ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.79.2019.1
KSOS 37 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 79/2019-B-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice V. Z. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Renátou Jančovou, advokátkou, se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1873/61, PSČ 792 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2019, č. j. KSOS 37 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. srpna 2018, č. j. KSOS 37 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zrušil oddlužení dlužnice V. Z. (bod I. výroku), zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku), schválil odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně (bod III. výroku), zprostil insolvenční správkyni funkce (bod IV. výroku) a rozhodl o tom, že odměna insolvenční správkyně bude v částce 18 513 Kč vyplacena z rozpočtových prostředků insolvenčního soudu (bod V. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v odvoláním napadených bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud uzavřel, že byly naplněny podmínky pro zrušení oddlužení podle §418 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Měl za prokázané, že do skončení oddlužení plněním splátkového kalendáře, tj. do prosince 2020, se ukazovalo, že nebude možno podstatnou část splátkového kalendáře splnit, protože k prosinci 2018 byla očekávaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů pouze 12,35 % a dluh na pohledávkách insolvenční správkyně byl dle zprávy insolvenční správkyně 23 958 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Od července 2017 nebyly poskytovány žádné platby na účet majetkové podstaty ani z daru, ani z příjmu dlužnice. Dlužnice žádný aktuální příjem nedoložila. Navíc bylo prokázáno zprávou insolvenční správkyně, že dlužnice neplnila své povinnosti v oddlužení, neboť neplnila oznamovací povinnost (neoznamovala insolvenční správkyni změnu svého zaměstnání ani nepředložila přehled příjmů za uplynulé kalendářní měsíce).
Protože majetek dlužnice byl zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů, odvolací soud potvrdil i bod II. výroku usnesení soudu prvního stupně o zastavení insolvenčního řízení podle §418 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona.
Usnesení odvolacího soudu napadla dlužnice v celém rozsahu dovoláním, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena, tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s usnesením insolvenčního soudu zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka popisuje svou životní situaci předcházející vydání usnesení o zrušení schváleného oddlužení, zejména stěhování, zdravotní potíže a problémy s nalezením práce, a především namítá, že přechodné zhoršení její příjmové situace způsobené jejími závažnými zdravotními problémy nemůže být důvodem pro zrušení oddlužení dle §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, přičemž má za to, že jí soudy obou stupňů neposkytly čas pro nápravu situace a že se nezabývaly důvodem přechodného snížení příjmů.
Uvádí, že řádně hradila požadované platby od ledna 2015 do června 2016 a že od prosince 2016 do února 2018 nebyla insolvenční správkyní ani insolvenčním soudem upozorněna na nutnost navýšení příjmu. Ke své absenci na jednání u insolvenčního soudu dne 17. května 2018 pak uvedla, že z vážných zdravotních důvodů se jej nemohla zúčastnit a zdravotní stav jí ani neumožňoval včas se omluvit. Sděluje, že po prodělané dlouhodobé léčbě je opět způsobilá nastoupit do pracovního „procesu“, že aktuálně uzavřela pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem a že by jí rodinní příslušníci byli schopni poskytnout mimořádné příspěvky na úhradu 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.
Dále dovolatelka namítá, že na přípis ze dne 27. prosince 2016, v němž byla vyzvána k doplnění příjmů, obratem reagovala a řádně doložila důvody přechodného snížení plateb i uzavření nové pracovní smlouvy. Poukazuje na to, že z obsahu insolvenčního spisu je zřejmé, že dovolatelka řádně spolupracovala s insolvenčním soudem, na všechny výzvy reagovala bezodkladně a veškeré potřebné skutečnosti sdělovala i insolvenční správkyni. Soudům vytýká, že při hodnocení plnění dovolatelčiny oznamovací povinnosti vycházely pouze z tvrzení insolvenční správkyně, nevyžádaly si její stanovisko a pouze na základě tvrzení insolvenční správkyně dospěly k závěru o porušování jejích povinností. Důvody pro zrušení oddlužení tak ani podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona nebyly dány.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že ve výkladu a aplikaci §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona ve znění do 31. května 2019 (pro věc rozhodném) je napadené usnesení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“) [které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V tomto usnesení Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, je-li v době trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zjevné, že jeho podstatnou část nebude možné splnit, rozhodne insolvenční soud o zrušení schváleného oddlužení. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, a to v usneseních ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 48/2013, ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 65/2013, ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 NSČR 128/2014, ze dne 27. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 112/2016, ze dne 29. června 2017, sen. zn. 29 NSČR 28/2017, a ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 207/2017.
Z R 77/2013 dále plyne, že není podstatné, zda k poklesu příjmu dlužníka (oproti stavu, který zde byl v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení) došlo jeho zaviněním, nebo zda se tak stalo přesto, že dlužník řádně plní povinnosti uvedené v §412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona (k tomu srov. obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 83/2013).
Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani v projednávané věci.
Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že dovolatelka podle obsahu spisu a skutkových zjištění odvolacího soudu v době rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebyla schopna splnit podstatnou část splátkového kalendáře. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že po dobu trvání splátkového kalendáře od ledna 2015 do prosince 2018 byla míra uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení pouhých 9,67 %, přičemž výhled očekávané míry jejich uspokojení po 60 měsících byl v prosinci roku 2018 pouhých 12,35 % (tyto závěry dovolatelka ani nezpochybňuje), přičemž vyšel dále z toho, že od 8. června 2017 nebyla na účet majetkové podstaty připsána žádná částka a nebyla hrazena ani odměna a hotové výdaje insolvenční správkyně.
Dovolatelka netvrdila ani nedoložila žádné skutečnosti, které by opravňovaly soudy dospět k závěru, že by v dalších 12 měsících (oddlužení plněním splátkového kalendáře mělo probíhat do prosince 2019) dosáhlo uspokojení jejích nezajištěných věřitelů 30 % jejich zjištěných pohledávek.
K námitce dovolatelky, že se soudy nezabývaly důvody jejího přechodného snížení příjmů a že jí neposkytly čas k nápravě, Nejvyšší soud uvádí, že je lhostejné, z jakého důvodu došlo ke snížení, resp. až absenci zasílaných plateb na plnění splátkového kalendáře, neboť otázka zavinění takového stavu je při zkoumání důvodů pro zrušení oddlužení dle §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona nepodstatná (viz R 77/2013). Nadto lze dodat, že doba více než roku a půl není s ohledem na celkovou délku plnění splátkového kalendáře přechodnou dobou zhoršení příjmové situace.
Nelze navíc přehlédnout, že dovolatelka si byla vědoma (viz B-44) dlouhodobého neplnění splátkového kalendáře. Její výtka, že nebyla upozorněna na neplnění splátkového kalendáře, je tak lichá.
Zabývat se námitkami ohledně důvodu zrušení schváleného oddlužení podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona je pak nadbytečné, neboť napadené rozhodnutí obstojí již z výše uvedených důvodů (závěry odvolacího soudu při výkladu §418 odst. 1 písm. b/ jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud dále podotýká, že pro účely dovolacího řízení jsou právně bezcenné veškeré poukazy dovolatelky na skutečnosti nastalé po rozhodnutí odvolacího soudu (způsobilost nastoupit do zaměstnání, nová pracovní smlouva, příslib pomoci ze strany rodinných příslušníků, aktuální řešení vypořádání majetkových vztahů s bývalým přítelem). Přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu totiž zapovídá §241a odst. 6 o. s. ř.
Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění (podle nichž soudy obou stupňů rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a vycházely pouze z tvrzení insolvenční správkyně), dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o zastavení insolvenčního řízení, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení.
Výrok o zastavení insolvenčního řízení má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o zastavení insolvenčního řízení. Srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu