ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.760.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 760/2019-2181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 20/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 63/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 7 T 63/2016, byl obviněný M. V. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) , kterého se podle učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v úmyslu obohatit se na úkor jiného, na podzim roku 2011, když nesdělil poškozeným skutečnou povahu obchodu v oblasti pohonných hmot, v XY, XY, okres Praha-západ, vylákal od poškozených manželů J. H., nar. XY, a M. H., nar. XY, finanční prostředky ve výši 5.000.000 Kč, které poškození převedli ve dvou částkách, a to 15. 11. 2011 v částce 3.000.000 Kč z účtu č. XY vedeného u Citibank, a. s., majitele J. H., a 18. 11. 2011 v částce 2.000.000 Kč z účtu č. XY vedeného u Citibank, a. s., majitele M. H., na účet č. XY vedený u Raiffeisen Bank, a. s., majitele společnost T. I., IČ XY, se sídlem tehdy Praha 8 – Libeň, XY, t. č. XY, XY, okres Praha-západ, zapsané do Obchodního rejstříku dne 15. 7. 2011 s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, jejímž jediným jednatelem a společníkem byl od 7. 9. 2011 do 13. 7. 2012 obžalovaný P. D., který měl společně s obžalovanou M. V. dispoziční právo k výše uvedenému účtu, přičemž obžalovaní P. D. a M. V. v době od 15. 11. 2011 do 21. 11. 2011 uskutečnili buď hotovostními výběry z bankomatu nebo na pobočkách banky, jakož i bezhotovostními převody na jiné bankovní účty, odčerpání těchto finančních prostředků, když obžalovaný P. D. provedl jednak výběry finanční hotovosti z bankomatů v celkové výši 100.000 Kč, a to třemi výběry dne 19. 11. 2011 z bankomatu Praha 1, Senovážné náměstí a Václavské náměstí ve výši 2x po 40.000 Kč a 1x po 20.000 Kč, dále ve dnech 16. 11. – 21. 11. 2011 dal příkaz k převodu finančních prostředků na účet č. XY vedený u Raiffeisen Bank, a. s., majitele společnost C. C. P.&M., IČ XY, se sídlem Praha 8, XY, v celkové výši 3.850.000 Kč, a to dne 16. 11. 2011 v částce 2.000.000 Kč a 50.000 Kč, dne 21. 11. 2011 v částce 1.800.000 Kč a současně ve dnech 16. 11. a 18. 11. 2011, vybral hotovost na pobočce Raiffeisen Bank, a. s., v celkové výši 400.000 Kč, když 16. 11. 2011 vybral 100.000 Kč a 18. 11. 2011 částku 300.000 Kč, celkem tak obžalovaný P. D. vybral nebo převedl z účtu společnosti T. I. částku 4.350.000 Kč a obžalovaná M. V. dala příkaz bance převést z výše uvedeného účtu společnosti T. I. na účet č. XY vedeného u Raiffeisen Bank, a. s., na majitele společnost C. C. P.&M., kde byla v době od 10. 1. 2011 do 15. 9. 2011 jednatelkou, a to ve dnech 15. 11. – 18. 11. 2011 finanční prostředky v celkové částce 650.000 Kč, když dne 15. 11. 2011 dala příkaz k převodu 200.000 Kč, 16. 11. 2011 dala příkaz k převodu 100.000 Kč, dne 17. 11. 2011 dala příkaz k převodu 100.000 Kč a 18. 11. 2011 dala příkaz k převodu 250.000 Kč, finanční prostředky, které obžalovaní P. D. a M. V. převedli na účet společnosti C. C. P.&M., který založila obžalovaná M. V., a která měla s obžalovaným M. V. dispoziční právo k účtu, došlé z účtu spol. T. I., ve výši 4.500.000 Kč převedli obžalovaní M. V. a M. V. v částce 3.500.000 Kč na účet společnosti B., IČ XY, č. XY, vedený u Oberbank AG, pobočka Česká republika, k němuž měl dispoziční právo M. H., nar. XY, když obžalovaná M. V. dala dne 16. 11. 2011 příkaz k převodu částek 700.000 Kč a 1.350.000 Kč a dne 18. 11. 2011 dala příkaz k převodu částky 250.000 Kč a obžalovaný M. V. dal příkaz dne 21. 11. 2011 k převodu částky 1.000.000 Kč a dne 22. 11. 2011 dal příkaz k převodu částky 200.000 Kč, dále z tohoto účtu společnosti C. C. P.&M. odeslal obžalovaný M. V. dne 25. 11. 2011 finanční prostředky v celkové výši 440.000 Kč opět na účet společnosti M. M. (t. j. C. – C. P.&M.) č. XY vedený u Sberbank CZ, a. s., k němuž měl platební kartu obžalovaný M. V., a elektronický klíč (token) vrátila bance dne 28. 11. 2011 obžalovaná M. V., a dále obžalovaní M. V. a M. V. provedli výběr hotovosti z účtu č. XY vedeného u Raiffeisen Bank, a. s., na majitele společnost C. C. P.&M., v celkové výši 460.000 Kč, když obžalovaná M. V. výběry ze dne 15. 11. 2011 v částce 30.000 Kč, 16. 11. 2011 v částce 100.000 Kč a 1. 12. 2011 v částce 40.000 Kč obdržela celkem částku 170.000 Kč a obžalovaný M. V. výběry hotovosti z téhož účtu provedenými dne 21. 11. 2011 v částce 100.000 Kč, 23. 11. 2011 v částce 60.000 Kč a 25. 11. 2011 v částce 130.000 Kč obdržel celkem částku 290.000 Kč, kdy s takto získanými hotovostními finančními prostředky naložil obžalovaný M. V. doposud nezjištěným způsobem a opakovanými bezhotovostními převody zastřel skutečný účel použití finančních prostředků poškozených, čímž způsobil škodu manželům J. H. a M. H. ve výši 5.000.000 Kč, kdy následně po četných urgencích poškozeného J. H. vrátil obžalovaný M. V. poškozeným po částkách 564.000 Kč v hotovosti .
Za to byl obviněný M. V. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným J. H., nar. XY, a M. H., nar. XY, bytem XY, XY, okres Praha-západ, ve výši 4.436.000 Kč.
Současně byli rozsudkem obvinění P. D., nar. XY, a M. V., roz. Š., nar. XY, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 7 T 63/2016, podal obviněný M. V. v zákonné lhůtě odvolání, a to do všech výroků, které se ho týkaly.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 20/2018 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného M. V. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 7 T 63/2016, ohledné jmenovaného zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 20/2018, podal obviněný dovolání (č. l. 2042–2044), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně na extrémním nesouladu právního posouzení se skutkovými závěry.
Obviněný namítá, že soudy obou stupňů nezjistily řádně skutkový stav věci a vyvodily z něj i nesprávné právní závěry, kdy ve věci shledává tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, zejména pokud jde o vyhodnocení výpovědi poškozeného. Přestože poškozený H. od počátku ve svých výpovědích (včetně výpovědí u hlavního líčení) mluví pouze a jenom o poskytnuté půjčce, která měla být vracena ve splátkách do půl roku s výnosem 20 %, a k níž byla uzavřena smlouva o půjčce, se kterou poškozený souhlasil, soudy nižších stupňů uzavřely, že se jedná o investici, o které dovolatel poškozenému lhal. Tato skutečnost však nevyplývá z žádného provedeného důkazu a tento skutkový závěr je tak v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dále dovolatel namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu – prokázání, že došlo k uvedení v omyl s cílem se obohatit, jakož ani subjektivní stránka. Z žádné části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, jaké nepravdivé informace měl poskytnout a kde bere soud přesvědčení, že informace jím poskytnuté poškozeným jsou nepravdivé. Z výslechu poškozeného i odsouzeného vyplývá, že peníze měly být použity k obchodu s pohonnými hmotami. Půjčka byla zaslána na účet společnosti, současně měl poškozený povědomí o tom, na jakou společnost peníze zasílá, neboť toto uvedl do poznámky k platbě. Pokud by přistoupil na závěr soudů nižších stupňů, že jde o investici, z logiky věci je zřejmé, že investice s sebou přináší i jistá rizika, jako např. zmaření investice a finanční ztráta. Soudy ostatně ani neprováděly dokazování, aby zjistily, jaké informace byly pravdivé, o jaký obchod šlo, jaká tam byla rizika, jaká byla návratnost, kolik takových obchodů již provedl, s jakým výnosem atd. V žádné fázi trestního řízení nebylo prokázáno, že od počátku uváděl nepravdivé informace, k tomuto závěru soudy nižších stupňů dospěly pouze na základě toho, že peníze nebyly vráceny. Taková argumentace je však nesprávná, neboť jde o argument kruhem, který je v jakémkoliv soudním řízení zcela nepřijatelný. Dovolatel poukazuje na čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práva svobod, ve kterém je zakotveno, že „nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“. Při užité argumentaci soudů by bylo nutno dospět k absurdnímu závěru, že každá neúspěšná investice je podvodem, kdy trestní odpovědnost leží na investorovi a poškozeným je každý, kdo na neúspěšnou investici investoval svoje prostředky a slíbeného výnosu se nedočkal. K takto absurdnímu případu došlo v projednávané věci. Soud vzal za prokázané, že dal závazek peníze vrátit, současně zjistil, že vráceny nebyly a na základě nepřezkoumatelné úvahy dospěl k tomu, že dovolatel od počátku peníze vrátit nechtěl a uvedenou informací (slibem peníze vrátit) poškozeného uvedl v omyl.
Dále obviněný brojí proti závěru o výši způsobené škody, neboť má za to, že způsobil škodu jen 4.436.000 Kč a jeho jednání tak mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, neboť nebyla způsobená škoda velkého rozsahu. Poškozený od počátku tvrdil, že se jednalo o půjčku, která měla být postupně splácena, a doplnil, že k postupnému splácení došlo v 6 až 7 splátkách, a to v celkové výši 564.000 Kč.
Závěrem obviněný namítl, že soudy obou stupňů se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu v případě posouzení míry obezřetnosti poškozeného. Obecně ovšem platí, že čím bude předmětem půjčky větší částka, tím vyšší míru obezřetnosti by měla projevit osoba, která si peníze půjčuje. V projednávané věci soudy nižších stupňů uzavřely, že k tomuto nedošlo, neboť dovolatel byl syn jejich známé. Takový závěr je zcela nesprávný. Poškozený o něm nevěděl prakticky nic a znal ho krátkou dobou, nevěděl nic o jeho obchodech, nic o jeho finanční situaci, nic o jeho postavení. Dokonce sám uvedl, že o obchodě s pohonnými hmotami nechtěl moc vědět, sešel se s ním jen 2–3x, informace o bankovním účtu dostal sms zprávou, dokonce tvrdil, že ani nevěděl, jaké společnosti peníze posílá, neměl žádnou záruku nebo smlouvu týkající se půjčky/investice, případně směnku pro zajištění svého závazku. Takovému jednání poškozeného však není možné nejen uvěřit, ale ani poskytnout ochranu v trestním řízení, neboť neprojevil ani minimální míru obezřetnosti při uzavírání půjčky.
S ohledem na uplatněné námitky obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 20/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 7 T 63/2016, zrušil, a podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 563/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav věci podle §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem případu jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech podle zásady formální logiky a §2 odst. 6 tr. ř. Ve věci nelze shledat žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak namítá obviněný. Soud prvního stupně přesvědčivě rozvádí, které výpovědi svědků považuje za věrohodné, pregnantně argumentuje, proč neuvěřil obhajobě obviněného a specifikuje skutečnosti, které ji vyvrací (odstavce 33 až 39 odůvodnění soudu prvního stupně). Obviněného usvědčuje nejen výpověď poškozených manželů H., ale zejména výpověď svědka P. J.. jakož i listinné důkazy vztahující se k uskutečněným finančním transakcím (zejména výpisy z bankovních účtů, pokladní doklady a zprávy jednotlivých bank). Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný od počátku jednal s plánem, že vyláká od poškozených finanční prostředky pod záminkou jejich údajného výhodného zhodnocení v rámci obchodu s pohonnými hmotami, přestože od počátku jednal v úmyslu použít peníze poškozených v nelegálních obchodech s pohonnými hmotami.
S určitou mírou tolerance lze podle státní zástupkyně podřadit pod uplatněný dovolací důvod námitku stran neprokázání uvedení poškozeného v omyl s cílem se na něm obohatit či uvádění nepravdivých informací, neboť je z podstatné části založena na argumentaci, která tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Zejména je nutné uvést, že nalézací soud v odstavci 49 svého odůvodnění řádně odůvodnil naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu včetně specifikace jednání obviněného, ve kterém spatřuje „uvedení v omyl“ a s jeho argumentací se ztotožnil i odvolací soud, který neakceptoval námitky obhajoby. Závěr soudu o naplnění znaku „uvedení v omyl“ koresponduje i se skutkovými zjištěními. Obviněný poškozeným předstíral, že finanční prostředky, které mu poškození poskytli k investici, jim zhodnotí, zároveň jim zatajil, že hotovost potřebuje pro nelegální obchod s pohonnými hmotami. Při uvádění v omyl pak obviněný využil i té skutečnosti, že poškození byli známými jeho matky. Jednal přitom podle závěrů soudů v úmyslu přímém, přičemž v případě trestného činu podvodu pak postačuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu nebo volní složka úmyslu či obě tyto složky zároveň.
Stran námitky nesprávného posouzení míry obezřetnosti poškozených v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, státní zástupkyně uvedla, že tuto výhradu obviněný vznášel po celou dobu trestního řízení a soudy se s ní podrobně vypořádaly (viz odstavec 49 nalézacího soudu a odstavec 6 odvolacího soudu). Z okolností případu se nepodává nic tak výjimečného, co by svědčilo o příliš malé opatrnosti poškozených či jejich lehkomyslnosti, neboť poškození půjčovali peníze synovi své známé, byl pro ně osobou kontaktní, nejednalo se o osobu zcela cizí.
Pokud pak obviněný namítal nesprávně zjištěnou výši způsobené škody, státní zástupkyně uvedla, trestný čin podvodu byl v posuzovaném případě dokonán již vylákáním finanční hotovosti ve výši 5.000.000 Kč od poškozených, kdy způsobenou škodou je celá tato částka bez ohledu na to, zda později došlo k vrácení úplnému či částečnému. Takové vrácení peněz je nutno považovat jen za náhradu způsobené škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003).
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 20/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozených J. H. a M. H., smlouvy o půjčce antidatované dnem 14. 11. 2011, výpisů z banky a bankovních účtů) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran povahy uzavřené mezi dovolatelem a poškozenými, resp. zda se jednalo o investici či o půjčku s výnosem 20 %, toho, jaké pravdivé informace byly poškozeným poskytnuty, resp. jaké informace byly nepravdivé, jaká byla povaha celého obchodu, jaká byla případná rizika, zda tato nastala, jaká byla návratnost, kolik takových obchodů dovolatel uskutečnil, dále pak otázku výše způsobené škody), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nebyly provedeny žádné důkazy zakládající domněnku, že by se jednalo o úmysl) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se od počátku jednalo o půjčku, která měla být vrácena ve splátkách do půl roku s výnosem 20 %, a to na podkladě smlouvy o půjčce, se kterou poškozený souhlasil, přičemž poškozený nedodržel ani minimální míru obezřetnosti, neboť si o osobě, které peníze půjčil, nezjistil nutné údaje, tedy nesl i riziko, že dojde k finanční ztrátě).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný namítá nesprávné právní posouzení, když se nedopustil žádného vědomého jednání, jehož cílem by bylo sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatit, tedy nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Současně nenaplnil ani objektivní stránku uvedeného trestného činu s tím, že není určeno, jaké nepravdivé informace měl poškozeným uvádět, tedy uvedení jiného v omyl. Stejně tak označuje za chybné i závěry o výši škody, a tedy naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Provedené dokazování totiž pokládá za nedostatečné, když rozporuje učiněná skutková zjištění stran povahy dohody mezi ním a poškozenými, stejně jako úmyslné zavinění. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí, že byť se jedná o námitky formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, námitky lze pod předmětný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou benevolence, když nesprávné právní hodnocení je v drtivé většině shledáváno až sekundárně na základě vlastního odlišného hodnocení provedeného dokazování a z toho vyplývajících odlišných skutkových zjištění, stejně jako vlastí verzi událostí.
Obviněný všemi svými námitkami fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů . Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, kdy obviněný poukazuje na posední jmenovanou situaci: „ Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, přičemž poukazuje na to, že nebyla naplněna subjektivní stránka, stejně jako příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem s tím, že se od počátku jednalo o půjčku, nikoli o investici.
Co se týče nedostatku subjektivní stránky trestného činu, připomíná Nejvyšší soud, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Soudy dospěly k závěru, že obviněný nikdy neměl v úmyslu použít peněžní prostředky poškozených k účelu, který jim uvedl, tedy, že vložené prostředky v rámci obchodu s pohonnými hmotami výhodně zhodnotí, ale od počátku jednal v úmyslu použít vložené peníze poškozených ve vlastních nelegálních obchodech s pohonnými hmotami. Ihned poté, co byly peněžní prostředky zaslány na účet společnosti T. I., který byl obviněným k tomuto účelu poškozeným uveden, byly postupně vybírány či převáděny částky v různé výši, různými osobami, které však měli rodinnou či osobní vazbu na obviněného, aniž by došlo byť jen náznakem k jakékoli aktivitě, jejímž účelem by bylo jejich zhodnocení. Naopak společnost T. I. zůstávala i nadále zcela nečinná. Obviněný tak jednal v úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se pak plně ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný jednal zaviněně (srovnej bod 6 odůvodnění nalézacího soudu).
Skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu .
Omyl pak představuje rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při uvedení někoho v omyl u zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku tedy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnut Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1857).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1855 a 1856). Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5.000.000 Kč.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Nalézací soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný ze zištných důvodů uvedl nepravdivé informace poškozeným, které spočívaly v tvrzení, že se jedná o možnost výhodného zhodnocení vložených prostředků, s výnosem 20 %, v rámci obchodu s pohonnými hmotami. Takovou informaci lze vnímat jako možnost investice do obchodu obviněného. Tímto byli poškození uvedeni v omyl, neboť se domnívali, že vložené peníze budou obviněným zhodnoceny v rámci obchodu s pohonnými hmotami, k čemuž však nedošlo. Nalézací soud uvedl, že „ obžalovaný uvedl v omyl poškozené, když předstíral, že existuje nabídka na výhodnou investici a poškozeným nesdělil skutečnou povahu obchodu v oblasti pohonných hmot “ (bod 49 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejde pouze o skutečnost, že peníze nebyly vráceny, ale i samotný fakt, že k žádnému obchodování v rámci společnosti, na jejíž účet byly finanční prostředky zaslány, k žádnému obchodu ani náznakem nedošlo. Obviněný současně nebyl schopen žádným přesvědčivým způsobem vysvětlit, jaký byl jeho podnikatelský záměr, případně doložit, že způsob, jakým byly prostředky vybrány či převedeny, byl součástí jeho podnikatelské aktivity v rámci obchodu s pohonnými hmotami, resp. způsob vedoucí ke zhodnocení investice. Je zcela správná úvaha, že každá investice představuje podnikatelský risk, nicméně v projednávané věci, zde od počátku nebyl ze strany obviněného záměr svým závazkům dostát, resp. z jeho strany se jednalo toliko o falešnou záminku, pod níž vylákal z poškozených peněžní prostředky ve výši 5.000.000 Kč, které následně použil nezjištěným způsobem. Pokud by nejednal obviněný s podvodným úmyslem, jak tvrdí, pak by musel postupovat jinak, resp. postupoval by v souladu s účelem, ke kterému byly finanční prostředky poskytnuty. Je pak zcela správná úvaha soudů, že pokud by byli poškození spraveni o pravém stavu věci, tedy, jak bude s penězi naloženo, resp. že v rámci společnosti, na jejíž účet byly peněžní prostředky zaslány, nebude žádné zhodnocení probíhat, své prostředky by s největší mírou pravděpodobnosti obviněnému vůbec neposkytli.
Namítá-li pak obviněný, že sám poškozený uvádí, že se jednalo o půjčku, přičemž zde měl být výnos 20 %, pak je z pohledu dovolacího soudu taková informace v podstatě irelevantní. Jde o povahu dohody, kterou měl poškozený za to, že s obviněným uzavřel, a ta spočívala v tom, že investované peníze budou výhodně zúročeny v rámci obchodu s pohonnými hmotami, k čemuž nedošlo, resp. tento úmysl obviněný toliko předstíral. Z provedeného dokazování se potom podává, že smlouva o půjčce byla antidatována dnem 14. 11. 2011. I k této skutečnosti soudy provedly řádné dokazování, kdy odvolací soud uvedl, že tato „ předstírala smluvní vztah bez jakéhokoli věcného základu “.
Soudy vycházely z celé řady důkazů, kdy stěžejní se stala výpověď poškozeného J. H. S ohledem na povahu celé transakce soudy výpovědi poškozeného J. H. věnovaly zvýšenou pozornost. V této souvislosti lze odkázat zejména na body 40–41 odůvodnění rozsudku. Nalézací soud dospěl k závěru, že tvrzení poškozeného je podporováno dalšími ve věci provedenými důkazy. Výpověď poškozeného současně nestojí osamoceně, ale je podpořena dalšími výpověďmi – logicky ji doplňuje výpověď jeho manželky – poškozené M. H., stejně jako výpověď svědka P. J., kterou nalézací soud shledal věrohodnou. Rovněž rozvedl, na podkladě jakých úvah shledal některé svědecké výpovědi nevěrohodnými (svědci J. H., J. B., J. N., J. B., M. V.). Soud své závěry opřel i o řadu listinných důkazů, zejména se jednalo o antidatovanou smlouvu o půjčce, jejíž předmět nijak nesouvisel s předmětem původní dohody, výpisy z bankovních účtů a další doklady vypovídající o výběrech z bankomatů, převodech finančních prostředků a výběrech v hotovosti na pobočkách jednotlivých bankovních ústavů, stejně jako daňová přiznání společnosti T. I. Stěžejní jsou pak logicky odůvodněné závěry zejména nalézacího soudu stran závěru o nevěrohodnosti výpovědi a tvrzení obviněného. Nalézací soud zejména v bodech 33 až 39 rozvedl, na podkladě jakých úvah neuvěřil jeho výpovědi, přičemž přesvědčivým a logickým způsobem vyvrátil jednotlivá tvrzení obviněného. V tomto směru lze na uvedené pasáže plně odkázat.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Dále se obviněný ohradil proti způsobu určení výše škody s tím, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že způsobil škodu ve výši 5.000.000 Kč, nicméně s ohledem na skutečnost, že se jednalo o půjčku a poškozenému v 6 či 7 splátkách vrátil částku ve výši 564.000 Kč, pak se jednalo o škodu toliko ve výši 4.436.000 Kč.
Takováto úvaha obviněného je zcela lichá. Obviněný nerozlišuje mezi následkem v podobě škody jakožto znakem objektivní stránky trestného činu a rozhodováním v adhezním řízení. Trestný čin podvodu je dokonán již obohacením pachatele nebo jiného. Tato skutečnost pak má význam i pro stanovení výše škody. V projednávané věci se tak stalo okamžikem vylákání finanční hotovosti ve výši 5.000.000 Kč od poškozených, kteří na účet společnosti T. I. zaslali předmětnou částku ve dvou splátkách (3.000.000 a 2.000.000 Kč). Uvedená skutečně vylákaná peněžní částka pak představuje způsobenou škodu, a to bez ohledu na to, zda následně došlo ze strany obviněného k částečnému vrácení podvodně vylákané částky. Takové jednání obviněného je jen náhradou nebo částečnou náhradou škody a má význam pouze z hlediska §41 písm. j) tr. zákoníku a při rozhodování podle §228 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Závěrům soudů v této rovině tedy nelze ničeho vytknout.
Pokud pak obviněný namítl, že se soudy obou stupňů odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu v případě posouzení míry obezřetnosti poškozeného, lze uvést, že bylo jistě možno na straně poškozených dostát větší obezřetnosti, zejména jednalo-li se o obchod s pohonnými hmotami.
Obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017, které v právní větě uvádí: „ Za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy osoba půjčující peníze při poskytování půjčky neprojeví žádnou alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si či nemá o osobě, které peníze půjčuje, o jeho finanční situaci alespoň minimální údaje. Přitom nelze vyžadovat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu proti majetku (např. zpronevěry). V případě nesplnění podmínky minimální obezřetnosti se může jednat např. o situaci, kdy osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího neví, nezjistí si o ní alespoň základní informace týkající se jejího stavu, postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky a možnosti její úhrady. Obecně ovšem platí, že čím bude předmětem půjčky větší částka, tím vyšší míru obezřetnosti by měla projevit osoba, která si peníze půjčuje “. Ačkoli se jednalo o vysokou částku, která byla poškozenými obviněnému svěřena, nelze bagatelizovat, že byl synem jejich známé, tedy nebyl pro ně naprosto cizí osobou. K nutné míře obezřetnosti osob půjčujících peníze je možno uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1426/2016, jež říká, že: „ K trestnému činu podvodu dochází také ve spojitosti s obchodními vztahy, o nichž platí, že především jejich účastníci mají dbát na ochranu svých majetkových zájmů dodržováním alespoň elementární míry obezřetnosti. Zároveň ovšem platí, že tyto vztahy musí být založeny také na odpovídající míře vzájemné důvěry, ze které vyplývá opodstatněnost očekávání a předvídatelnost postupu účastníků obchodních vztahů. Korektnost postupu účastníků je totiž stejně významným předpokladem zdravých obchodních vztahů “.
Ačkoliv je třeba, aby osoby poskytující peněžní prostředky dbaly alespoň základní obezřetnosti, lze po nich požadovat jen míru obezřetnosti přiměřenou daným okolnostem, postavení těchto osob, i hloubce a kvalitě vztahů mezi jimi a dlužníkem. Nadto jedná-li se o osoby fyzické, nelze na ně klást nepřiměřené nároky na tzv. absolutní obezřetnost, na rozdíl od peněžních ústavů, které disponují dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachovávání potřebné opatrnosti potřebné informace získaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). Jednání poškozeného nijak zvlášť nevybočuje z míry opatrnosti vynakládané běžným člověkem jednajícího s osobou mu známou.
Na podkladě výše uvedeného stručného výkladu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným předložené námitky jsou zčásti pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné, ve zbývající části se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu