ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.634.2019.1
3 Tdo 634/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. P. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 10 To 48/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017 pod sp. zn. 47 T 2/2009 byla obviněný A. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným tím, že spolu s dalšími osobami, které si dovolání nepodaly
I. po vzájemné předchozí dohodě obv. P., V. a V. za účasti dalších osob ve společném úmyslu odhalit pobyt osob M. U., nar. XY, či W. H. S., nar. XY (zemřelého 30. 1. 2011, dále jen „W. H. S.“), a přinutit tyto osoby uhradit legálně nevymahatelný dluh z roku 2006 v blíže nezjištěné výši, vzniklý z předchozího společně uzavřeného „obchodu“ o vymožení vrácení odcizeného zboží mezi obv. P. a V. na straně jedné a pošk. U. a W. H. S. na straně druhé,
1) nejméně obv. P., V. a V.
se dne 28. 9. 2007 v brzkých ranních hodinách sešli v Praze 10 v ulici XY, poblíž místa bydliště poškozené V. F., poté co tato vyšla z domu, ji v době kolem 6:30 hod. oslovil obv. V. a vydávaje se za příslušníka cizinecké policie poškozenou V. F. vyzval k předložení dokladu totožnosti, když mu poškozená nevyhověla, chytil ji za ruku a za pomoci obv. P. ji vtáhl na zadní sedačku přistaveného vozidla Škoda Octavia, RZ: XY, řízeného obv. V., ve voze poškozenou nejméně obv. P. bil rukama do obličeje a společně s obv. V. ji tahali za vlasy a hlavu jí drželi skloněnou, takto ji převezli do domu v Praze 4, XY, kde pokračoval obv. P. nejméně za přítomnosti obv. V. a dvou blíže neztotožněných osob, v bití poškozené F. do hlavy a břicha rukama a grilovací tyčí a v hrozbě usmrcení poškozené ve snaze získat informace o pobytu poškozeného M. U., kterého znal pouze pod jménem „H.“ nebo jeho spolupracovníka W. H. S., kterého znal jen jako „W.“, přičemž poškozená z obavy o svůj život souhlasila s tím, že obžalované zavede do domu v XY č.p. XY užívaného poškozeným M. U., kde byla zaměstnána,
2) obv. P., V., V., P., M.
a) poté téhož dne 28. 9. 2007 v blíže nezjištěné době po 8. hodině ranní obv. P., V., V., P., M. vedeni pošk. V. F. přijeli dvěma vozidly, a to osobním motorovým vozidlem Škoda Octavia barvy šedá metalíza, RZ: XY a osobním motorovým vozidlem Opel Vectra barvy tmavě modrá metalíza, RZ: XY do obce XY před dům č.p. XY, před brankou na pozemek si všichni výše uvedení obvinění nasadili na hlavu kukly, poškozená V. F. jim z obavy před dalším napadením odemkla branku a zazvonila na zvonek domu, poté co pošk. M. U., nar. XY, otevřela dveře do domu, obvinění ji ihned po otevření dveří zatlačili dovnitř domu, obv. P. ji nejméně jednou udeřil pěstí do obličeje a pod pohrůžkou dalšího bití a pohrůžkami usmrcení ji nutili ke sdělení, kde se nachází „H.“ (G.)“ a „W.“, když jim poškozená nerozuměla, ukázal jí obv. P. na vystavené fotografii v domě jejího manžela pošk. M. U. a snažil se ji přinutit manžela do domu přivolat, poté ji obvinění odvlekli do horního patra domu, kde ji obv. P. na pokyn obv. P. svázal lepící páskou nohy a ruce, přelepili jí páskou ústa i oči, blíže neztotožněný z obviněných ji kopal do boků, obv. P. jí šlápl na břicho a ohrožoval ji nožem, to vše ve snaze vynutit si spolupráci, probuzenou dceru poškozené nezletilou AAAAA (pseudonym), svázali šňůrou od fénu na rukou a posadili do vany s kusem látky přes hlavu, kde ji hlídal nejméně obv. M. a dále v domě drželi na sedačce bez užití dalšího násilí též poškozenou V. F., kterou hlídal obv. V., přičemž všem poškozeným odebrali mobilní telefony,
b) poté, co se do domu v blíže nezjištěné době po 8:30 hod. dostavil zde zaměstnaný poškozený Y. F., nar. XY, obviněný P. v přítomnosti dalších obviněných v kuklách mu odebral telefon, vyzval jej ke sdělení informací k aktuálnímu pobytu poškozeného U. a ke zpřístupnění garáže,
po zjištění, že v garáži domu se nacházejí nelegálně vyráběná anabolika a stroj na jejich balení, obviněný P. před vylákáním pošk. U. do rodinného domu rozhodl, že zboží i balicí zařízení zajistí do doby úhrady dluhu a pověřil obv. V. zajištěním autodopravy u sv. T., poté co tak obv. V. učinil, přikázal obv. P. pošk. Y. F. veškeré zboží pošk. U. v blíže nezjištěné hodnotě i balicí zařízení KDB-120 v minimální hodnotě 448.000 Kč nejméně s pomocí obviněných P. a M. naložit na přistavený nákladní vůz sv. T., který jej odvezl v cca 11:00 hod. do areálu v XY, kde bylo zboží až do vrácení poškozenému U. na nákladním voze uskladněno, pošk. F. pak obv. P. odvedl do horního patra ke svázané pošk. M. U., kterou se pošk. Y. F. podařilo uklidnit a přesvědčit ke spolupráci s obviněnými, obv. P. poté nechal rozvázat pošk. nezletilou AAAAA a sám rozvázal pošk. M. U., oběma umožnil sejít do obývacího pokoje, kde tyto v rámci vynucené spolupráce navrhly, že pošk. M. U. zkusí do domu vylákat pošk. nezletilá AAAAA pod záminkou předstírané matčiny autonehody, což učinila z telefonu své matky, který jí za tím účelem obvinění zapůjčili, a to prostřednictvím SMS odeslané v 11:06 hod. ve znění: „Máma měla bouračku, přijeď, K.“,
c) poté, co pošk. M. U. na základě výše uvedené SMS zprávy a následného telefonátu s pošk. nezletilou AAAAA přijel v přesně nezjištěnou dobu kolem 11:30 hod. téhož dne do domu v XY č. XY, obvinění P., V., P. a V. jej společně fyzicky napadli hned po vstupu do domu, bili jej rukama, kopali jej do hlavy a celého těla, čímž mu způsobili zhmoždění hlavy a očnice vpravo, zlomeninu 3. žebra vpravo a 7. žebra vlevo, srazili ho na podlahu a dočasně ho spoutali na rukách a nohách lepící páskou a zalepili mu ústa a nos, obv. M. v té době opět hlídal poškozené M. U., AAAAA, V. F. a Y. F. v ložnici v 1. patře domu,
obv. P. po napadení pod pohrůžkou dalšího fyzického násilí požadoval po pošk. M. U. uhrazení blíže nezjištěné částky za dluh z předchozího nelegálního obchodu s W. H. S., který poškozený U. nebyl schopen ihned zaplatit, proto poškozenému zabavili klíče od motorového vozidla zn. BMW X5, RZ: XY, dále mu vzali nejméně černou koženou tašku zn. Poloto v hodnotě 315 Kč, s doklady, platebními kartami a hotovostí v blíže přesně nezjištěné výši, mobilní telefon zn. Nokia E 65 v hodnotě 8.820 Kč, svazek tří klíčů od domu v hodnotě 125 Kč, a dále jej přinutili pod pohrůžkou dalších fyzických útoků zavolat své přítelkyni T. Ř. a pod záminkou dopravní nehody poškozeného vylákat vydání technického průkazu k vozidlu BMW X5, RZ: XY, r.v. 2007, v minimální hodnotě 560.000 Kč, s falešným VIN XY a původním VIN XY, který si obv. V. na pokyn obv. P. v domě pošk. U. v XY, XY, vyzvedl,
pošk. M. U. tak obviněným pod pohrůžkou dalšího násilí poskytl své vozidlo společně s již odvezeným zbožím, balicím strojem a dalšími osobními věcmi obviněným jako zástavu do doby, než uhradí předem přesně neurčenou finanční částku v řádech milionů korun, která měla být předmětem dalšího jednání, načež pod pohrůžkou dalšího možného násilného jednání obv. P. všechny poškozené zavázal k mlčení a poté všichni obvinění společně s pošk. M. U., který měl svázané ruce, dům v XY téhož dne v přesně nezjištěné době po 18. hodině opustili,
d) poté, co v pátek dne 28. 9. 2007 v blíže nezjištěných podvečerních hodinách převezli obvinění P., V., V., P. do domu v Praze 4, XY, pošk. U., spoutaného na rukách a se zakrytou hlavou, nejprve jej odvedl nejméně obv. P. do sklepa a poté do pokoje, kde jej spoutaného na rukách a nohách do večerních hodin neděle 30. 9. 2007 hlídal obv. P. s dalším přesně neztotožněným mužem, obv. P. s obv. V. a V. ve večerních hodinách dne 28. 9. 2007 nemovitost opustili, přičemž obv. V. muže v domě průběžně zásoboval jídlem, a v průběhu víkendu se v přesně nezjištěné době vrátil do domu též obv. P. a přinutil pošk. U. podepsat kupní smlouvu, datovanou dnem 3. 10. 2007, kterou tento převedl vůz BMW X5, RZ: XY, na sv. M. L.,
dne 30. 9. 2007 v blíže nezjištěných večerních hodinách se vrátili do domu obv. P. s V. i obv. V., společně donutili poškozeného ke sdělení PIN kódu k platebním kartám, odebraným poškozenému již v domě v XY, pošk. M. U. PIN kód sdělil obv. P., který pověřil blíže neztotožněného muže výběrem peněz z bankomatů, a to z bankomatu ČS, a. s., metro Opatov, Praha 4, kde vybral 30. 9. 2007 ve 23:02 hod. částku 15.000 Kč a ve 23:09 hod. částku 2.000 Kč, další pokusy o výběry kartou z bankomatu v Praze 4, Háje, ul. Arkalycká 877, ve 23:32 hod. ve výši 20.000 Kč, 15.000 Kč, 10.000 Kč, byly zamítnuty, celkem tak vybrali 17.000 Kč a pokusili se vybrat dalších 45.000 Kč,
obv. P. poté v době kolem půlnoci z 30. 9. 2007 na 1. 10. 2007 nejméně v přítomnosti obv. V. uzavřel s pošk. M. U. dohodu o úhradě dlužné částky ve výši nejméně 180.000 EUR (tedy 4.957.200 Kč podle kurzu ČNB k 1. 10. 2007 ve výši 27,54 Kč za EURO) oproti vrácení zabaveného zboží, výrobní linky a vozidla zn. BMW X5, které obv. P. v mezidobí užíval s tím, že po převodu finanční částky poškozeného propustí, následně pošk. U. obv. P. vrátil tašku s peněženkou a platebními kartami, telefon, blíže nezjištěnou finanční hotovost bez finančních prostředků vybraných z bankomatu (1.000 EUR, 15.000 Kč v obálce) klíče od domu a osobní doklady a oba obvinění pak poškozeného společně převezli za účelem uskutečnění dohodnuté finanční transakce vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, do jeho domu v XY, XY,
3) obvinění P., V. a V.
po příjezdu do domu v XY, XY, v průběhu dne 1. 10. 2007 nejméně od 00:30 do 16:00 hodin pošk. M. U. obv. P. a V. hlídali, aby dům neopustil, přičemž poškozený v průběhu dne od cca 8. hodiny ranní do cca 15. hod. odpolední vyřizoval převod dohodnutých 190.000 EUR, a to včetně částky 10.000 EUR, určených údajně pro jeho ženu M., z banky Finansbank v Turecku ve spolupráci s bankéřem „J.“ za asistence obv. P. přivolaného obv. V., který se do domu dostavil kolem 12:00 hodin, aby pomohl vysvětlit některé požadované údaje k převodu jako IBAN a SWIFT a pomohl vyplnit příkazy k převodu peněz, pošk. U. tak ve spolupráci s obv. V. zajistil převod 60.000 EUR na účet č. XY, dalších 60.000 EUR na účet č. XY a 70.000 EUR na účet č. XY, které založil S. Ch. podle požadavků obv. P. dne 1. 10. 2007 v Karlových Varech,
po ověření, že peníze byly odeslány na uvedené účty, pak shora uvedení obvinění po 16.00 hodině z domu odjeli a pošk. M. U. propustili s tím, že balicí stroj, zboží a vůz BMW X5 mu vrátí, až budou přislíbené finanční prostředky připsány na tyto účty,
poté obv. P. poškozenému po předchozí dohodě nechal dne 3. 10. 2007 zpět ke garáži v XY přistavit nákladní vůz se zajištěným zbožím a balicím strojem, které společně vyložili, kdy pošk. U. následující den nechal převést do skladů v Liberci, k vrácení vozidla BMW X5 poškozenému však nedošlo,
poté S. Ch. podle požadavků obviněných po připsání peněz na účet z účtu číslo XY vedeného u České spořitelny, a. s., dne 4. 10. 2007 vybral 59.000 EUR, z účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank, a. s., vybral dne 3. 10. 2007 částku 40.000 EUR a dne 5. 10. 2007 částku 29.800 EUR a poté, co dne 3. 10. 2007 byla připsána na účet č. XY vedený u eBank, a. s., částka 59.910 EUR, téhož dne nahlásil plánovaný výběr 40.000 EUR a 5. 10. 2007 výběr 19.500 EUR, avšak k výběrům pro blokaci účtů již nedošlo,
celkem tak obvinění P., V. a V. shora uvedeným jednáním způsobili pošk. M. U. škodu ve výši nejméně 3.555.678,60 Kč, přičemž měli v úmyslu způsobit škodu ve výši nejméně 180.000 EUR, tedy 4.957.200 Kč, (podle kurzu ČNB k 1. 10. 2007).
II. obvinění P., H., P., M.
dne 8. 10. 2007 v době kolem 13:45 hod. poté, co se pošk. Y. F. v obavě o svou rodinu sešel v XY na XY v Praze 4 nejméně s obv. P. a obv. H., nastoupil poškozený na základě pokynu obv. P. do připraveného vozidla Škoda Octavia, RZ: XY, řízeného obv. H., kterým byl převezen do Liberce, kde ukázal sklad, kde jsou uložené věci pošk. M. U., při zpáteční cestě do Prahy, na pokyn obv. P. v obavě z možného fyzického útoku na něj či jeho rodinu odevzdal obv. P. svůj mobilní telefon s vyjmutou baterií společně s klíčky od vozu tov. zn. VW Golf, RZ: XY, který měl zaparkovaný v podzemních garážích OD XY v XY v Praze 10, což obviněným sdělil a dále předal pachatelům peněženku, řidičský průkaz a cestovní pas,
poté byl pošk. F. v době kolem 17:40 hodin převezen obviněnými do ul. XY, Praha 10, kde mu obv. P. svázal ruce a nohy vodítkem na psa a přes hlavu mu přehodili šátek, a ponechal ho na místě za současného hlídání obv. M. a dalším neztotožněným mužem, asi po třech hodinách se obv. P. vrátil, poškozeného F. rozvázal a vyzval ho, aby společně s obv. P. a M. nasedl do přivolaného taxíku s příslibem, že ho vezou za rodinou, obvinění jej však odvezli do XY ulice č. XY, Praha 4, kde jej v 6. patře v prázdném bytě obv. P. přivázal k radiátoru topení, obv. P. mu ukázal pistoli a řekl, že když bude blbnout, tak ho zastřelí, v bytě pak s obv. P., P. a M., kteří jej hlídali, poškozený přespal,
další den 9. 10. 2007 jej ve večerních hodinách vozidlem TAXI odvezli obv. P., P. a M. do hodinového hotelu v Praze 2, XY, kde opět všichni čtyři přespali, přičemž poškozený měl i při spánku svázané ruce a nohy vodítkem na psa a páskem od županu,
poté poškozeného dalšího dne titíž obvinění převezli do Karlových Varů do dosud neztotožněného bytu, kde mu zavázali oči, ruce a nohy mu svázali a drželi jej zde po blíže nezjištěnou dobu několika dnů, přičemž ho přinutili napsat adresy svých příbuzných, byt přitom navštěvoval příležitostně též obv. H.,
následně pošk. F. obv. P., M. a P. převezli černým BMW, který řídil obv. H. do blíže neztotožněné zrekonstruované zemědělské usedlosti v Karlových Varech, kde opětovně poškozeného drželi po větší část dne svázaného, pobyl zde po dobu cca 1 týdne, přičemž v průběhu této doby se obvinění opili a nejméně obv. P. a obv. P. jej fyzicky napadli tak, že jej kopali do hlavy, naráželi do něj hlavou, přičemž poškozený byl svázaný na kolenou a nemohl se útoku bránit a způsobili tak poškozenému blíže nezjištěné zranění chrupavky nosu, který mu obv. P. dále drtil rukama a přitom mu vyhrožoval nožem,
nakonec poškozeného převezli blíže nezjištěným vozidlem TAXI do zrekonstruovaného objektu manželů S. v obci XY, okr. Karlovy Vary, který zajistil obv. H., který místo též příležitostně v té době navštěvoval, obv. P., M. a P. zde poškozeného drželi většinu dne svázaného na rukou a nohou, přičemž při návštěvě majitelů objektu musel poškozený svázaný a přikrytý dekou předstírat opilost, obv. M. a P. takto pošk. F. omezovali na svobodě i po zadržení obžalovaného P. dne 31. 10. 2007, o němž byli informováni obv. L., a to až do doby, než zůstaly bez finančních prostředků a museli začít sami pracovat, přičemž po zadržení obv. P., poté, co poškozený vyslechl diskusi obou obviněných, zda ho mají pustit nebo raději zabít se pošk. Y. F. pokusil o útěk, po jehož odhalení ho obv. P. a M. zmlátili dřevěnou tyčí a svázali do kozelce, pak ho za ruce pověsili na hák na trámu, na hlavu mu nasadili igelitový pytel, do kterého vystříkali slzný plyn, na krk mu pověsili zvonek a takto jej nechali po dobu cca 12 hodin,
dne 26. 11. 2007 obv. M. a P. poškozeného F. naložili ho do vozidla, řízeného sv. S., před kterým poškozený opět musel předstírat opilost, odvezli jej na nádraží v Karlových Varech a s výhrůžkami, že nesmí nic říci policii, že jinak ublíží jeho rodině, jej propustili.
Tím spáchal ad I. pod bodem I/1–3 rozsudku zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, pod bodem I / 2a) rozsudku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ad II. zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl odsouzen podle §170 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že jsou obvinění P., V., povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. U., nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě škody finanční částku ve výši 1.239.171,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 1. 2015 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. U., pokud jde o řízení proti obv. P. a V., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále byl tento obviněný zproštěn obžaloby pro část dalšího dílčího jednání vůči pošk. U. (tato část nebyla napadena odvoláním).
O jeho odvolání (a dalších osob) pak Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 10 To 48/2018, mj. tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
Prvně jmenovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje za naplněný tím, že se jednalo o nepřípustně vedené trestního stíhání proti jeho osobě z důvodů promlčení uvedený v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Citoval ustanovení §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kdy promlčecí doba činí 10 let a podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje mimo jiné zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, přičemž počíná běžet nová promlčecí doba. V dané věci bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby koncem měsíce října 2007 a odvolacím soudem bylo naposledy rozhodnuto až dne 11. 09. 2018. Z uvedeného je tedy patrno, že usnesení Vrchního soudu v Praze v dané věci ze dne 11. 09. 2018 bylo vydáno v době, kdy též uplynula zákonná promlčecí doba deseti let a trestní stíhání mělo byt odvolacím soudem zastaveno.
K dalším dvěma důvodům namítl, že si je vědom, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně s tím, že tak může učinit jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (např. usnesení NS ze dne 07. 05. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Je přesvědčen, že právě v daném případě takovýto extrémní rozpor nastal. Současně uplatnil i procesní námitku řízení i k závažnému procesnímu pochybení, neboť byl zkrácen na obhajobě tím, že mu nebylo prvoinstančním soudem v rozporu s §217 tr. ř. dne 19. 12. 2017 předsedkyní senátu v závěru hlavního líčení uděleno poslední slovo, kdy toto pochybení má aspekt z pohledu porušení ústavně zaručených práv. Druhoinstanční soud uvedené pochybení bagatelizuje tím, že byl vyzván k přednesení závěrečného návrhu, čehož využil, a že ústní projev měl současně charakter předpokládaný právě u posledního slova. S uvedeným vyhodnocením nesouhlasí, neboť právo posledního slova a závěrečný návrh jsou dva odlišné instituty, které nelze vzájemně nahrazovat. Je na místě vycházet jen a pouze z toho, že právo posledního slova mu nebylo v rozporu s platnou právní úpravou umožněno.
Obdobně došlo k porušení práva na obhajobu tím, že byly jak nalézacím soudem, tak soudem odvolacím, zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování. Nelze souhlasit s argumentaci, že uplatněné návrhy na doplnění dokazování spadají do kategorie tzv. bezbřehého dokazování. Návrhy naopak měly logickou návaznost na provedené dokazování ve formě přehraných telefonních odposlechů (z trestní kauzy poškozeného M. U.) a SMS zpráv. Prvoinstanční soud mnohé provedené důkazy vyhodnotil chybně, předně ohledně tvrzeného zločinu zbavení osobní svobody sv. Y. F., který s obviněnými ve skutečnosti pobýval na různých adresách dobrovolně na základě jeho svobodné vůle. Skutková zjištění soudu jsou v extrémním rozporu, přičemž tento rozpor by byl o to zřejmější, pokud by bylo návrhům na doplnění dokazování vyhověno a důkazy provedeny. Ze záznamů telefonních odposlechů totiž vyplývá, že poškozený M. U. a poškozená M. U. podezřívali poškozeného Y. F., že je jedním z pachatelů. Právě z obavy, že by za jednoho ze spolupachatelů mohl být orgány PČR skutečně považován i on, vedlo k tomu, že se s nimi dobrovolně skrýval, k čemuž citoval přehrané odposlechy, ze kterých je patrné, že se skutečně poškozený M. U. toto zpočátku domníval a to na základě toho, že jak na obviněného, tak na poškozeného Y. F. dostal kontakt od jedné osoby (navrženého svědka S., jehož výslech byl zamítnut).
Současně nesouhlasí s tím že by byla poškozená V. F. jakkoliv násilím či pohrůžkou násilí nucena, aby něco konala a to ve smyslu §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. I zde je extrémní rozpor patrný z provedených odposlechů (v tomto případě poškozeného M. U.), které prokazují, že to byl navržený sv. V. S. (jehož výslech byl zamítnut), který seznámil poškozeného M. U. jak se svědkyní V. F., tak s jejím bratrem Y. F. a i s obviněným. Skutečnost, že všichni pochází z jedné oblasti na Ukrajině a mají společného známého, je jedním z důvodů, proč je skutkové zjištění soudu o použití násilí či jeho pohrůžky vůči poškozené V. F., aby něco vykonala, chybné. Pokud by byl navržený svědek S. vyslechnut, jeho tvrzení by bylo jasně potvrzeno, tedy že poškozená V. F. s nimi spolupracovala dobrovolně, o své svobodné vůli a to na základě jeho přátelství s panem M., jejím blízkým intimním přítelem, minimálně v dané době. Poukázal na obsah telefonického rozhovoru poškozené V. F. ze dne 16. 10. 2007, který podrobně popisuje a dovozuje, že skutkové zjištění soudu postrádá obsahovou spojitost se zmíněným dokazováním, když odkázal na jednotlivé body předmětného rozsudku. Skutkové zjištění soudů je chybné i ohledně údajného použití násilí vůči poškozené M. U. (manželky poškozeného M. U.), když tato dne 17. 04. 2008 vypověděla, že ji určitě nebil (po vstupu do domu v XY). Pokud v časově pozdějších výpovědí uvedla opak, spatřuje pochybení soudu či obou soudů v tom, že tyto při skutkových zjištěních vycházely z jejích pozdějších výpovědí, ačkoliv měly vycházet, v souladu s ustálenou judikaturou, z výpovědí časově bližších skutku. Skutkové zjištění soudu je tedy z tohoto důvodu v extrémním rozporu s výpovědí poškozené ze dne 17. 04. 2008 a s výpovědí poškozeného Y. F. po prvém vrácení věci Městskému soudu v Praze. Poškozená M. U. lékařské ošetření vyhledala až dne 5. 10. 2007 a to navíc na popud poškozeného M. U., jak prokazuje záznam jejich telefonického rozhovoru. Z podrobné lékařské zprávy (č. l. 1345 spisu) lze vyčíst, že k žádnému poranění nožem v oblasti pod okem nedošlo. Násilného jednání pod bodem I. odst. 2) písm. a) rozsudku Městského soudu v Praze se tedy nedopustil. Shodně tak se nedopustil ani jednání pod bodem I. odst. 2) písm. b) rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž oba soudy opět dospěly k extrémnímu chybnému skutkovému zjištění na základě provedeného dokazování. Poškozený Y. F. opakovaně vypověděl, že k němu po vstupu do domu někdo přistoupil a posadil ho na gauč. Poškozený nevypověděl o jednání, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, kdy podrobně citoval obsah jeho výpovědi ze dne 31.03.2015 , citoval i výpověď svědka M. T., který uvedl, že se jednotlivé osoby k sobě chovaly normálně. O hraní fotbalu při vykládce zboží ve své výpovědi hovořil i svědek T., který pouze navíc dodal, že jemu představený majitel zboží chodil zboží kontrolovat, jak se vykládalo.
Ani jednání popsané pod bodem I. odst. 2) písm. c) rozsudku Městského soudu v Praze se nezakládá na pravdě, neboť poškozený M. U. jednal o své vlastní vůli z pozice zkušeného obchodníka . Odvezení balícího stroje se zbožím a požadavku na úhradu dluhu nezakládá jednání, které by bylo možno podřadit pod zločin vydírání. Nevěrohodnost výpovědí poškozeného M. U. prokazuje mimo jiné záznam telefonického hovoru mezi ním a volaným J. ze dne 01. 10. 2007 v 9:51.51 hod., kdy poškozený M. U. uvádí, že si poškozenou M. U. nechali, že požadují výkupné. Je přitom prokázáno, že žádné výkupné požadováno nikým nebylo a že M. U. dne 01. 10. 2007 ani nikým nebyla omezena, z čehož je evidentní, že poškozený M. U. nemluvil pravdu. Poškozený dále nemluvil prokazatelně pravdu dne 31. 3. 2015 v hlavním líčení, když uvedl, že je nesmysl, že by část ze zaslaných peněz, tedy 190.000 EUR byla určena pro poškozenou M. U., což je v rozporu s odposlechy, poškozený své výpovědi od počátku měnil či korigoval a to i vzhledem ke svému trestnímu stíhání, resp. podle aktuálních potřeb. Ostatně toto se týká i poškozené V. F. a poškozeného Y. F. Soudy vyhodnotily jako nedostatečnou výpověď poškozeného U. stran vzniklé osobní újmy – bodnutí nožem a údajného odebraní zlatých značkových hodinek a brýlí, z čehož dovodil, že soud některým částem výpovědí poškozeného M. U. uvěřil a některým nikoliv (a odvolací soud rovněž), domnívá se, že věrohodnost výpovědi, resp. osoby ji podávající, by neměla být posuzována „po částech“ ale jako celek.
K bodu I. odst. 2) písm. d) rozsudku Městského soudu v Praze uvádí, že je pravda, že byl poškozený M. U. v pátek dne 28. 09. 2007 převezen do domu Praha 4, XY, avšak nikoliv proti své vůli, ale na svůj návrh. Není pravda, že by byl při přejezdu na rukách a měl zakrytou hlavu . Co se týče uzavření kupní smlouvy na vůz BMW, opět nešlo o trestný čin, ale pouze o obchodní jednání, kdy byl vůz dán do zástavy. Tvrzení o sdělení PIN kódu k platebním kartám a následné výběry z nich se nezakládá na pravdě, není mu známo, že by k tomuto jednání došlo. Pokud by bylo jejich cílem získání finančního prospěchu a to cestou trestného činu, událost v XY dne 28. 09. 2007 by zajisté probíhala jinak (cílem bylo pouze uhrazení dluhu z roku 2006 a to za pomoci odvezení zboží, balícího stroje a vozu BMW X5 jako zástavy). Poukázal na vrácení obsahu trezoru. K dohodě o úhradě dlužné částky ve výši 180.000 EUR došlo již v domě v XY, nikoliv až v tzv. kanceláři na Praze 4 s tím, že bylo pouze nutné promyslet jak úhradu dluhu uskutečnit . Když byl způsob realizace úhrady dluhu vymyšlen a dohodnut, došlo z tohoto důvodu k převozu poškozeného M. U. do jeho domu v XY, XY, a to za účelem uskutečnění či zajištění převodu peněz. Poškozený Y. F. při prvním hlavním líčení vypověděl, že mu poškozený M. U. řekl před vrácením zboží, že se domluvili (tedy obviněný a V. na jedné straně a poškozený M. U. na straně druhé) a že bude všechno v pořádku. V domě poškozeného pobývali na jeho pozvání a jen po tuto dobu, když poškozený nebyl nijak omezen. Nedošlo k naplnění zákonných znaků přečinu porušování domovní svobody a skutkové zjištění soudu je tak v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
K bodu I. odst. 3 rozsudku Městského soudu v Praze poukázal na odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, jakož i na obsah svých vypovědí, kde uvedl, že poškozený M. U. se mohl ve svém domě pohybovat zcela svobodně a dělat si co chtěl. Předně mohl zcela bez omezení o samotě v různých jazycích v různých prostorách domu používat své mobilní telefony, během večera dne 30. 9. 2007 byl dokonce volán eskort servis a to výhradně poškozeným M. U. To, že byl svobodný, potvrdil několikrát opakovaně během tel. hovorů zkraje dne 01. 10. 2007. Dokonce do domu po telefonu zval svoji tehdejší přítelkyni sv. T. Ř. I přes to dospěly oba soudy shodně ke skutkovému zjištění, že se i v tomto bodě dopustil zločinu vydírání, což považuje za extrémní rozpor s provedeným dokazováním.
Dále namítl, že by měl dovolací soud zvážit, zda napadený rozsudek není ve vztahu souhrnnosti k rozsudku Okresního soudu v Rakovníku vedeném pod sp. zn. 2 T 90/2005 a dalšími časově navazujícími odsouzeními v jiných věcech, když je nutno pro správné vyhodnocení vztahů souhrnnosti jeho odsouzení nevycházet pouze z rejstříku trestů, ale je nutno připojit veškeré soudní spisy jeho odsouzení. V řízení u Okresního soudu v Rakovníku došlo k postupnému vynesení 4 rozsudků prvoinstančním soudem. Dále došlo k pochybení, když v souladu se zásadou zákazu reformace in peius v dalším řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j.: 10 To 76/2016, str. 70) nebyl vzat zřetel na skutečnost, že zrušeným rozsudkem ze dne 19. 06. 2015 byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 03. 2015, sp. zn.: 2 T 224/2014. Zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 06. 2015 byl tedy vynesen trest souhrnný a to na základě návrhu městského státního zastupitelství. S touto skutečností se ani jeden soud nikterak nevypořádal. Tím, že nyní nebyl vynesen pravomocný trest souhrnný, došlo k porušení bezvýjimečného zákazu reformace in peius. K porušení zákazu reformace in peius dále došlo tím, že pravomocně uložený trest odnětí svobody je sice objektivně nižší v řádu několika let trestu odnětí svobody, avšak při přihlédnutí v rámci rozpětí trestní sazby jde o trest přísnější. Rozsudkem Městského soudu v Praze v dané věci ze dne 19. 06. 2015 mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let při odsouzení podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, tj. při trestní sazbě 8 až 15 let. Nyní při rozpětí trestní sazby podle §170 odst. 1 tr. zákoníku od 2 do 8 let mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 5 let, tedy v polovině trestní sazby, kdežto předchozím odsouzením pod polovinou trestní sazby (navíc jako trest souhrnný). Měl mu být tedy uložen trest odnětí svobody maximálně při spodní hranici trestní sazby v délce dvou let. Současně poukázal na celkovou dobu trestního stíhání, které přesáhlo nikoliv jeho vinnou dobu 11 let, což bylo zohledněno v rámci uloženého trestu v roce 2015 a to oproti trestu uloženého v roce 2010.
Navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 10 To 48/2018, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 47 T 2/2009, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, či aby ve věci sám rozhodl a obžaloby jej v plném rozsahu zprostil, případně aby zastavil trestní stíhání s ohledem na promlčení.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ČTS: PSP-189/OOK2-2007, resp. podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. usnesením ze dne 21. 3. 2008, ČTS: PSP-71-120/TČ-2008-71, a to pro skutky, kterých se obviněný dopustil v období mezi 28. 9. 2007 až 8. 10. 2007 a které byly nakonec soudy obou stupňů posouzeny jako zločiny vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a také jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Promlčecí doba za označené zločiny činí shodně podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku 10 let, přičemž vzhledem k tomu, že soudy shledaly ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku příznivější použití nové právní úpravy, bylo nutné posoudit i délku promlčecí doby podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. To neznamená, že úkony orgánů činných v trestním řízení, které byly provedeny před 1. 1. 2010 a které vyvolaly přerušení běhu promlčecí doby, pozbyly účinků (poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 53/2011 Sb. rozh. tr.). Okamžikem doručení citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému A. P. se tedy ve smyslu §67 odst. 3 tr. zákona přerušilo promlčení trestního stíhání. V posuzované věci ovšem nešlo o jediný úkon orgánu činného v trestním řízení, který vyvolal účinky předpokládané v ustanovení §67 odst. 4 tr. zákona, resp. v §34 odst. 5 tr. zákoníku o běhu nové promlčecí doby v důsledku jejího přerušení. Za takové úkony se i před změnou právní úpravy mimo jiné považovalo podání obžaloby či vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Vzhledem k tomu, že obžalobu na obviněného podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze dne 4. 2. 2009, tedy necelé dva roky od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a poslední odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 19. 12. 2017, nemohlo v této věci dojít k promlčení trestního stíhání a trestní stíhání obviněného není podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné.
K dovolací argumentaci obviněného A. P., kterou uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v rámci citovaného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Proto citovanému důvodu neodpovídají zejména námitky obviněného, v nichž nesouhlasil se skutkovými zjištěními a rozsahem provedeného dokazování. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání. V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu v případě extrémního nesouladu, jehož existenci ve svém dovolání namítl obviněný. Zásah do skutkových zjištění je přitom v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Takový extrémní nesoulad však v trestní věci obviněného státní zástupce neshledává. Obviněného A. P. usvědčují zejména výpovědi svědků a spoluobviněného P. V., listinné důkazy (protokoly o sledování osob a věcí a o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) a další důkazy. Tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněný A. P. se dopustil jednak jednání, kterým jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal nebo trpěl, přičemž takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil jím značnou újmu, jednak neoprávněně vnikl do obydlí jiného, užil při takovém činu násilí a spáchal tento čin společně se dvěma osobami. Dále žalovaným skutkem obviněný jiného bez oprávnění zbavil osobní svobody. Skutkový stav popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Odůvodnění označeného rozsudku je logické, skutkový stav věci je dostatečně popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem bez známek jakékoli deformace včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným.
Pokud jde o námitku obviněného A. P., v níž soudu prvního stupně vytkl neprovedení některých důkazů, jež navrhoval, ani tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, k čemuž došlo, neboť soud prvního stupně (viz str. 137 a násl. jeho rozsudku), s jehož postupem se ztotožnil i soud odvolací, odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů.
Z hlediska nepřiměřené délky trestního řízení, bylo právo obviněného na spravedlivý proces dostatečně zohledněno ve výměře trestu. V tomto směru odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz str. 110). Pokud jde o údajné porušení práva obviněného na poslední slovo ve smyslu §217 tr. ř., tak obviněný může zmíněné právo využít vždy předtím, než se senát odebere k závěrečné poradě. Účelem posledního slova je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, přičemž má možnost naposledy ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodnutím. Třebaže to není zřetelně patrné z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 12. 2017, z obsahu tohoto protokolu vyplývá, že vyjádření obviněného je posledním projevem před závěrečnou poradou senátu. Proto je zjevné, že nalézací soud právo na poslední slovo respektoval a předsedkyně senátu dala obviněnému prostor pro realizaci tohoto práva a nemohlo dojít k porušení práva na obhajobu.
Námitky proti výroku o trestu odnětí svobody spočívají v tom, že došlo k porušení zákazu změny k horšímu, neboť mu nebyl uložen souhrnný trest. Týkají se hmotněprávní otázky souběhu trestných činů a lze je podřadit pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný byl před spácháním nyní posuzované trestné činnosti mimo jiné odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 2 T 90/2005, který nabyl právní mocí dne 16. 5. 2006, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 43 T 155/2006, který nabyl právní moci dne 5. 9. 2007. Oba rozsudky, jimiž byl obviněný uznán vinným za jinou jeho trestnou činnost, nabyly právní moci dříve, než spáchal nyní posuzované trestné činy. Z hlediska úvah o ukládání souhrnného trestu není přitom rozhodující, zda v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 90/2005 došlo po obživnutí věci ke zrušení prvého odsuzujícího rozsudku. Soud prvního stupně postupoval správně a v souladu se zákonem, pakliže obviněnému neuložil souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k trestným činům, jimiž byl uznán vinným shora označenými rozsudky. Pokud jde o trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 T 224/2014, který nabyl právní moci 21. 5. 2015, jednak rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 11 T 23/2015, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2016, nejsou tyto trestné činy v souběhu s nyní posuzovanou trestnou činností, když mezi spácháním trestných činů vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a časově posledních z nich, za které byl obviněný odsouzen rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Krajského soudu v Brně, byl již vyhlášen (byť nepravomocný) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 47 T 2/2009. Trestné činy spáchané po vyhlášení označeného odsuzujícího rozsudku ve věci sp. zn. 47 T 2/2009 je tedy nutné posoudit obdobně jako recidivu. Soudy činné v této věci nemohly zhoršit postavení obviněného tím, že mu správně neuložily souhrnný trest. Námitky obviněného jsou i zde nedůvodné.
Dále obviněný ve svém dovolání uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách. První z nich předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem projednáno ve veřejném zasedání a podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno. Za dodržení všech zákonných podmínek Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, tudíž nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Námitky obviněného označeným důvodům zčásti neodpovídají a ve zbytku nejsou opodstatněné. Dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. platí, že je možno namítat nepřípustnost trestního stíhání, tj. že existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, muselo být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je naplněn tehdy, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., stejně tak není stanoven žádný důvod k zastavení takového trestního stíhání, v němž došlo k průtahům nebo které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, kde se může uplatnit zejména zohlednění této skutečnosti při rozhodování soudu o druhu a výměře trestu (viz níže).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného) rozhodl zamítavým usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítá, že bylo jeho trestní stíhání promlčeno, kdy jako rozhodná data uvádí zahájení trestního stíhání své osoby v říjnu 2007 a poslední rozhodnutí odvolacího soudu dne 11. 09. 2018, z čehož dovozuje uplynutí zákonné promlčecí doby deseti let a nepřípustnost svého trestního stíhání. Tato argumentace však zcela přehlíží skutečnost, že existují úkony vyjmenované v §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku [dříve v §67 odst. 3 písm. c) tr. zákona – k účinkům předchozí právní námitky viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 58/2011 Sb. rozh. tr.], které běh promlčecí doby přerušují a od kterých počíná běh nové, zde desetileté promlčecí doby. V dané věci lze za tyto úkony považovat, kromě zahájení trestního stíhání obviněného v roce 2007, podání obžaloby v roce 3. 2. 2009, vyhlášení předchozích odsuzujících rozsudků soudem prvního stupně dne 5. 3. 2010 a 16. 6. 2015, a osobně i posledního rozsudku soudu prvního stupně v této věci dne 19. 12. 2017 – datum rozhodnutí odvolacího soudu je pro tyto účely nerozhodné. Od těchto úkonů vždy běží promlčecí doba nová, když mezi těmito úkony rozhodně neuběhla promlčecí doba [§34 odst. 1 písm. c), 4 písm. a) tr. zákoníku, případně v době před účinností zák. č. 40/2009 Sb. se jednalo o ustanovení §67 tr. zákona č. 140/1961 Sb., kde se jednalo o ještě širší katalog úkonů, jež způsobily přerušení běhu a počátek běhu nové promlčecí doby]. To již vůbec není řeč o tom, že došlo i k přerušení běhu promlčecí doby též ve smyslu §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy spácháním přísnějšího trestného činu, zde šlo o zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným od nezjištěné doby do 18. 11. 2014, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2016, č. j. 11 T 23/2015-2774 (blíže níže při úvahách o souhrnném trestu), který také způsobil přerušení a běh nové promlčecí doby. V našem právním řádu tak neplatí objektivní promlčecí doba, jež by byla neodvislá od úkonů, přerušující její běh. Je tak možno uzavřít, že trestní stíhání nebylo promlčené a byť se jedná o námitku, jež je v obecné rovině podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, tak byla zjevně neopodstatněná.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. platí, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného M. U., kde se mělo z ní částečně vycházet a částečně nikoli, to platí i pro svědky V. F. a Y. F., vyhodnocení odposlechů a všech úkonů v časové souslednosti), spadá sem i námitka neprovedení důkazu výpověďmi svědků a vadná skutková zjištění (námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jak se choval M. U., jeho motivace a průběh jednání s ním), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (M. U. se choval jako zkušený obchodník, když tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (poškozený M. U. nebyl omezen na svobodě, mohl komunikovat třeba i s policií, to samé platí i o Y. F., nebyla nucena k ničemu sv. V. F.).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence, proto nelze přijmout ani námitku opomenutého důkazního návrhu na výslech svědka S. a opětovný výslech poškozeného F. a druhého násilně drženého U. (blíže čl. 137 rozsudku soudu prvního stupně a body 525 až 529 rozsudku odvolacího soudu). Současně k tomuto Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V daném případě se však soudy důkazním návrhem zabývaly a zdůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedou, čímž dostály svým povinnostem vyplývajícím v tomto směru ze zásad spravedlivého procesu.
Obviněný se tak domáhá existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud připomíná, že takovýto nesoulad spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, jak bylo uvedeno již shora. Situace v dané věci není taková, že by se jeho obhajobou a prokázáním skutků nižší soudy nezabývaly, usvědčují jej zejména výpovědi svědků a spoluobviněného P. V., jehož výpověď je podrobně a pečlivě hodnocena, důkazy listinné povahy (jako jsou zejména protokoly o sledování osob a věcí a o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) a dalšími důkazy (č. l. 25–30 rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 139–140 téhož rozsudku). Tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že jednotlivé na sebe navazující skutky obviněného směřovaly k tomu, že jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal nebo trpěl, přičemž takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil jím značnou újmu, jednak neoprávněně vnikl do obydlí jiného, užil při takovém činu násilí a spáchal tento čin společně se dvěma osobami, naposledy pak jiného bez oprávnění zbavil osobní svobody. Současně pak soud prvního stupně vysvětlil, proč nevycházel z části výpovědi svědka U., jehož poslední výpověď (u hlavního líčení s odstupem mnoha let dne 28. 6. 2017) shledal arogantní a účelovou čl. 61 rozsudku soudu prvního stupně, kdy se dále zabýval otázkou obsahu jednotlivých výpovědí (č. l. 61–67). Sama skutečnost, že se předmětem útoku stala svoboda rozhodování osob, které nejsou trestně či občansky bezúhonné, neznamená automaticky, že by se k jejich výpovědím, navíc podepřenými dalšími důkazy, nedalo přihlížet. Obsah provedených důkazů je obsažen v hodnotících úvahách zcela v souladu s jejich obsahem bez známek jakékoli deformace, včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným. Současně je soudy nižších stupňů zařazují do celkového kontextu, kterým byla snaha vymoci jinak legální cestou nevymahatelný dluh, čemuž pak odpovídá celá souslednost dalších kroků, kdy se současně nejednalo o jednorázové jednání a útoky vůči poškozeným, jejichž popis akcentuje obviněný, ale o dlouhodobé působení, které nevylučovalo jistou volnost pohybu a komunikace poškozených, avšak vždy pod dohledem obviněného či dalších pachatelů a při vědomí záměru pachatelů a jejich znalostí o poškozených a jejich rodinách. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný A. P., neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017).
Nejvyšší soud tak uzavírá, že ačkoli lze zásah do skutkových zjištění připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Žádná z popsaných situací však v dané věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z nich je potom zřejmé, že se obviněný A. P., spolu s dalšími osobami, v bodě I. dopustili zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, násilným jednáním vůči V. F., M. U., nezl. AAAAA a M. U., a v bodě II. se dopustili násilného útoku proti poškozenému Y. F., jenž byl posouzen jako zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku. V daném rozsahu se tedy námitky obviněného A. P. míjí s uplatněným dovolacím důvodem a s možnostmi dovolacího řízení vůbec.
Námitka procesního rázu, týkající se práva na spravedlivý proces se týká údajného porušení práva na poslední slovo. Odvolací soud v bodě 518 svého rozhodnutí jasně popsal, že toto reálně bylo uplatněno a vysvětlil s odkazem na č. l. 8406–8408 spisu, že to byl obviněný A. P., který se vyjadřoval jako poslední před závěrečnou poradou senátu soudu prvního stupně, a to obsáhle, kdy takové vyjádření je možno podřadit pod využití práva posledního slova. S tímto způsobem hodnocení souhlasí i Nejvyšší soud.
Další námitka obviněného se týká uložení, resp. neuložení souhrnného trestu. Zde je tato námitka podřaditelná pod tvrzený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřuje do nesprávného hmotněprávního posouzení. Nicméně to neznamená, že jde o námitku opodstatněnou. S tím souvisí i poněkud mimo dovolací důvod stojící, ale související námitka porušení zásady reformationis in peus, který obviněný dovozuje z úvah o ukládání trestů u různě určených trestních sazeb v poměru k jejich výši, kdy rozhodný je zde celkový uložený trest, který zpřísněn nebyl. Naopak soudy správně obviněnému neuložily trest souhrnný (argumentace odvolacího soudu je poněkud stručná – bod 545 dovoláním napadeného rozhodnutí). Že v předchozím řízení byla vznášena pochybnost o tom, zda souhrnný (a k jakému odsouzení) trest uložit, je sice skutečností, způsobenou délkou trestního řízení a zrušením předchozích odsouzení v jiných trestních věcech. Je však nutno vycházet z ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku a vytýčit rozhodné okamžiky pro vymezení souběhu trestné činnosti v případě obviněného. Jde o skutečnost, že se před spácháním trestné činnosti v této věci (září-říjen 2007) dopustil trestné činnosti 23. 11. 2004 [trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona] a 10. 1. 2006 [trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona]. Za druhé dva jmenované trestné činy byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 43 T 155/2006, což je rozhodné datum pro vymezení souběhu. Druhý rozsudek ze dne 15. 5. 2008 Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 90/2005-941 pro vydírání již z hlediska času nemá význam, když byl ukládán trest souhrnný k prvně jmenovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 43 T 155/2006. Jinými slovy, za trestnou činnost spáchanou před 16. 5. 2007 je ukládán jeden trest, zde souhrnný, zde vykonaný v roce 2010 nepodmíněný dvouletý trest, když ani fakt jeho pozdějšího zrušení nemá vliv na zmíněné vymezení souběhu. Za jednání spáchané po 16. 5. 2007 pak přichází ukládání samostatného trestu, kdy dobou rozhodnou pro vymezení souběhu je vyhlášení prvého odsuzujícího rozsudku v této věci, a to konkrétně dne 5. 3. 2010 (opět fakt pozdějšího zrušení tohoto rozsudku v rámci odvolání nemá na vymezení souběhu vliv – rozhodným je fakt existence odsuzujícího rozsudku). Další data odsuzujících rozsudků v této věci dne 16. 6. 2015 a 19. 12. 2017 nemají pro vymezení souběhu význam, když pro vymezení souběhu, jako subjektivního „varování“ je rozhodné prvé odsouzení (byť následně zrušené). Obviněný se dopustil další trestné činnost a to konkrétně dne 21. 1. 2014 přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2015, č. j. 2 T 224/2014-215. Výrok o trestu byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2016, č. j. 11 T 23/2015-2774, kde byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným od nezjištěné doby do 18. 11. 2014, kdy byl odsouzen k souhrnnému šestiletému trestu. Opět tak nejde o souběh s touto věcí, kdy se jednalo o trestnou činnost páchanou po 5. 3. 2010, až v roce 2014 (rozhodné je ukončení jednání dne 18. 11. 2014), a správně byl uložen souhrnný trest, ale nikoli v této věci. Okolnost, že druhým rozsudkem v této věci dne 16. 6. 2015 byl nesprávně uložen souhrnný trest k odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2015, č. j. 2 T 224/2014-215, není porušením zákazu reformationois in peus, byl-li tímto rozsudkem uložen desetiletý trest a nyní jde o trest pětiletý, kdy úvahy o ukládání trestu v polovině či jiné části trestní sazby neznamenají změnu k horšímu, je-li uložen trest v trvání poloviny původního trestu a u druhého trestu (souhrnného) jde o trest v sazbě §283 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zločinu, který nebyl dříve (a ani nemohl být) pojat do výroku o trestu z rozsudku ze dne 16. 6. 2015 v této trestní věci.
Naopak byl zohledněn časový odstup při uložení trestu v citované výměře jedné poloviny trestu, jestliže platí, že se obviněný dopustil i jiné trestné činnosti před spácháním této trestné činnosti, tak i po ní a byl za ni odsouzen, srovnej argumentaci u souhrnného trestu, jak je ostatně rozvedeno v bodech 549–552 rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud obviněný uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě o prvou alternativu se nejedná, kdy došlo k meritornímu projednání jeho odvolání ve veřejném zasedání odvolacím soudem, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně, zde citované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Jak bylo shora objasněno, tak tyto dovolací důvody nebyly shledány za naplněné, a z tohoto důvodu tak nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného A. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal