na základě řádně zjištěného skutkového stavu, neboť se nezabýval charakterem pozemků odňatých žalobci a žalobci z hlavní intervence, tedy, zda nevydané pozemky je/není třeba ocenit jako stavební (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016, podle kterého je za podstatné pro závěr o stavebním charakteru pozemků považovat to, zda v době jejich odnětí existovala územně plánovací dokumentace, a pozemky byly odňaty za účelem výstavby, která byla bezprostředně realizována), vyšel ze skutkových zjištění, která se nezakládají na provedeném dokazování, a pouze odkázal na zjištění soudů v jiných řízeních. Obdobně odvolací soud postupoval, pokud jde o tvrzenou liknavost a svévoli žalované ve věci uspokojování restitučního nároku žalobce, resp. žalobce z hlavní intervence, když argumentoval délkou restitučního/soudního řízení, avšak současně konstatoval, že se žalobce nepřihlásil do žádné veřejné nabídky; ve věci žalobce odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu a ve věci žalobce z hlavní intervence na rozhodnutí jiných soudů prvního a druhého stupně, ačkoliv soud je povinen posoudit každou projednávanou věc individuálně s přihlédnutím ke konkrétním ujištěným okolnostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2772/2015). Odvolací soud se tak nezabýval tím, zda je důvodem údajného dlouhodobého neuspokojení restitučního nároku žalobce a žalobce z hlavní intervence libovůle či svévole žalovaného či zda jsou důvodem jiné skutečnosti (např. neúčast žalobce ve veřejných nabídkách), a ani tím, z jakého důvodu nebyl žalobce z hlavní intervence ve veřejných nabídkách úspěšný. Co se týče tvrzení, že veřejné nabídky neměly mít dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, takový závěr z řízení nevyplynul. Soud se v tomto ohledu bez dalšího ztotožnil s tvrzením žalobce opřeným o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, které však aplikoval bez zjištění skutkového stavu. Jestliže odvolací soud činí závěr, že žalobce se neúčastnil veřejných nabídek důvodně a že proto žalovaná vůči němu postupovala liknavě, „je třeba tento závěr a související právní posouzení ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2772/2015) „činit na podkladě konkrétních okolností případu“. Stejně tak je třeba postupovat v situaci, kdy odvolací soud konstatuje liknavost při uspokojování restitučního nároku žalobce z hlavní intervence pro „údajně nesprávné ocenění odňatých pozemků“, a poukazuje na „údajný“ soulad tohoto postupu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07; tento poukaz však neobstojí, neboť Ústavní soud předpokládá, že obecný soud bude předběžné otázky posuzovat, nikoliv, že soud rezignuje na zjištění skutkového stavu a nevyjádří se k právním otázkám, tj. vydá rozhodnutí neúplné, nepřezkoumatelné a tudíž nesprávné. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto. Pokud žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud rezignoval na svou povinnost rozhodovat na základě řádně zjištěného skutkového stavu a že se nezabýval charakterem pozemků, které mu byly odňaty, jde podle jeho názoru o námitky nepřípustné, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a nepřiléhavé, jelikož soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav věci.
Taktéž žalobce z hlavní intervence se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Dovolání totiž neobsahuje údaje o tom, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani důvody dovolání. Poukázal i na to, že žalovaná setrvale ignoruje pravomocná soudní rozhodnutí, jimiž bylo potvrzeno, že vůči němu postupovala protiprávně, liknavě a svévolně a že původní pozemek mu nevydaný má být oceněn jako stavební částkou 3.021.000 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že řízení o uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, či ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Otázku předestřenou dovolatelkou, zda v soudním řízení o nahrazení projevu vůle žalované k převodu pozemků nárokovaných oprávněnou osobou, jakožto pozemků náhradních, je překážkou jejich převodu okolnost, že pozemky byly zahrnuty do veřejné nabídky, a zda se tak jedná o pozemky vhodné, či nikoliv - v daném případě s argumentem, že vyhovujícím rozhodnutím soudu došlo k upřednostnění této oprávněné osoby před jinými oprávněnými osobami, které „o jejich převod požádaly dříve zákonným postupem“ - vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Ta dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku i nezahrnutého do veřejné nabídky žalované (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům, a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné nebo diskriminující (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Odkazovanou rozhodovací praxí nebyly však nikterak popřeny ty závěry judikatury Nejvyššího soudu, jenž jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy o pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované - do veřejné nabídky zařaditelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010).
Z těchto závěrů tedy plyne, že může-li se oprávněná osoba v uvedených případech domáhat uspokojení nároku i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky žalované, může se domáhat i převodu pozemku do veřejné nabídky žalované již zařazeného.
V dané věci vyšel odvolací soud z toho, že žalobcem nárokované pozemky, ohledně nichž připustil změnu žaloby, byly zařazeny žalovanou do veřejné nabídky pozemků pro oprávněné osoby, že jsou zemědělsky využitelné, vedené jako orná půda, zemědělský půdní fond, a že „dle dostupného územního plánu nejsou vyloučeny z převodu podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. v platném znění“. Žalovaná sice s bezúplatným převodem pozemků nárokovaných žalobcem v odvolacím řízení nesouhlasila, neboť tak podle jejího názoru dojde ke znevýhodnění ostatních zájemců, kteří se do veřejné nabídky již přihlásili a byli vyrozuměni o zařazení do druhého kola, k naposledy uvedenému tvrzení však nenavrhla provedení jakéhokoli důkazu; jen ze samotné okolnosti, že označené pozemky byly zařazeny do veřejné nabídky pozemků, však nelze činit závěr, že by k uspokojení restitučního nároku žalobce nebyly vhodné a že jejich převodem na něj by žalobce byl upřednostněn před jinými oprávněnými osobami, které o jejich převod požádaly dříve zákonným postupem.
K dalším námitkám dovolatelky, jimiž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že vůči žalobci a žalobci z hlavní intervence postupovala při uspokojování jejich restitučního nároku liknavě (resp. svévolně), které ovšem taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, připomíná dovolací soud jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Byť dovolatelka výslovně žádnou otázku hmotného (či procesního) práva k uvedeným námitkám, která by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neformulovala, je možno vyjít z obsahu dovolání, v němž odkázala i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se na danou věc, a dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu, měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobce, který, jak bylo v řízení zjištěno, žádá o jeho uspokojení již dvacátým šestým rokem (1992 - 2018), ale vzal-li v úvahu též další okolnosti, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze ve věci žalobce i v nyní posuzované věci kvalifikovat jako liknavý [viz zjištění o aktivním přístupu žalobce, že si musel sám a na vlastní náklady obstarat nový znalecký posudek k ocenění nevydaných nemovitostí, že žalovanou (resp. Fond) několikrát žádal, aby činila (činil) nabídky kvalitativně i kvantitativně odpovídajících pozemků, a pokud se nepřihlašoval do veřejných nabídek, učinil tak důvodně, neboť i když Fond respektoval žalobcem doložené ocenění odňatých pozemků jako pozemků určených k zástavbě, na nichž byla realizována výstavba sídlištních domů (tedy výši restitučního nároku žalobce v původní celkové částce 5.644.500 Kč, jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně), stále nenabízel ve veřejných nabídkách dostatek odpovídajících zemědělských pozemků, a to zejména v porovnání s nabídkami dle zákona č. 95/1999 Sb., čímž upřednostňoval převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné než oprávněné osoby podle zákona o půdě, následkem čehož se dovolatelka (Fond) ocitla v mnohaletém prodlení]. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (Fondu) nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a že bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícím jeho restitučnímu nároku. Jestliže za uvedené situace, kdy nedošlo ke změně skutkového stavu oproti tomu, jaký tu byl v době vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v obdobné věci žalobce, nelze poukaz soudů obou stupňů na toto rozhodnutí považovat za nerelevantní.
Rovněž hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky vůči žalobci z hlavní intervence lze označit nejen za liknavý, nýbrž i svévolný, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup tohoto žalobce (viz jeho opakované vyřazení z účasti na veřejných nabídkách pro údajné přečerpání nároku) Fond, resp. dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval (ztěžovala) jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě) nesprávným oceněním restitučního nároku, týkajícím se jednoho z odňatých pozemků, jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně, jenž ostatně dovolatelka ani nespecifikovala (nerespektováním ustálené soudní judikatury, dle níž pozemek, který byl v době přechodu na stát evidován jako pozemek zemědělský, nicméně byl určen k výstavbě, je třeba ocenit jako pozemek určený pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo k jeho úplnému uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nárok žalobce na vydání náhradních pozemků byl založen již rozhodnutími z let 2002, 2003 a 2009), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem jejího liknavého a svévolného postupu (resp. postupu Fondu) nebylo lze po žalobci z hlavní intervence spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srov. též ve věci totožných účastníků usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3793/2018).
Zpochybnila-li dovolatelka procesní postup odvolacího soudu (tj. připuštění změny žaloby), namítá-li, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že odvolací soud se určitými skutečnostmi nezabýval, resp. k nim neprovedl dokazování, pak jde ve své podstatě o námitky, že řízení je zatíženo (údajnými) vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se však dovolací soud nemohl zabývat. Žalovaná jimi totiž uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, jelikož případné vady řízení nejsou s účinností od 1. 1. 2013 samostatným dovolacím důvodem, když k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Mimo to je třeba podotknout, že tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu evidentně netrpí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tato vytýkaná vada řízení navíc nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Tvrdí-li dovolatelka, že „odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která se nezakládají na provedeném dokazování“, pak taktéž nejde o (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Přisvědčit pak nelze ani jejímu názoru, že odvolací soud odkázal pouze na zjištění soudů v jiných řízeních; ve skutečnosti totiž tento soud (jakož i soud prvního stupně) odkázal na právní závěry soudů v předchozích řízeních totožných účastníků, a to i soudu dovolacího.
Pokud pak jde o hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), pak dovolací soud již dříve akcentoval, že je nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Nesouhlasí-li dovolatelka s poukazem odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, v němž vyslovil závěr, že „při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí“, jenž je uplatnitelný i v dané věci, je možno připomenout, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Dovolání proti výrokům IV., V. a VI. o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu