ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.660.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 660/2019-3537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 8. 2019 o dovolání obviněné J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 316/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 11/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T 11/2017, byla obviněná J. K. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že spolu se spoluobviněným P. M., nar. XY, po vzájemné domluvě s tím, že společně vylákají finanční prostředky na osobách žadatelů o nebankovní půjčky či úvěry a o takto získané finanční prostředky se poté rozdělí, … v blíže nezjištěném období nejméně od srpna 2015 nejméně do 16. 12. 2015 včetně, zejména z místa svého bydliště v obci XY, případně z jiných míst v České republice, u skutků, jak jsou specifikovány níže pod body 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23, 26, 28, 29, 30, 32, 33, 35, 37, 40, 42, 44, 50, 52, 53, 56, 57, 59, 60, 61, 62, 65, 68, 69, 41, 72, 75, 76, 77, 78, jako první kontaktovala níže uvedené osoby u těchto skutků, (uvedených v podrobných popisech útoků v rozhodnutí nalézacího soudu) případně další poškozené, kterým nejprve zasílala SMS zprávy s nabídkou poskytnutí půjčky či úvěru, při dalším telefonickém hovoru žadatele uváděla v omyl tím, že jim sdělovala nepravdivé údaje o tom, že mají schválený výhodný úvěr či půjčku, k jehož vyplacení je potřeba složit z vlastních prostředků žadatele finanční prostředky tzv. vratnou zálohu coby zajištění úvěru s tím, že pokud bude úvěr řádně splácen, budou tyto finanční prostředky po šesti měsících, případně i kratším období, žadateli vráceny, přičemž při této telefonické komunikaci vystupovala pod smyšlenými jmény např. K. finanční půjčky, paní K., K., K. a další, a oba obžalovaní při tom používali mobilní telefony se SIM kartami s předplacenými službami, tedy anonymní účastnická čísla, a pokud žadatelé o úvěr, s nimiž obžalovaná K. komunikovala, souhlasili se zaplacením „vratné zálohy“, předala jejich osobní údaje obviněnému M., který je následně telefonicky kontaktoval, dohodl si s nimi osobní schůzky, při nichž postupoval shora uvedeným způsobem, přičemž oba obžalovaní věděli, že uváděné půjčky a úvěry nejsou pro žadatele zajištěny a nebudou jim shory uvedenými společnostmi poskytnuty a ani nebude vyvíjena další činnost směřující k zajištění těchto půjček, kdy příkazní smlouvy byly uzavírány účelově pouze se záměrem získat finanční prostředky na žadatelích o půjčky, neboť společnosti, které údajně zastupovali, neprovozovaly na území České republiky činnost v souvislosti s poskytováním půjček a úvěrů, kdy se vesměs jednalo o neexistující společnosti, a v žádném z níže uvedených případů nebyly žadatelům poskytnuty půjčky ani úvěry, rovněž nebyly žadatelům vráceny finanční prostředky z tzv. vratných záloh a shora uvedené společnosti byly obdobně jako oba obžalovaní pro žadatele nekontaktní, a takto se obohatili na úkor poškozených;… přičemž žádnému ze 78 shora jmenovaných poškozených nebyla přislíbená částka poskytnuta ani vrácena tzv. vratná záloha shora uvedeným jednáním tak obžalovaný P. M. způsobil výše uvedeným 78 poškozeným škodu ve výši 823.350 Kč, z čehož se obžalovaná J. K. společně s ním podílela na způsobení škody ve výši 387.400 Kč 36 poškozeným, přičemž obžalovaný P. M. ve shora uvedeném období z podvodně vylákaných prostředků v době od 23. 12. 2014 do 22. 1. 2016 poskytl obžalované J. K. tzv. provizi ve výši nejméně 123.584 Kč, kterou jí zaslal převodem z bankovního účtu č. XY ve prospěch účtu č. XY.
Za toto jednání byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 150 (sto padesáti) denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činila jedna denní sazba 300 (tři sta) Kč.
Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), byla obviněné uložena povinnost solidárně, a to i se spoluobviněným P. M., nahradit škodu poškozeným podrobně specifikovaným ve výroku rozsudku.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody spoluobviněného P. M.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T 11/2017, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině, trestu i uložené povinnosti náhrady škody. Odvolání podal i spoluobviněný P. M.
O podaných odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 316/2018 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání spoluobviněného P. M. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody vůči poškozenému V. T., a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl o povinnosti spoluobviněného P. M. k náhradě škody.
Odvolání obviněné J. K. podle §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 316/2018, podala obviněná dovolání (na čl. 3522–3524), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná dovolaní založila na námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů a absenci úmyslu páchat trestnou činnost nebo se na páchání trestné činnosti podílet. V souvislosti s těmito námitkami rovněž zmínila trestněprávní zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a zásady související, které nebyly v jejím případě respektovány.
Obviněná namítá, že nejzávadnější rozpor se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny spatřuje při hodnocení důkazů k jednotlivým skutkům, které jsou jí kladeny za vinu, přičemž plně odkazuje na odvolání podané proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T 11/2017. Hodnocení důkazů soudem, zejména soudem nalézacím, ale i soudem odvolacím, označuje za nelogické, zkreslené, nekritické a zcela v její neprospěch. Z hodnocení důkazů pak podle obviněné vyplývá, že nalézací soud si udělal o věci obrázek již na počátku řízení, a to na základě domněnek a nepodložených tvrzení, a v tomto kontextu pak hodnotil důkazy. Rozhodně tak nebyl vytvořen ucelený řetězec důkazu svědčící v její neprospěch.
Obviněná dále brojí proti uznání vinnou u skutků, v nichž žádným způsobem nefiguruje, není zmiňována ve výslechu svědků, kdy příslušní svědkové naopak uvedli, že se jednalo o jinou osobu (mladší věkem či muže), přičemž často není ztotožněno telefonní číslo, z kterého bylo voláno, s telefonním číslem jí užívaným. Má za to, že nebylo prokázáno, že se dopustila dílčích skutků kladených jí za vinu, přesto ji nalézací soud uznal vinnou v plném rozsahu obžaloby, jejíž text byl i s chybami přenesen do textu rozsudku nalézacího soudu. Nalézací soud pouze nekriticky převzal všechna tvrzení obžaloby, což ji utvrzuje v tom, že nalézací soud porušil zásadu presumpce neviny.
Obviněná rovněž uvádí, že vzájemná domluva mezi ní a spoluobviněným P. M. jí nikdy nebyla prokázána. Zastává názor, že ke spolupachatelství by musela minimálně vědět, že k danému činu dochází a že její jednání k takovému činu přispívá. O tom ovšem nic nevěděla, a ani v trestním řízení se soud nesnažil tuto skutečnost prokázat, pouze konstatoval, že o konané trestné činnosti měla povědomí a přispívala k ní. Rovněž nebylo prokázáno, že odměna jí vyplácená obviněným P. M. pocházela z vybraných záloh od osob, kterým nebyla poskytnuta půjčka.
Obviněná v reakci na odůvodnění soudu, že se o podvodnosti jednání musela dozvědět v době, kdy se na ně obracela řada poškozených, uvedla, že soud není znalý v dané problematice, neboť jejím úkolem bylo na základě mandátních smluv nabízet možnost zprostředkování nebankovních půjček osobám, které neměly možnost získat půjčky u banky, tudíž by nemělo být zvláštní, že jisté části osob nebyly schváleny ani nebankovní půjčky, a tyto osoby se pak obracely na ni a ona je následně odkazovala na příslušné společnosti. Uvedla, že je nikdy neutvrzovala v tom, že půjčky dostanou, neboť o tom nemohla rozhodovat a nevěděla, zda poškození půjčku získali či nezískali, případně z jakých důvodů. Jejím úkolem bylo zájemce o půjčku toliko obeslat, zjistit, zdali mají o případnou nebankovní půjčku zájem a sdělit těmto potenciálním zájemcům rámcové podmínky pro poskytnutí této půjčky. Neměla žádnou povinnost ani důvod zjišťovat, zda bylo nakonec žádosti o poskytnutí půjčky vyhověno či nikoliv. Z telefonátu poškozených jí tedy nemohlo být zřejmé, že se dopouští podvodného jednání. Obviněná je přesvědčena, že v jejím jednání absentuje subjektivní stránka trestného činu, tedy nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 316/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T 11/2017, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a novému projednání (kdy má obviněná na mysli zřejmě soud nalézací).
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 564/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněné státní zástupce zdůraznil, že obviněná uplatňuje toliko námitky obecné povahy bez konkrétních skutečností, jimiž by podpořila svůj opravný prostředek. Obviněná pouze odkazuje na dříve podané odvolání, kde jsou její výhrady k dokazování podrobně rozvedeny. Obsahem dovolání činí námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem naprosto míjí, neboť vytýká oběma soudům nesprávné hodnocení důkazů. Státní zástupce zdůraznil, že zcela neobstojí prostý odkaz na námitky uplatněné v odvolacím řízení. Dovolání nelze vymezit poukazem na obsah odvolání či jiného podání učiněného v dřívějších stadiích trestního řízení. Závěrem státní zástupce poukázal na fakt, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a v rámci uplatněného dovolacího důvodů má dovolací soud toliko hodnotit právní posouzení skutku. Obviněná se nicméně domáhá zřetelně jiného hodnocení důkazů a změny ve skutkových zjištěních ve svůj prospěch tak, aby byla obžaloby zproštěna.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 316/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest (kdy změna se týkala toliko spoluobviněného P. M.). Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou J. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků bez bližší konkretizace konkrétních výpovědí) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran toho, zda byla účastna konkrétních jednání ve vztahu k některým poškozeným, resp. zda věděla, že páchá trestnou činnost společně se spoluobviněným J. M. po vzájemné dohodě), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. je naprostá absence důkazů k prokázání klíčových okolností, přičemž nepřímé důkazy neutváří uzavřený logický řetězec svědčící v její neprospěch) i vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že plnila své povinnosti z mandátních smluv, propojovala nespokojené klienty s poskytovateli nebankovních půjček a nikdy je neujišťovala ani jim neslibovala, že daná půjčka bude skutečně poskytnuta, a že změnu telefonních čísel vyžadovala vždy společnost, pro kterou pracovala).
Námitky obviněné vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, přičemž uplatněné námitky na rozdíl od dovolání konkretizované byly předmětem přezkumu jak nalézacího i odvolacího soudu. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad bez bližší konkretizace obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná J. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněné, že soudy vyhodnotily důkazy v její neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pro úplnost nutno dodat, že nebylo přihlíženo k té části dovolání, v níž obviněná obecně odkázala na námitky uplatněné v jejím odvolání s tím, že rozpory s provedenými důkazy jsou konkretizovány v odvolání. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný. Nejvyšší soud nemůže opětovně s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti znovu již potřetí (po soudu nalézacím a odvolacím) hodnotit důkazy a je vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními soudu nalézacího a odvolacího. Obviněná v dovolání neuvedla nic konkrétního ve vztahu k těm výhradám, jimiž by bylo možné argumentovat ve prospěch existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Obviněná namítala pouze dílčí rozpory, které ale nijak blíže nekonkretizovala a za extrémně rozporné je ani neoznačila. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba odmítnout námitky obviněné, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako nelogické, nekritické a svévolné, činěné výlučně v její neprospěch. Nejvyšší soud uvádí, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem tvrzením vzneseným jak obviněnou, poškozenými, tak obžalobou. I pokud by bylo možné na některé důkazy nahlížet i odlišně, neznamená to, že by postup, který uplatnily obecné soudy v projednávané věci, nebyl správný, tedy, že by snad hodnocení provedené nalézacím i odvolacím soudem překračovalo základní výše uvedené standardy a učiněné skutkové závěry by neměly logickou návaznost na provedené důkazy či by z odůvodnění nevyplývaly.
Nalézací i odvolací soud vycházely z velkého množství důkazů – jednak z mnoha svědeckých výpovědí poškozených před soudem (např. svědků J. M., P. P., L. B., J. P., D. J.), jednak pak ze svědeckých výpovědí před soudem přečtených se souhlasem stran. Dále pak z řady listinných důkazů (prověření domén společností, které měli obvinění zastupovat, smluv, výpisů z obchodních rejstříků, zpráv zaslaným společnostem, údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, úředních opisů, výpisů a vyhodnocení hovorů, zpráv bankovních institucí, výpisů z účtů, dokladů o zaplacení, odstoupení od smlouvy, fotodokumentace k telefonním číslům a SMS zprávám, osobních výkazů obviněných), nahrávky telefonického rozhovoru mezi obviněnou a poškozeným J. M., a dalších.
Pro úplnost je třeba dodat, že námitky obviněné, ovšem podrobně rozvedené na rozdíl od námitek obsažených v dovolání, byly součástí její obhajoby již v nalézacím řízení, stejně jako i v řízení odvolacím. Jak nalézací soud (na str. 27–31 odůvodnění rozsudku ze dne 24. 4. 2018), tak soud odvolací (na str. 4–9 odůvodnění rozsudku ze dne 30. 1. 2019) řádně zhodnotily všechny důkazy tak, jak jim ukládá trestní řád, a vypořádaly se s veškerými námitkami obviněné.
Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že obviněná byla jasně ztotožněna jednak výpověďmi svědků, ale i jinými důkazy, zejména vyhodnocením výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu. Odvolací soud uvádí, že „ byl jasně ztotožněn její mobilní telefon podle IMEI, který v předmětném období používala, kdy se jednalo o shodný telefonní přístroj, který dne 14. 6. 2016 obžalovaná předložila a ve kterém byly používány také SIM karty různých telefonních účastnických čísel, z nichž byli kontaktování jednotliví poškození v 36 bodech výroku napadeného rozsudku. Následně tedy ztotožněná telefonní čísla vložených SIM karet do mobilního telefonu ztotožnila jednotlivé poškozené, kterým bylo voláno a muselo tak být učiněno pouze ze strany obžalované J. K., neboť její mobilní telefon neužíval nikdo jiný než ona“. Přesvědčivě tedy bylo prokázáno ztotožnění J. K. ve všech případech, které jsou jí kladeny za vinu. Stran námitky absence úmyslu či povědomí o páchání trestného činu lze opět odkázat na rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kteří správně poukazovali na to, že v okamžiku, kdy se na ně obraceli opakovaně poškození s tím, že jim nebyla poskytnuta půjčka ani vrácena záloha poskytnutá pro případ nesplácení půjčky. O tomto úmyslu rovněž svědčí fakt, že vystupovali pod smyšlenými jmény, měnili telefonní čísla kvůli tomu, že se na ně obraceli poškození. Nadto nelze opomenout, jak zdůrazňovaly nalézací soud i odvolací soud, že společnosti, jejichž jménem měly být půjčky poskytnuty, buďto vůbec neexistují nebo o činnosti obviněných nemají žádného povědomí, naopak „na společnosti Loanis Investment a. s. a Finfast s. r. o. se začali obracet poškození s tím, že u nich uzavřeli půjčky a dosud neobdrželi peníze. Protože tyto osoby společnosti jako své klienty neevidovaly, došlo k podezření, že se na nich neznámý pachatel dopustil trestné činnosti a podaly trestní oznámení“.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Dovolání bylo podáno ve velmi obecné rovině omezující se v zásadě na obecná konstatování porušení práv obviněné, ovšem bez další konkrétní argumentace, kterým by byla tvrzení obviněné podepřena. Obviněná toliko odkázala na podané odvolání s tím, že obsahuje popis rozporů při dokazování nalézacím soudem a část své argumentace před nalézacím i odvolacím soudem zopakovala, ovšem opět pouze v obecné rovině bez bližšího a konkrétního zdůvodnění. Není a nemůže být úkolem dovolacího soudu domýšlet za obviněnou konkrétní argumentaci podkládající obecné námitky obviněné. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací.
Nejvyšší soud konstatuje, že v postupu soudu druhého stupně nehledal žádných pochybení. Námitky obviněné jsou ryze skutkového charakteru, položené toliko v obecné rovině, kdy dovolací soud nemůže a nesmí domýšlet konkrétní argumentaci za obviněnou.
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu