ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.632.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 632/2019-1095
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. B., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Žďár nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 3 To 63/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 1 T 12/2017, byl obviněný J. B. uznán vinným spolu se Z. Ž., nar. XY (který si nepodal odvolání) ad 1) pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ad 2) přípravou zvlášť závažného zločinu loupeže podle §20 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
ad 1) společně po předchozí vzájemné průběžné domluvě, vědomi si možného finančního potenciálu, jehož se mělo do budoucna dostat P. D., narozenému XY (dále jen „poškozený“), ve snaze získat od něho částku nejprve ve výši 5.000.000 Kč jako investici do společnosti G. I., později až 10.000.000 Kč, si přibližně od měsíce listopadu 2016 v důsledku toho, že poškozený očekávané prostředky neobdržel, rozdělili role pro tyto účely tak, že obviněný J. B. pod smyšleným jménem T. J. ve vztahu k poškozenému neoprávněně vystupoval jako vymahač pohledávky z titulu zmařené investice, kterou se měl poškozený zavázat poskytnout, a obviněný Z. Ž. sehrál pro zvýšení účinku ve vztahu k poškozenému roli osoby v obdobném postavení jako poškozený, která doporučovala vyhovět požadavkům vymahače, aby si poškozený ušetřil nepříjemné důsledky, a která sehrála mezi obviněným J. B. a poškozeným roli prostředníka pro účely tlumočení vzkazů a domlouvání schůzek a takto
- přibližně od listopadu 2016 obviněný J. B. prostřednictvím obviněného Z. Ž. požadoval po poškozeném nejprve částku 5.000.000 Kč, přičemž postupem času se tato navyšovala o penále až na částku 7.450.000 Kč, a protože poškozený takové prostředky stále nebyl schopen zajistit, nechal obviněný J. B. prostřednictvím obviněného Z. Ž. v prosinci 2016 ve Žďáru nad Sázavou podepsat poškozeného uznání dluhu a směnku na částku ve výši 7.450.000 Kč, ač si oba obvinění byli vědomi, že poškozený takové prostředky nedluží,
- v období nejméně od 26. 1. 2017 do 18. 4. 2017, kdy již převzal snahu vymoci finanční prostředky od poškozeného přímo obviněný J. B., tento celkem v 11 případech telefonicky a celkem v 6 případech formou SMS zpráv požadoval po poškozeném zaplacení výše uvedené částky, přičemž pro případ nezaplacení vyhrožoval poškozenému, že ho, jeho matku, případně další osoby oznámí na policii pro údajnou trestnou činnost,
- v přesně nezjištěný den měsíce ledna 2017 odvezl obviněný Z. Ž. poškozeného na benzinovou stanici ÖMV v obci XY, okres Žďár nad Sázavou, kam za nimi následně přijel obviněný J. B., a poté co svým vozidlem zatarasil vozidlo, kterým spoluobviněný a poškozený na místo přijeli, požadoval obviněný J. B. po poškozeném, a na oko i po obviněném Z. Ž., prostředky v uvedené výši, a to pod pohrůžkou odtažení vozidla poškozeného tovární značky Volkswagen Touareg,
- v přesně nezjištěný den měsíce března 2017 při předem sjednané schůzce na parkovišti pod kostelem XY na XY ve Žďáru nad Sázavou opět požadoval obviněný J. B. po poškozeném, a na oko i po obviněném Z. Ž., výše uvedenou částku s tím, že pokud poškozený nezaplatí, oznámí na policii údajnou trestnou činnost jeho, jeho matky, případně dalších osob,
- pravděpodobně dne 4. 4. 2017 vylákali obžalovaní v XY poškozeného do osobního motorového vozidla tovární značky Ford Mondeo, RZ XY, jímž ho odvezli na polní cestu poblíž obce XY, okres Žďár nad Sázavou, kde po opětovném požadavku na úhradu finančních prostředků obviněný J. B. fyzicky napadl poškozeného, k němuž poté co vystoupil z vozidla, přistoupil a se slovy „Už mě neser ty sráči“ ho k zesílení svého požadavku povalil na zem a zaklekl mu krk a opět na oko, kvůli zastření skutečné role obviněného Z. Ž. tohoto fyzicky napadl tak, že jej kopl do břicha a povalil ho na zem, načež stanovil poškozenému ultimátum 12 hodin k zaplacení požadovaných prostředků, jinak ho odveze na Ukrajinu,
přičemž k úhradě požadovaných prostředků ze stany poškozeného v konečném důsledku nedošlo,
ad 2) oba obžalovaní společně po předchozí vzájemné průběžné domluvě ohledně získání finanční částky kolem 1.000.000 Kč, činěné v období přibližně od počátku měsíce června 2017 až do večerních hodin dne 14. 6. 2017 na různých místech kraje Vysočina, naplánovali loupežné přepadení obchodníka D. N. V., narozeného XY, a příslušníků jeho rodiny (dále jen „poškození“) v jejich bytě v 1. poschodí rodinného domu č. XY v obci XY, okres Chrudim, tak, že obviněný J. B., který se nacházel toho času v akutní finanční tísni, informoval obviněného Z. Ž. o tom, kde se předmětný byt nachází a o tom, že je zde v místnosti pod střešním oknem trezor obsahující částku přesahující 1.000.000 Kč, dále mu podrobně popsal, jak se k trezoru po rozbití skleněné výplně dveří dostane a instruoval ho, jak pod pohrůžkou použití pistole získat od poškozených klíče od trezoru a zmocnit se finanční částky v něm uložené a též mu doporučil, aby si k provedení loupeže přizval ještě někoho dalšího, přičemž s takto navrženým postupem obviněný Z. Ž. souhlasil a následně pro posílení zdaru akce požádal o pomoc M. Č., narozeného XY, a M. K., narozeného XY, kteří však odmítli, a poté se obviněný Z. Ž. vybavil vlastní plynovou pistolí EKOL Firat Magnum, ráže 9 mm, výrobní číslo XY, se zásobníkem a čtyřmi kusy nábojů a dále pepřovým sprejem PFEFFER KO FOG a dne 14. 6. 2017 se vydal osobním motorovým vozidlem Ford Mondeo, RZ XY, které mu pro tyto účely zajistil obviněný J. B., do obce XY, kde nedaleko vytipovaného objektu zaparkoval, vystoupil z vozu a poté, co přišel k rodinnému domu č. XY v úmyslu provést naplánovanou loupež, byl v 21:50 hodin zadržen příslušníky Policie ČR, pročež k pokusu ani dokonání trestné činnosti nedošlo.
Byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Naposledy bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o odkazu poškozeného P. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, s jeho nárokem na majetkovou škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 3 To 63/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení u ustanoveními §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. K prvému důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zdůraznil absenci obhájce v řízení na prvním stupni od hlavního líčení dne 13. 3. 2018, když byly naplněny podmínky nutné obhajoby. Je sice pravdou, že měl ustanoveného obhájce JUDr. Ivu Zlochovou rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017. Nicméně k 8. 3. 2018 soudu sdělil, že žádá o ustanovení jiného obhájce, když k ustanovenému obhájci pozbyl důvěru. Soud prvního stupně jeho žádosti nevyhověl, v hlavním líčení dne 13. 3. 2018 jej vyzval k rozvedení důvodů, proč ztratil k obhájkyni důvěru. Soud prvního stupně jej postavil do situace, kdy by musel vyzradit velmi důvěrný obsah komunikace s obhájkyní, a to bez ohledu na to, že vlastně neví, jaké to bude mít následky v samotném řízení. Obsah své komunikace (případně rodiny) s obhájkyní vyzradit nechtěl, a tak byl nucen setrvat na obecném konstatování o ztrátě důvěry, když specifikoval alespoň jeden důvod (důvodů bylo více), tedy že se k jeho osobě vyjadřovala nevhodně při komunikaci s jeho rodinou. Má za to, že obecně důvěra je založena i na prostém respektu vzájemně si důvěřujících a tento se rozhodně neprojevuje negativními hodnotícími soudy jednoho k druhému. Tedy již z tohoto důvodu má za to, že postup podle §40 tr. ř. ve spojení s §20 odst. 2 zák. o advokacii byl na místě. Navíc toto tvrzení podpořila i samotná obhájkyně, když uvedla, že i z její strany je důvěra ztracena. Kdy obhájkyně tuto ztrátu důvěry odůvodnila. Následkem tohoto stavu fakticky nebyl v hlavním líčení dne 13. 3. 2018 zastoupen obhájcem, když ustanovenému obhájci nevěřil, nemohl mu tedy sdělit informace podstatné pro označení důkazů, rozsahu dotazovaní svědků apod. Bylo by proti smyslu a účelu důvodu dovolání vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pokud by jeho naplnění bylo omezeno jen na ty případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce jen formálně, ač ho podle zákona mít měl, tj. na případy „formálního“ porušení ustanovení o nutné obhajobě. V jeho případě obhajobu skrze obhájce nemohl fakticky vykonávat a bylo tak zasaženo do práva zaručeného čl. 37 Listiny základních práv a svobod, byť po formální stránce obhájce měl. Tento stav konečně jako závadný identifikoval i soud odvolací, když původně ustanovenou obhájkyni rozhodnutím ze dne 29. 5. 2018 zrušil a ustanovil mu nového obhájce právě z důvodu ztráty důvěry a postupem podle §40 tr. ř. Pokud by uvedené pochybení nemělo spadat pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak má za to, že soud prvního stupně nesprávně hmotněprávně posoudil §40 tr. ř. a pozdější správný výklad §40 tr. ř. spojený s rozhodnutím odvolacího soudu o zrušení ustanoveného obhájce již toto pochybení nemohl napravit. Soud prvního stupně pak završil tento svůj nesprávný postup přehlížením nově ustanoveného obhájce při doručování rozhodnutí odvolacího soudu, když rozhodnutí posílal i nadále předchozí obhájkyni JUDr. Zlochové a jeho obhájci napadené rozhodnutí doručil až po jeho dotazu a upozornění a to až dne 14. 2. 2019.
K druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek pod bodem 1), když tento podřadil pod trestný čin vydírání, ačkoliv nebyly naplněny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, nebyl ani prokázán přímý úmysl. V řízení bylo prokázáno, že sám poškozený přišel s tím, že chce investovat skrze společnost G. I., o této investici primárně komunikoval pouze se spoluodsouzeným Ž. a obviněný v počátku vůbec nefiguroval. Listiny, které poškozený podepsal v souvislosti s jím chtěnou investicí, pak připravoval svědek J., a tyto předal Ž. před kavárnou, kde jich měl poškozený podepsat. Výše uvedené je v příkrém rozporu se závěrem soudu prvního stupně, že se měl podílet na tlaku na poškozeného nejméně od listopadu 2016. K takovémuto závěru nejsou ve spisu žádné důkazy mimo výpovědi spoluodsouzeného Ž., který je však při výpovědi zjevně motivován svým cílem, tedy přesunout pokud možno odpovědnost obviněného. Za situace, kdy je zjevné, že se o věci dozvěděl fakticky až v lednu 2017, pak před tímto datem ani nemohl jakkoliv vyvíjet nátlak na poškozeného, a těžko tedy mohl mít úmysl mu způsobit újmu. Naopak poškozený sám aktivně vyhledával investiční příležitost pro očekávaný příjem. Další smluvní dokumentace v podobě směnky a uznání dluhu byly vyhotoveny také bez jeho přičinění, když sám byl naopak kontaktován panem Ž. a J., aby již uzavřený smluvní vztah se pokusil naplnit. Poškozený D. nikdy neřekl, že investici nechce realizovat, a to dokonce již v době, kdy mu muselo být patrné, že tento jeho záměr nemusí vyjít. Sám byl přesvědčený, že pohledávka existuje a pouze plnil příkaz O. J. To, že se příslib investice ukázal jako nereálný, byl až výsledek jeho práce. Sám od vymáhání ustoupil, když zjistil, že je vymožení po právu nereálné. Po nějakou dobu zjišťoval detailněji situaci poškozeného, což je opět v souladu s uvedeným, když tento měl alespoň uhradit škodu vzniklou společnosti G. I., která si jej de facto najala, a kterou ji způsobil svým nesplněným závazkem. K výše uvedenému svědčí i celá řada rozporů ve výpovědích Ž. a J., např. o tom, že Ž. pro G. I. neměl pracovat, což Ž. nakonec připustil, že pro tuto společnost pracoval apod. Namítá, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla správně uplatněna zásada in dubio pro reo, když nebylo prokázáno, že s poškozeným D. hodil o zem, a že by jej zalehl. Stejně je mu přisuzováno vystupování pod jménem T. J., aniž by soudy prověřili, kdo na stránkách facebook.com vystupoval pod tímto profilem. Výpis z tohoto profilového účtu navrhl v rámci odvolacího řízení a soud se s tímto návrhem v podstatě nevypořádal, když v rámci odůvodnění jen konstatuje, že tento důkazní návrh vznesl.
Škoda, jako znak kvalifikované skutkové podstaty objektivní stránky trestného činu vydírání nebyla naplněna, když soudem dovozená škoda 5 mil. Kč není ani prokázána, ani fakticky vzniknout nemohla. Soud zde nesprávně posoudil vznik škody jako takové, tedy způsobení škody velkého rozsahu, kdy nestačí prokázat, že tuto částku by poškozený vynaložil, jak učinil soud prvního stupně. Je nutné prokázat, že by o tuto částku přišel, a to v příčinné souvislosti s jednáním, které je mu kladeno za vinu. V dané věci není pochyb, že poškozený D. chtěl investovat částku 5 mil. Kč do „pojišťování památek“, jak sám uvedl. Šlo o jeho dobrovolný závazek, který by v případě realizace neznamenal automaticky úbytek na jeho straně. Při normálním chodu věcí, tedy realizaci investice by naopak utržil zisk.
Soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek pod bodem 2), když tento podřadil pod trestný čin loupeže, ačkoliv nebyly naplněny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, nebyl ani prokázán úmysl. Závěr soudu prvního stupně o vině v tomto bodu stojí ve svém základu jen a pouze na výpovědi spoluodsouzeného Ž., která však v mnoha ohledech nekoresponduje s ostatními zjištěními. Například pokud soud vzal za prokázané, že mu měl za účel spáchání popisované skutku zajistit vozidlo, pak toto nekoresponduje s faktickým zjištěným stavem, když vlastníkem vozidla je matka Ž. přítelkyně, paní N., a tento vůz si Ž. půjčoval pravidelně. Stejně tak, že mu měl říci o údajné částce jeden milion Kč, když z provedeného dokazování neplyne jakýkoliv způsob, jak by takovouto informací mohl disponovat. Namítá, že i u tohoto skutku absentuje prokázání výše škody, jako znaku kvalifikované skutkové podstaty. Soud prvního stupně opřel svou úvahu opět pouze o výpověď Ž., aniž by zkoumal, jakou reálnou představu jsem mohl mít o tom, co je obsahem trezoru. Konečně pořízené odposlechy považuje za důkaz pořízený v rozporu se zákonem, když v odůvodnění rozhodnutí o povolení odposlechů absentují jakékoliv konkrétní skutkové okolnosti.
Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. 1) tr. ř., ve spojení s §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., když byl v řízení předcházejícím napadenému odvolání dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že k tomu je vhodné nejprve poznamenat, že podle §40 tr. ř. může být ustanovený obhájce z důležitých důvodů na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn. Místo něho je pak ustanoven obhájce jiný. Důležitými důvody se zde zejména rozumějí důvody uvedené v §19 a §20 zákona o advokacii. Ze spisového materiálu se přitom podává, že opatřením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 6. 2017 byla JUDr. Iva Zlochová ustanovena obhájkyní dovolatele, a to z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Poté se účastnila úkonů trestního řízení a aktivně a v zájmu obviněného vykonávala jeho obhajobu (nově ustanovený obhájce se v podstatě zcela ztotožnil i s jejím odůvodněním odvoláním). Několik dní před konáním závěrečného hlavního líčení obviněný Krajskému soudu v Brně písemně sdělil, že žádá o ustanovení obhájce nového, neboť ke jmenované advokátce ztratil důvěru. Obhájkyně uvedla, že si ničeho závadného ze své strany není vědoma, nicméně za dané situace – pokud k ní obviněný nemá důvěru – se k jeho žádosti připojuje. Obviněný svou žádost žádným způsobem nekonkretizoval a ani na výslovné dotazy předsedy senátu u hlavního líčení nespecifikoval, v čem tedy ona ztráta důvěry spočívá. Soud proto rozhodl opatřením ze dne 13. 3. 2018 tak, že žádosti ve smyslu §40 tr. ř. nevyhověl, neboť žádné závažné (důležité) důvody k tomuto kroku neshledal. Z dikce ustanovení §40 tr. ř. a v něm užitého slovesa „může“ plyne, že není dána povinnost soudu automaticky na základě obecné žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na jeho úvaze, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí. Účelem ustanovení §40 tr. ř. není zprostit obhájce jeho povinnosti obhajovat jen na základě obecných, formálních a konkrétními okolnostmi nepodložených tvrzení obviněného, je vždy nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna zákonná podmínka důležitých důvodů ve smyslu naznačeného ustanovení či nikoli. Pokud tyto důležité důvody v předmětné trestní věci zjištěny nebyly, a ani obviněný je neuvedl, Krajský soud v Brně zcela po právu jeho žádosti nevyhověl a obhájkyni povinnosti obhajovat ho nezprostil (v tomto směru viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013). Nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, neboť tento byl zastoupen po celou dobu trestního stíhání a výkon jeho práva na obhajobu byl realizován řádně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se opět opírá o připomínky uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se oba soudy bezezbytku a zejména správně vypořádaly. Uplatněná argumentace je zcela založena na námitkách skutkové a procesní povahy, které pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný totiž netvrdí, že by právě jednání specifikované pod body 1) a 2) odsuzujícího rozsudku nenaplnilo znaky zločinů (ve stadiu pokusu či přípravy), jimiž byl uznán vinným. V podaném opravném prostředku v převážné míře jen zpochybňuje rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy a nesouhlasí se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, jejichž správnost potvrdil také soud odvolací. Konkrétně ve vztahu ke skutku 1) tedy ve vazbě na zpochybnění věrohodnosti spoluobviněného Z. Ž. a svědka O. J., údajné zásadní rozpory v jejich výpovědích, porušení principu in dubio pro reo, jakož i neprovedení jím navrženého důkazu, předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od zjištění obecných soudů. Tvrzení obviněného jsou však nepravdivá a zjevně účelová. Z trestné činnosti vymezené v odsuzujícím rozsudku je – vedle SMS zpráv zasílaných poškozenému jakož i směnky a uznání dluhu, k jejichž podpisu poškozeného přinutil – usvědčován zejména výpověďmi spoluobviněného Z. Ž., poškozeného P. D., a svědka O. J. Ten jako jednatel společnosti G. I. ve shodě s výše zmíněnými osobami mj. popřel, že by jednání obviněných bylo realizováno z jeho popudu. Potvrdil naopak (shodně jako spoluobviněný Ž.), že obvinění jednali o své vůli, dovolatel sám byl na věci zainteresován již od podzimu 2016, a stěžejní kroky vůči poškozenému – mj. i podpis směnky a uznání dluhu – byly činěny právě z jeho iniciativy. O úmyslech obviněného pak svědčí, že při jednání s poškozeným vystupoval pod fiktivním jménem „T. J.“, k ověření této skutečnosti navrhl, aby bylo prostřednictvím společnosti Facebook doplněno dokazování o zjištění, kdo pod zmíněným profilem vystupoval. Tento jeho důkazní návrh však odvolací soud nepominul a řádně se jím zabýval. Dospěl-li k závěru o nadbytečnosti dalšího dokazování, je tento jeho postup správný a logický, přičemž pochybení ve smyslu tzv. opomenutých důkazů mu vytýkat nelze. Již z výpovědí Ž. a D. totiž jednoznačně vyplynulo, že pod smyšleným jménem „T. J.“ před poškozeným vystupoval skutečně sám dovolatel (ta okolnost, kdo profil na facebooku založil, případně dále využíval, je z tohoto pohledu nepodstatná).
S vytýkaným dovolacím důvodem se míjí i výhrada obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje naplnění kvalifikované skutkové podstaty. V tomto ohledu tvrdí, že nestačí prokázat, že by poškozený o tuto částku (přinejmenším 5.000.000 Kč) v příčinné souvislosti s jeho jednáním přišel, neboť v případě úspěšné realizace investice by naopak utržil zisk. Dovolatel však primárně vychází z mylného předpokladu, že poškozený P. D. měl o investici stále zájem. Skutečnost však byla zcela jiná, neboť poškozený po zjištění, že peněžní prostředky mít k dispozici nebude, investici nerealizoval a realizovat nemohl a nechtěl. Až posléze byl k investování (a podpisu směnky a uznání dluhu) ze strany dovolatele proti své vůli nucen, a to za použití násilí a pohrůžky jiné těžké újmy.
Mimo jakýkoli dovolací důvod pak stojí i stručné výhrady dovolatele zaměřené proti skutku 2). I v jejich rámci totiž rozporuje hodnocení provedených důkazů a tvrdí, že výpověď spoluobviněného Z. Ž. je nevěrohodná a pořízené odposlechy jsou procesně nevyužitelné. Také s těmito námitkami se přitom oba soudy přesvědčivě vypořádaly. Pokud jde o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, z toho jednoznačně vyplývá, že to byl právě dovolatel, kdo spoluobviněného Z. Ž. k provedení loupeže úkoloval. Není tak pravdivým tvrzení obviněného, že ho naopak od loupeže zrazoval, mírnil jeho zájem a sám nic neplánoval. Zjištění podávající se z tohoto důkazu pak plně korespondují s výpovědí spoluobviněného Ž. Ten mj. potvrdil (shodně jako dovolatelova matka V. B. a sestra M. P.), že obviněný byl ve finanční tísni, a proto sám navrhl provedení loupežného přepadení obchodníka D. N. V., v jehož bytě byl v minulosti společně se svědkem L. N. v rámci realizace obchodu s europaletami. V tomto směru pak dovolatel spoluobviněnému Ž. také přesně popsal, kde se trezor nachází, jak je možno se k němu dostat, potvrdil mu očekávaný výnos, tj. že v trezoru by mělo být nejméně 1.000.000 Kč (což odpovídalo skutečnosti), a půjčil mu osobní automobil Ford Mondeo. Zpochybnění procesní využitelnosti pořízených odposlechů není důvodné, když odvolací soud uvedl, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou postupoval při jejich povolování a vyhodnocování jejich opodstatněnosti pečlivě a citlivě, a své příkazy také řádně odůvodnil. Tvrzení obviněného o absenci konkrétních skutkových okolností vymezených v příkazu k odposlechu je liché a pomíjí charakter jednotlivých stadií trestního řízení. Rozsah konkrétních poznatků známých v počátcích prověřování je logicky zcela jiný, než skutková zjištění zformovaná v rámci dokazování v průběhu dalších stadií trestního řízení.
Obviněný současně uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Dospěl tedy k závěru, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z jiných důvodů dovolání obsažených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., a odvolací soud proto pochybil, pokud jeho námitkám nepřisvědčil. Tak tomu však není, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Brně na vadách zakládajících výše uvedené dovolací důvody zatíženo není. Proto ani usnesení soudu druhého stupně nemůže být vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ze znění tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že dopadá zejména na případy, kdy v řízení byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel mít v řízení obhájce, ať již zvoleného (§37 tr. ř.) nebo ustanoveného (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Důvody nutné obhajoby v případě obviněného dány byly [§36 odst. 1 písm. a), §36 odst. 3 tr. ř.].
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného) rozhodl zamítavým usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný v případě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítá, že nebyl řádně zastoupen v průběhu hlavního líčení a tím došlo k naplnění citovaného dovolacího důvodu majícího základ v porušení práv obhajoby. Nicméně v dané věci je situace taková, že došlo ze strany obviněného k žádosti o zrušení ustanoveného obhájce, nicméně existuje rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §40 tr. ř., kterým bylo rozhodnuto, že obhájkyně není zproštěna vykonávání obhajoby a tudíž v obhajobě pokračovala a obviněný tak byl řádně zastoupen. Ostatně je možno poukázat na bod 21 dovoláním napadeného rozhodnutí, takto usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které se touto problematikou zaobírá v návaznosti na argumentaci soudu prvního stupně podrobně rozebranou v bodech 25 až 27 rozsudku soudu prvního stupně. V dané věci je tak možno shrnout, že ze strany obviněného se jednalo o návrh, nikterak nekonkretizovaný, uskutečněný těsně před zahájením hlavního líčení směřovaný vůči ustanovené obhájkyni, na který však bylo ve smyslu §40 tr. ř. pohlíženo jako na nedůvodný, byť i obhájkyně připustila, že došlo k narušení důvěry. Důležité důvody pro případné zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování podle §40 tr. ř. posuzuje soud a nejde o opatření obligatorní, v návaznosti na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 544/2013 ze dne 2. 7. 2013, které k dané věci jasně hovoří v tom směru, že účelem ustanovení §40 tr. ř. není zprostit obhájce jeho povinnosti zastupovat obviněného jen na základě jeho formálního tvrzení. V rámci opatření o zproštění obhajoby je vždy nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna zákonná podmínka důležitých důvodů ve smyslu §40 tr. ř., což v dané věci bylo v řízení před soudem prvního stupně bezezbytku naplněno, jak vyplývá z citovaných pasáží rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Jak plyne z výše uvedeného, obviněný byl řádně obhajován obhájcem kontinuálně po dobu celého řízení a jeho právo na obhajobu nebylo nijak kráceno. Obviněný přitom nemá právo určovat, který obhájce mu má být ustanoven. Pro jeho vlastní výběr obhájce slouží institut zvolení obhájce (§37 tr. ř.), který obviněný nevyužil. Zcela chybný je podsouvaný názor obviněného, že od okamžiku jeho návrhu na zproštění obhájce povinnosti obhajování je situace taková, jakoby obhájce neměl. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tedy nebyl naplněn a rovněž z hlediska tohoto dovolacího důvodu je dovolání zjevně neopodstatněné.
V případě dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení, a to podrobněji u skutku pod bodem 1) a méně podrobněji u skutku pod bodem 2). Formálně je sice poukázáno na nenaplnění všech znaků skutkové podstaty v bodě 1) u zločinu vydírání, kdy se polemizuje se způsobenou škodou, nicméně pokud jde o její výši, pak je možno poukázat na zcela konkrétní závěry rozsudku soudu prvního stupně k této záležitosti, se kterými se ztotožnil i odvolací soud a to v případě výše škody 7.450.000 Kč jako součtu částek vyplývajících ze zajištěných listinných důkazů ve spise se nacházejících, takto argumentace v bodech 29 a 30 rozhodnutí odvolacího soudu. Jedná se tedy o výši hodnoty směnky a uznání dluhu, kdy již sama hodnota údajného dluhu je ve výši 5.000.000 Kč, když zbylá částka měla představovat úroky. Zcela mimo reálný důkazní stav, a zejména tvrzený dovolací důvod, je námitka obviněného, že ani nemohlo dojít ke zkrácení majetku poškozeného, který by měl investicí dosáhnout jakýsi zisk, neboť v dané věci je situace postavena tak, že je bez právního důvodu vymáhána částka shora uvedená, když údajné poškození společnosti, do které mělo být investováno, takto G. I., není absolutně žádným způsobem prokázáno.
Pokud je namítána problematika porušení zásady in dubio pro reo, přehlédnutí rozporů mezi výpovědí již odsouzeného Ž. a svědka J., tak v daném směru nelze takové námitky pod tvrzený dovolací důvod vůbec podřadit, neboť se jedná o námitky skutkového a procesního rázu. Ve výjimečných případech je možno připustit zásad Nejvyššího soudu, v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který však v dané věci není ani tvrzen a zejména ani nenastal. V daném směru dovoláním napadené rozhodnutí zcela jasně poukazuje na správné hodnotící úvahy soudu prvního stupně při rozboru důkazní situace a to v bodě 26 tohoto rozhodnutí. Procesního rázu je v tomto směru též námitka ohledně tzv. opomenutého důkazu, který má podle dovolání být to, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou obviněného, který navrhoval zjištění majitele facebookového profilu osoby, jejímž jménem obviněný vystupoval – T. J. Nicméně v dané věci se touto námitkou zabýval jak soud prvního stupně, tak zejména i soud odvolací, který jí shledal jako nadbytečnou a takto výslovně uvedl v bodě 36 svého rozhodnutí.
Je tak možno shrnout, že v bodě 1) bylo správně uzavřeno, že obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když s ohledem na způsobení škody bylo jeho jednání kvalifikováno jako pokus tohoto zločinu. Vyjádřeno bylo i jeho zavinění ve formě úmyslu, a to snahou získat od poškozeného uvedenou částku přesahující hranici škody velkého rozsahu.
K námitce v bodě 2), která je velmi nekonkrétní, opět možno uzavřít, že se jedná o skutkové námitky, které vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů, byť je formálně namítáno, že nebyl prokázán úmysl způsobení značné škody, v daném případě 1.000.000 Kč, jenž měl být obsahem trezoru. Procesního rázu jsou pak námitky ohledně nepoužitelnosti odposlechu, když touto problematikou se zaobíral jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, shledal tyto důkazní prostředky pořízené v souladu se zákonem, tedy postuláty spravedlivého procesu. Námitky ohledně způsobu hodnocení výpovědi již odsouzeného Z. Ž. jsou pak námitkami procesního rázu, které pod tvrzený dovolací důvod podřadit nelze. Údajná absence úmyslu zde také neobstojí, neboť je založena zcela evidentně na způsobu shora uvedeném hodnocení důkazu. Pokud jde o způsobení značné škody, tak z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že částka 1.000.000 Kč byla zamýšlena od počátku a byla v hrubých představách pachatelů obsažena a na reálnost toho je možno poukázat tím, že při obhlídce trezoru byla částka přes 1 mil. Kč skutečně nalezena. V případě právní kvalifikace není příliš obvyklé, aby v případě zločinu loupeže zůstalo jednání v určitém stadiu trestné činnosti, k tomuto však došlo tím způsobem, že již odsouzený Z. Ž. byl zadržen policejními orgány, které monitorovaly jeho pohyb při vstupu do objektu poškozeného a z obavy před možným užitím násilí z jeho strany bylo policisty zakročeno, a tudíž je jednání kvalifikováno ve stadiu přípravy. Obviněný zde figuroval způsobem popsaným v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který jednoznačně umožňuje vyslovit závěr, že se takového jednání dopustil a že jeho jednání svou intenzitou je možno posoudit jako spolupachatelství. V daném směru je tak možno shrnout, že námitky obviněného k bodu 2) se zcela míjí s tvrzeným dovolacím důvodem a mají svůj základ výhradě ve vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi prezentovaného skutkového děje.
Tento samý závěr je pak možno vztáhnout i na bod 1), kde je sice argumentace formálně obsáhlejší, a to zejména pokud se týče výši způsobené, resp. zamýšlené škody, nicméně i tato argumentace se odvíjí od toho, že se obviněný domáhá přehodnocení důkazů a posouzení jakýchsi možných škod na straně zmíněné společnosti, která by měla být odečtena od vymáhané částky. Takovouto argumentaci však nelze hodnotit jako argumentaci vůči hmotněprávnímu posouzení, ale výhradně vůči zjištěnému skutkovému stavu.
Dovolatel správně citoval dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který vztáhl k oběma předchozím dovolacím důvodům a to k §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Neuplatňuje jej tedy samostatně, ale výhradně ve vztahu k námitkám ohledně absence obhájce v řízení a nesprávného hmotněprávního posouzení. Nejvyšší soud nad rámec k tomu podotýká, že tento dovolací důvod je možno uplatnit samostatně v případě, že byl zamítnut řádný opravný prostředek, aniž by byly splněny procesní podmínky zákonem stanovené pro takové rozhodnutí, což v daném případě nenastalo a v zásadě ani není tvrzeno. V druhé variantě, tak jak je správně z hlediska formálního dovolatel uplatnil pak daný dovolací důvod je naplněn ve vztahu k jinému dovolacímu důvodu, a logicky se tak odvíjí od toho, zda je shledán naplněn tento jiný dovolací důvod v daném případě §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Jelikož bylo vysvětleno, že tomuto tak nebylo, kdy v případě prvního dovolacího důvodu se jedná o zjevně neopodstatněné argumenty a v případě druhého dovolacího důvodu se jedná o dovolání podané z jiného, než zákonného důvodu, tak logicky nemůže být naplněn ani dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal