ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2413.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2413/2019-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně JUDr. Jany Fialové , se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, PSČ 140 00, jako insolvenční správkyně dlužníka KLOVUS s. r. o., identifikační číslo osoby 25400509, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem, se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, PSČ 140 00, proti žalovanému IZOWEN, a. s. , se sídlem v Litvínově – Horním Litvínově, Masarykovo náměstí 292, PSČ 436 01, identifikační číslo osoby 14891115, o zaplacení 313 276 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 21/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2019, č. j. 51 Co 7/2019-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 954,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 23 C 21/2018-97, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému (IZOWEN, a. s.) zaplatit žalobkyni (JUDr. Janě Fialové, jako insolvenční správkyni dlužníka KLOVUS s. r. o.) částku 313 276 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 21 974 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně má podle mandátní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným 31. března 2013 právo na zaplacení částky 313 276 Kč, která představuje nájemné, jež žalovaný podle označené smlouvy vybral od nájemců areálu ve vlastnictví dlužníka v období od července 2014 do prosince 2014. K obraně žalovaného, založené mimo jiné na tvrzení, že žalovaný měl ze stejné mandátní smlouvy sám pohledávky za dlužníkem, odvolací soud uvedl, že započtení pohledávek je po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku možné pouze za podmínek uvedených v §140 odst. 2 až 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný učinil písemný úkon směřující k započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva [„zda je možné započtení pohledávky za majetkovou podstatou (konkrétně pohledávky na náhradu nákladů spojených s údržbou a správou majetkové podstaty dlužníka) proti pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení, která vznikla také až po rozhodnutí o úpadku“], která Nejvyšším soudem dosud nebyla zodpovězena, odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.).
Učinil tak proto, že na dovolatelem předestřené otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Žalovaný své dovolání založil na řešení otázky hmotného práva, zda je možné započtení pohledávky za majetkovou podstatou proti pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení, která vznikla také až po rozhodnutí o úpadku. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že k započtení pohledávek dlužníka a žalovaného (vůbec) nedošlo (nemohlo dojít), neboť žalovaný v řízení neprokázal, že učinil právní úkon směřující k započtení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 12. června 2019) z tarifní hodnoty 313 276 Kč, která podle §7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 9 580 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 074,80 Kč jde o částku 11 954,80 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobkyně podle advokátního tarifu, pak srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu