ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.923.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 923/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání obviněné Z. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Mělník, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 367/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního sudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 68/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné Z. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 1 T 68/2018, byla obviněná Z. K. uznána vinnou pokusem přečinu poškození cizí věci podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v době od 19.00 do 19.30 hodin dne 10. dubna 2017 v ulici XY, za domy č.p. XY v ulici XY, v XY v úmyslu trvale poškodit (zničit) tři vzrostlé dřeviny, smrk ztepilý, smrk pichlavý a douglasku tisolistou, v celkové hodnotě 121.700 Kč, ku škodě jejich vlastníka - města XY, když za pomoci akumulátorové vrtačky do kmene a kořenových náběhů těchto dřevin navrtala otvory, do nichž přes skleněnou nálevku aplikovala nezjištěné množství kyseliny sírové, čímž byly tyto dřeviny poškozeny jednak přímo, vyvrtáním, tak i následným poškozením rozložením dřeva a usmrcením živých buněk, což může mít u těchto stromů za následek ztrátu pevnosti a tuhosti .
Za to byla obviněná odsouzena podle §228 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb, když výše jedné denní sazby se určuje na 200 Kč, tedy celkem 10.000 Kč (deset tisíc korun českých). Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku byla stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v měsíčních splátkách ve výměře nejméně 2.500 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo Město XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 1 T 68/2018, podala obviněná odvolání, kterým napadla všechny výroky rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 367/2018 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 367/2018, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 178–184), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná poukázala na zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a zejména na fakt, že v dané věci se nejedná o trestný čin, neboť zcela absentuje společenská škodlivost takového jednání podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněné nebyla její vina prokázána nade všechnu pochybnost. Má za to, že nebylo prokázáno, že se opravdu dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku, resp. ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Rovněž nebylo postaveno najisto, zda a jak se účastnila jednání a jaká škoda vznikla. Namítla, že se znalec nezabýval poškozením kořenů způsobených výkopovými pracemi a dále tím, že jsou na stromech patrné rány po nezahojených řezech a zatlučeny měděné hřebíky. Posouzením stavu smrku pichlavého se pak znalec nezabýval vůbec. Uvedla, že ani jeden ze soudů se argumentací obhajoby nezabýval, čímž došlo k porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Obviněná se domnívá, že vzhledem k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že předmětné stromy ohrožovaly majetek nájemníku v domě a celý dům jejím jménem dlouhodobě žádala Město XY o odstranění těchto stromů, absentuje společenská škodlivost jejího jednání, když na takovéto jednání dopadají právě normy správního práva. Má proto za to, že svým jednáním mohla naplnit maximálně skutkovou podstatu přestupku podle §87 odst. 2 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“). Použití norem trestního práva v projednávané věci shledává jako nadmíru přísné. Vzhledem k tomu, že obecné soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, porušily tak ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege.
S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, ve kterém zruší napadená rozhodnutí a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 490/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jednání obviněné bylo zcela prokázáno a to, především výpovědí svědka J. B., který předmětné jednání obviněné telefonicky oznámil policii v době spáchání trestného činu, pořídil videonahrávku celého incidentu a rovněž vypovídal v prosinci 2017, přičemž zjevně již nebyl přesně časově orientován, tak jako v podaném vysvětlení dva dny po události, když se jako svědek vyjádřil, že to bylo někdy v létě. Pokud jde o samotná skutková zjištění, které svědek popsal, je třeba uvést, že tato zjištění jsou plně v souladu s videozáznamem na mobilní telefon, který tento svědek pořídil i s videozáznamem o zásahu městské policie. Tyto důkazy pak byly doplněny protokolem ohledání místa činu, náčrtkem a fotodokumentací dokumentující poškození stromu včetně smrku pichlavého a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, k zajištěným stopám. Pokud jde o způsobenou škodu, tak tato vyplývá ze znaleckého posudku znaleckého ústavu – Lesnické a dřevařské fakulty Mendlovy univerzity v Brně, od které byla vyžádána poškozeným Městem XY, když z tohoto posudku vyplynula škoda způsobená jednáním obviněné na poškozených dřevinách, a to ve výši 121.700 Kč. K námitkám obviněné, že nebylo zhodnoceno poškození jinými mechanismy jako např. výkopovými pracemi a tím, že byly ve stromech nabity hřebíky, je třeba uvést, že znaleckým posudkem byla hodnocena škoda způsobená navrtáním dřevin obviněnou na místě zajištěnou vrtačkou a nalitím látky zajištěné na místě činu. Pokud jde o námitku obviněné stran společenské škodlivosti jejího jednání, je třeba rovněž souhlasit s názorem odvolacího soudu, že zde nepostačí uplatnění odpovědnosti podle příslušného správního předpisu, jakkoli je zřejmé, že v souvislosti s aktuálním vzrůstem předmětných stromů mohla některým obyvatelům bytů v jejich blízkosti vzniknout určitá nepohoda ať již světelná či zvuková a její řešení ze strany městského úřadu v souladu s přáním těchto obyvatel se v dohledné době nenabízelo. Nenastala zde otázka krajní nouze ani žádný jiný stav opravňující obviněnou k takovému zásahu vůči živým organismům a způsobení výše uvedené škody na majetku města.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 To 367/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou Z. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku znaleckého ústavu Lesnické a dřevařské fakulty Mendlovy univerzity v Brně) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran rozsahu poškození zasažených stromů, případná poškození způsobená výkopovými pracemi či jinými zásahy, její osobní participace na škození stromů, výše způsobené škody), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná Z. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor částečně dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy obviněná namítá, že skutková zjištění jsou nejednoznačná a soudy měly volit variantu pro ni příznivější. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , na kterýžto obviněná poukazuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Přestože obviněná tuto námitku vznáší, v projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy vycházely zejména z výpovědi svědka J. B., který předmětné jednání obviněné dne 10. 4. 2017 v 19.27 hod. telefonicky oznámil Městské policii XY, přičemž současně pořídil videozáznam, tedy se jednalo o svědka, který incident přímo vnímal. Dále vycházely z úředního záznamu policejní hlídky, která na místo incidentu dorazila, pořídila náčrtek místa, fotodokumentaci a videozáznam poškozených stromů, přičemž současně identifikovala osoby na místě se nacházející, včetně obviněné Z. K. Dále byly důkazy doplněny o odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie k určení tekutiny, která byla pomocí zajištěného trychtýře nalita do vyvrtaných děr (č. l. 54–56 spisu), a znalecký posudek znaleckého ústavu Lesnické a dřevařské fakulty Mendlovy univerzity v Brně ke zhodnocení rozsahu poškození zasažených stromů (č. l. 57–76 spisu). Znalecký posudek znaleckého ústavu určil rozsah způsobené škody na vzrostlých dřevinách, a to včetně smrku pichlavého. V rámci znaleckého posudku na str. 11 (č. l. 67 spisu) je namísto smrku pichlavého uvedeno smrk stříbrný, kdy se však pouze jedná o lidové označení pro smrk pichlavý, latinsky picea pungens . Uvedený jehličnan byl předmětem zkoumání jako strom č. 3 (viz str. 4 znaleckého osudku).
K námitkám obviněné, že nebylo zhodnoceno poškození jinými mechanismy jako např. výkopovými pracemi a tím, že byly ve stromech nabity hřebíky, je třeba uvést, že předmětem znaleckého zkoumání bylo poškození dřevin způsobené obviněnou, tedy škoda způsobená navrtáním dřevin akumulátorovou vrtačkou a nalitím kyseliny sírové do děr. Další poškození zjištěná znalcem sloužila pouze pro obecnou orientaci stavu dřevin.
Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněná neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci. Takto koncipované námitky však pod obviněnou uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit nelze. Obviněná fakticky napadá skutková zjištění, kdy trvá na tom, že se skutek neodehrál tak, jak bylo soudem zjištěno.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku týkající se závěrů stran výše způsobené škody, resp. způsobu jejího určení.
Soudy při určení způsobené škody vycházely ze znaleckého posudku znalce Jana Lišky ke stanovení ceny podle platného cenového předpisu, jehož objednatelem bylo Město XY (č. l. 77–85 spisu). Z předmětného posudku vyplynula škoda způsobená jednáním obviněné na poškozených dřevinách ve výši 121.700 Kč. Takovému postupu nelze ničeho vytknout. Uvedenu námitkou se přitom již zabýval odvolací soud, který uvedl, že nalézací soud zpracovatele posudku, který provedl i ohledání stromů na místě samém, po náležitém poučení velmi podrobně vyslechl při hlavním líčení.
Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, že jednání obviněné nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby bylo třeba užití norem trestního práva, resp. že její jednání mohlo naplnit toliko skutkovou podstatu přestupku podle §87 odst. 2 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb.
Obviněná tuto námitku uplatňuje s odkazem na složitou situaci, která se vytvořila mezi nájemníky domu, jehož byla správkyní, a městem XY stran předmětných stromů, které podle jejích slov ohrožovaly majetek nájemníků v domě a celý dům, kdy bezvýsledně žádala město XY o jejich odstranění.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněná namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se jednalo o pokus trestného činu, kdy však škoda způsobená na poškozených dřevinách přesahovala 100.000 Kč. Soudy nijak nezpochybnily, že situace stínících vzrostlých stromů mohla některým obyvatelům bytů v jejich blízkosti způsobovat určitou nepohodu, ať již světelnou či zvukovou, kdy její řešení ze strany městského úřadu v souladu s přáním těchto obyvatel se v dohledné době nenabízelo. To však nijak neopravňovalo obviněnou vzít takříkajíc právo do vlastních rukou. Nejednalo se o krajní nouzi, nehrozilo tu bezprostřední ohrožení života či majetku. Navíc obviněná použila jako metodu invazivní zásah vůči živým organismům, kdy se pokusila vzrostlé stromy poničit kyselinou sírovou, přičemž rozsah poškození na živé tkáni dřevin nelze bezpečně s ohledem na budoucí možné následky přesně určit, resp. nelze vyloučit jejich úhyb jako důsledek jednání obviněné.
Uvedené námitce obviněné tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Z. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu