ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.97.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 97/2019-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. Z. , IČ XY, soudního exekutora se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalovanému M. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, o 117.269,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 206/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 23 Co 394/2017-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.405,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Víšky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 8 C 206/2015-60, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 117.269,78 Kč s příslušenstvím (výrok I.) i náklady řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 23 Co 394/2017-110, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku I. potvrdil v upřesněném znění (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil bez dalšího (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že „jsou splněny zákonné podmínky a předpoklady včasnosti a přípustnosti dovolání dle §240 odst. 1 a §237 o. s. ř.“.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho způsobilostí k projednání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se domáhá (dovolací návrh).
Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání. Přípustnost dovolání musí být pojmenována tak, aby bylo jasně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za splněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1753/2015, ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3065/2015, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2168/2016), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1728/2015, ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 382/2016, či ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 27 Cdo 4675/2017).
Žalovaný se ovšem v rozporu s právě připomenutými tezemi ve svém dovolání omezil na zmínku §237 o. s. ř., aniž by jakkoli upřesnil, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti pokládá za naplněný. Rovněž nikterak nepřiblížil právní otázku, jejímuž řešení by se měl dovolací soud věnovat. Dovolatel (potažmo jeho právní zástupce) tedy nesplnil srozumitelné, přiměřené a legitimní požadavky, jež na něj právní úprava klade (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 35 až 38).
Dovolání tudíž trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla v zákonem stanovené lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna (§43 o. s. ř. se přitom v dovolacím řízení neuplatní, viz §243b o. s. ř.). Nejvyššímu soudu tak nezbylo než přikročit podle §243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 5.820 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.405,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu