ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.761.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 761/2019-2190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 12 To 61/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 63/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 7 T 63/2016, byl obviněný P. D. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) , kterého se podle učiněných skutkových zjištění dopustil spolu se spoluobviněnou M. V., roz. Š., nar. XY, jednáním spočívajícím v tom, že po té, co již pravomocně odsouzený M. V., nar. XY, v úmyslu obohatit se na úkor jiného, na podzim roku 2011, když nesdělil poškozeným skutečnou povahu obchodu v oblasti pohonných hmot, v XY, XY, okres Praha-západ, vylákal od poškozených manželů J. H., nar. XY, a M. H., nar. XY, finanční prostředky ve výši 5.000.000 Kč, které poškození převedli ve dvou částkách, a to 15. 11. 2011 v částce 3.000.000 Kč z účtu č. XY vedeného u Citibank, a. s., majitele J. H., a 18. 11. 2011 v částce 2.000.000 Kč z účtu č. XY vedeného u Citibank, a. s., majitele M. H., na účet č. XY vedený u Raiffeisen Bank, a. s., majitele společnost T. I., IČ XY, se sídlem tehdy Praha 8 – Libeň, XY, t. č. XY, XY, okres Praha-západ, zapsané do Obchodního rejstříku dne 15. 7. 2011 s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, jejímž jediným jednatelem a společníkem byl od 7. 9. 2011 do 13. 7. 2012 obžalovaný P. D., který měl společně s obžalovanou M. V. dispoziční právo k výše uvedenému účtu, přičemž obžalovaní P. D. a M. V. v době od 15. 11. 2011 do 21. 11. 2011 uskutečnili buď hotovostními výběry z bankomatu nebo na pobočkách banky, jakož i bezhotovostními převody na jiné bankovní účty, odčerpání těchto finančních prostředků, když obžalovaný P. D. provedl jednak výběry finanční hotovosti z bankomatů v celkové výši 100.000 Kč, a to třemi výběry dne 19. 11. 2011 z bankomatu Praha 1, Senovážné náměstí a Václavské náměstí ve výši 2x po 40.000 Kč a 1x po 20.000 Kč, dále ve dnech 16. 11. až 21. 11. 2011 dal příkaz k převodu finančních prostředků na účet č. XY vedený u Raiffeisen Bank, a. s., majitele společnost C. C. P.&M., IČ XY, se sídlem Praha 8, XY, v celkové výši 3.850.000 Kč, a to dne 16. 11. 2011 v částce 2.000.000 Kč a 50.000 Kč, dne 21. 11. 2011 v částce 1.800.000 Kč a současně ve dnech 16. 11. a 18. 11. 2011, vybral hotovost na pobočce Raiffeisen Bank, a. s., v celkové výši 400.000 Kč, když 16. 11. 2011 vybral 100.000 Kč a 18. 11. 2011 částku 300.000 Kč, celkem tak obžalovaný P. D. vybral nebo převedl z účtu společnosti T. I. částku 4.350.000 Kč a obžalovaná M. V. dala příkaz bance převést z výše uvedeného účtu společnosti T. I. na účet č. XY vedeného u Raiffeisen Bank, a. s., na majitele společnost C. C. P.&M., kde byla v době od 10. 1. 2011 do 15. 9. 2011 jednatelkou, a to ve dnech 15. 11. až 18. 11. 2011 finanční prostředky v celkové částce 650.000 Kč, když dne 15. 11. 2011 dala příkaz k převodu 200.000 Kč, 16. 11. 2011 dala příkaz k převodu 100.000 Kč, dne 17. 11. 2011 dala příkaz k převodu 100.000 Kč a 18. 11. 2011 dala příkaz k převodu 250.000 Kč, finanční prostředky, které obžalovaní P. D. a M. V. převedli na účet společnosti C. C. P.&M., který založila obžalovaná M. V., která měla s obžalovaným M. V. dispoziční právo k účtu, došly z účtu spol. T. I. ve výši 4.500.000 Kč a převedli obžalovaná M. V. a pravomocně odsouzený M. V. v částce 3.500.000 Kč na účet společnosti B., IČ XY, č. XY, vedený u Oberbank AG, pobočka Česká republika, k němuž měl dispoziční právo M. H., nar. XY, když obžalovaná M. V. dala dne 16. 11. 2011 příkaz k převodu částek 700.000 Kč a 1.350.000 Kč a dne 18. 11. 2011 dala příkaz k převodu částky 250.000 Kč a pravomocně odsouzený M. V. dal příkaz dne 21. 11. 2011 k převodu částky 1.000.000 Kč a dne 22. 11. 2011 dal příkaz k převodu částky 200.000 Kč, dále z tohoto účtu společnosti C. C. P.&M. odeslal pravomocně odsouzený M. V. dne 25. 11. 2011 finanční prostředky v celkové výši 440.000 Kč opět na účet společnosti M. M. (t. j. C. – C. P.&M.) č. XY vedený u Sberbank CZ, a. s., k němuž měl platební kartu pravomocně odsouzený M. V., a elektronický klíč (token) vrátila bance dne 28. 11. 2011 obžalovaná M. V., a dále obžalovaná M. V. a pravomocně odsouzený M. V. provedli výběr hotovosti z účtu č. XY vedeného u Raiffeisen Bank, a. s., na majitele společnost C. C. P.&M., v celkové výši 460.000 Kč, když obžalovaná M. V. výběry ze dne 15. 11. 2011 v částce 30.000 Kč, 16. 11. 2011 v částce 100.000 Kč a 1. 12. 2011 v částce 40.000 Kč, obdržela celkem částku 170.000 Kč a pravomocně odsouzený M. V. výběry hotovosti z téhož účtu provedenými dne 21. 11. 2011 v částce 100.000 Kč, 23. 11. 2011 v částce 60.000 Kč a 25. 11. 2011 v částce 130.000 Kč, obdržel celkem částku 290.000 Kč, kdy s takto získanými hotovostními finančními prostředky naložil pravomocně odsouzený M. V. doposud nezjištěným způsobem a opakovanými bezhotovostními převody zastřel skutečný účel použití finančních prostředků poškozených, obžalovaný D. umožnil zastření do výše nejméně 4.350.000 Kč a obžalovaná V. do výše nejméně 2.470.000 Kč.
Za to byl obviněný P. D. odsouzen podle §216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 (tří) roků.
Obviněná M. V. byla odsouzena podle §216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 7 T 63/2016, podal obviněný P. D. a spoluobviněná M. V. v zákonné lhůtě odvolání, a to do výroků o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 12 To 61/2018 , a to tak, že odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 12 To 61/2018, podal obviněný P. D. dovolání (č. l. 2152–2153) směřující do všech jeho osoby týkajících se výroků z napadeného usnesení, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasí též s hodnocením jednotlivých důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů, přičemž má za to, že se soud nevypořádal s pochybnostmi, které v průběhu dokazování vznikly.
Obviněný popírá, že by se dopustil jednání, za které byl odsouzen. Žádný z provedených důkazů jej neusvědčuje, ani nevyvrací jeho tvrzení. Naopak jeho tvrzení jsou podporována jednak výpovědí již pravomocně odsouzeného M. V., tak spoluobviněné M. V., stejně jako poškozeného. S poškozeným nikdy o žádných penězích osobně nejednal, nebyl ani nikdy přítomen jednání mezi poškozeným a již odsouzeným M. V. Nemůže být tedy viněn z toho, že by vylákal na poškozeném jakoukoliv částku a tím sebe či jiného obohatil. Až po obdržení peněz na účet společnosti, jejíž byl jednatelem, byl informován spolu s M. V. o tom, že peníze byly zaslány poškozeným jako investice, přičemž dále toliko plnil pokyny M. V., aniž by byl o dalším konání M. V. jakkoli informován.
Dále má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka. O podvodném jednání M. V. nevěděl, a to nejen od počátku, ale ani v době prováděných finančních transakcí, tedy nevěděl, že finanční prostředky, jejichž převody a výběry prováděl, pocházely z trestné činnosti, a toto mu nemohlo být ani zřejmé, a tudíž nemohl spáchat zločin legalizace výnosů z trestné činnosti. Nebyl poslední, kdo převáděl a vybíral finanční prostředky získané M. V., a neví, kde peníze ve skutečnosti skončily.
Dále má za to, že v souladu se zásadou trestního řízení, kdy musí být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebylo bez pochyb prokázáno, že by spáchal trestný čin uvedený ve výrokové části rozsudku. Přestože jej nalézací soud nejdříve zcela zprostil obžaloby, následně po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem jej odsoudil, a to na základě stejného důkazního stavu, aniž by toto své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho vina byla shledána na základě důkazů a následných úvah soudu, které s sebou přinášejí mnoho nejasností a pochybností, které nebyly dostatečně vysvětleny a vyvráceny. Soudy měly v takovém případě uplatnit pravidlo in dubio ro reo.
S ohledem na uplatněné námitky obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadané rozhodnutí zrušil ve výroku o vině a zároveň ve výroku o trestu, a s využitím ustanovení §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 562/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že soudy byly dodrženy podmínky ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 a §134 tr. ř. Neshledala žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak namítá obviněný. Obviněného usvědčují jednak listinné důkazy (zejména výpisy z účtů a daňová přiznání společnosti T. I.) jakož i výpovědi svědků (především J. H. a M. H.). S určitou mírou tolerance lze podle státní zástupkyně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod námitku stran naplnění subjektivní stránky, tedy prokázání úmyslu obviněného. Uvedla, že soudy nižších stupňů dovodily u obviněného přinejmenším nepřímý úmysl, který zásadně postačuje k naplnění skutkové podstaty posuzovaného zločinu, jímž byl uznán vinným. V obecné rovině je možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Závěr o naplnění subjektivní stránky vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména z jeho postavení jako statutárního orgánu společnosti, který plnil pokyny třetích osob, z rozsáhlého objemu finančních prostředků i způsobu, jakým s nimi nakládal v rámci obchodní společnosti, aniž by měly jakýkoliv reálný podklad v uskutečněných obchodech. Uvedenou námitku proto shledala státní zástupkyně neopodstatněnou. Závěrem poznamenala, že námitky obsažené v dovolání uplatnil obviněný již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvolání.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 12 To 61/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněných M. V. a M. V., stejně jako samotného poškozeného J. H.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, kdy trvá na to, že se žádného trestného činu nedopustil), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. žádný z provedených důkazů jej neusvědčuje, ani nevyvrací jeho tvrzení) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný trvá na tom, že se jemu za vinnu kladeného jednání nedopustil, s poškozeným H. nikdy o žádných penězích nejednal, nikdy ani nebyl žádným jednáním přítomen, teprve po zaslání peněž byl informován o to, že se jedná o investici od poškozeného, přičemž se nadále řídil pokyny spoluobviněného M. V. a neví tedy, kde peníze nakonec skončily).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. S určitou mírou benevolence proto, že obviněný drtivou většinu své argumentace zužuje na námitky týkající se provedeného dokazování a z toho vyplývající skutková zjištění, která na podkladě vlastního náhledu shledává nesprávnými, což jak uvedeno výše, v rámci předmětného dovolacího důvodu nelze. Obviněný namítl, že o tom, že prostředky, které převáděl na jiné účty či vybíral v hotovosti, pocházejí z trestné činnosti, nevěděl, kdy pouze a toliko postupoval podle pokynů M. V.
Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, a spáchá-li takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě pocházející ze zvlášť závažného zločinu, a ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě ve značné hodnotě .
Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek (v projednávané věci finanční prostředky ve výši 5.000.000 Kč zaslané společnosti T. I., poškozenými manželi H.), a to ve vztahu k věcem získaným trestným činem nebo jako odměna za něj. Legalizace výnosů z trestné činnosti napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (např. podvodem podle §209 tr. zákoníku jako v projednávané věci), na který legalizace navazuje. Původem věci se tu rozumí to, že pochází z trestného činu, což v projednávané věci představuje zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil již pravomocně odsouzený M. V., a to rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 7 T 63/2016. Jedná se o zvlášť závažný zločin, kdy způsobená škoda byla ve výši 5.000.000 Kč, tedy se jednalo o škodu značnou, čímž byly naplněny podmínky odst. 3 písm. b), c) §216 tr. zákoníku.
Zastíráním původu věci nebo jiné majetkové hodnoty se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale je zároveň širší, neboť se netýká jen peněz, ale i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci je utajována nebo zkreslována. Jiným usilováním , aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, je jakékoli jiné jednání pachatele, které není bezprostředním zastíráním původu, ale směřuje k tomu, aby výnos z trestné činnosti mohl být použit pachateli nebo jinými osobami bez problémů ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiných osob a aby trestná činnost nebyla odhalena. V projednávané věci se jednalo o celou řadu finančních transakcí, které měli zastřít původ peněz, kdy částka byla různými, i opakujícími se převody na jiné účty rozdělena, kdy současně šlo i o celou řadu přímých výběrů z účtů. Peníze pak byly užity blíže nezjištěným způsobem, nikoli však způsobem, který by vedl k účelu, k němuž byly poškozenými poskytnuty (výhodné zhodnocení vložených prostředků s výnosem 20 %).
Jedná se o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Nalézací soud uvedl, že „ obžalovaní věděli, co jejich jednání může způsobit a byli s tím srozuměni “ (str. 13 rozsudku). Nicméně pokud jde o zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujících užití vyšší trestní sazby, tj. v projednávané věci spáchání trestného činu ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu, a ve vztahu k věci ve značné hodnotě [§216 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku], pak postačí nedbalostní zavinění [§17 písm. b) tr. zákoníku – k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl].
V rámci skutkové věty je podrobně rozvedeno, kdo, kdy, jakým způsobem a v jaké výši převáděl jednotlivé částky, případně je vybíral v hotovosti, přičemž způsob provedení těchto transakcí zcela zřejmě svědčí o nadmíru nestandardním způsobu, jakým bylo s tak vysokou částkou, poskytnutou poškozenými jako investice do obchodu s pohonnými hmotami, nakládáno. Navíc obviněný byl jednatelem společnosti, na jejíž účet byly peníze zaslány, a měl dispoziční právo k účtu společnosti. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že společnost nevykazovala žádnou činnost a nečinila žádné kroky k uskutečnění obchodu, tedy k tolika převodům v tak krátkém čase nebyl důvod. Obviněný tak musel mít povědomí o tom, že se jedná o nelegálně nabyté finanční prostředky, resp. že tu byla snaha tyto prostředky rozmělnit a zastřít jejich stopu.
Odvolací soud naplnění subjektivní stránky výstižně rozvedl v rámci vypořádání se s námitkami obviněných, kdy uvedl, že „ nelegálnost, respektive nabytí předmětných finančních prostředků spoluobžalovaným M. V. v rozporu s trestním zákoníkem musela být obžalovaným objektivně zřejmá z mimořádných objemů finančních prostředků pohybujících se na dotčených účtech, rychlosti a časových souvislostí převodů a výběrů finančních prostředků, a to vše při absenci reálných podnikatelských vztahů a aktivit potřebných pro předmětné transakce, které by byly podepřeny reálnými aktivitami a řádnými doklady - objednávkami, fakturami, smlouvami a podobně. V neposlední řadě je obmyslnost obžalovaných zřejmá i z hotovostních výběrů provedených obžalovanými, kdy není jasné, kde finanční prostředky skončily “, přičemž zmínil i pozici spoluobviněných coby jednatelů či disponentů firemních účtů dotčených ekonomických subjektů (str. 4 napadeného usnesení). Pokud pak odvolací soud uvedl, že ten, kdo v postavení odpovědné osoby (tedy jednatele společnosti či disponenta firemních účtů jako v předmětné věci), slepě plní pokyny třetích osob (v tomto případě by takovou osobou měl podle obviněného být již pravomocně odsouzený M. V.), a dobrovolně tak přebírá úlohu tzv. „bílého koně“, je za své jednání i z pohledu trestněprávních předpisů plně odpovědný, nelze než s tímto konstatováním souhlasit.
Obviněný dále namítl, že nemůže být viněn z toho, že by na poškozeném vylákal jakoukoli částku a tím sebe či jiné obohatil, stejně jako nemůže být viněn z toho, že by někoho uváděl v omyl. Uplatnění předmětných námitek je poněkud zmatečné, neboť obviněný nebyl shledán vinným trestným činem podvodu, kteréžto skutkové podstatě námitky s nejvyšší mírou pravděpodobnosti odpovídají, ale trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož skutková podstata těmto námitkám vůbec neodpovídá.
Na podkladě výše uvedeného stručného výkladu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným předložené námitky jsou zčásti pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné, ve zbývající části se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu