ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.998.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 998/2019-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2019 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, č. j. 9 To 51/2019-315, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 12. 2018, č. j. 3 T 5/2018-290, byl M. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. výroku rozsudku) a dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. výroku rozsudku), za což mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Dále byla podle §63 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložena povinnost, aby během výkonu trestu nahradil podle svých sil poškozeným škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §63 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství zaměřeného na zvládání agresivních projevů svého jednání. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 8.997 Kč. Poškozený P. K. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestná činnost obviněného spočívala jednak v tom, že (bod 1. výroku rozsudku) dne 24. 11. 2016 okolo 04:45 hod. v Praze 4, v XY, před hernou XY, vyvedl společně s M. K., opilého poškozeného V. V. z herny, kdy o toto jej požádala z důvodu údajného blíže nekonkretizovaného obtěžování v minulosti obsluha herny B. R., bezdůvodně pak poškozeného napadl pěstí do oblasti pravého oka, po které poškozený upadl na zem, kde jej obviněný kopl do oblasti hlavy, čímž V. V. způsobil zlomeninu pravé očnice spolu s podkožní rozedmou, zlomeninu nosních kůstek a zlomeninu zevní stěny dutiny horní čelisti vpravo, jež si vyžádaly ambulantní ošetření a následnou konzervativní léčbu (chlazení poškozených míst a preventivní užívání antibiotik), kdy tato zranění se zpravidla hojí po dobu 3 až 4 týdnů, max. po dobu 6 týdnů, a tohoto jednání se obviněný dopustil i přesto, že byl opakovaně odsouzen pro trestný čin výtržnictví, naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 24 T 146/2008-244 ze dne 10. 5. 2011, který nabyl právní moc dne 2. 11. 2011, jímž mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
3. Dále obviněný (bod 2. výroku rozsudku) dne 20. 5. 2017 v době okolo 22.50 hod. v Praze 9, v XY, v XY baru, kde se nacházelo nejméně 10 osob, poté, co jej oslovil opilý poškozený P. K., snažící se navázat opileckou komunikaci, napadl poškozeného úderem pravé ruky do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a udeřil se do temenní části hlavy, když tímto jednáním obviněný poškozenému způsobil pohmoždění s krevním výronem a otokem měkkých tkání temenotýlní krajiny, v důsledku čehož byl poškozený ambulantně ošetřen v Nemocnici Na Bulovce a tohoto jednání se obviněný dopustil i přes předchozí opakované odsouzení pro trestnou činnost v podobě výtržnictví, shodně jako to bylo uvedeno v bodě 1. výroku rozsudku. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání dne 6. 3. 2019 usnesením č. j. 9 To 51/2019-315 tak, že odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Obviněný adresoval Nejvyššímu soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání proti oběma rozhodnutím nižších soudů, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když z provedeného dokazování jednoznačně vyplývají jiné závěry, než které učinily nižší soudy. Obviněný má za to, že jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána a soudy tak měly postupovat při hodnocení důkazů v jeho prospěch. V případě jednání pod bodem 1. výroku rozsudku nalézacího soudu založily soudy svůj závěr o vině pouze na jediném důkazu, kterým je osamocená výpověď poškozeného K., jež není podporována žádným jiným důkazem. V daném směru dovolatel poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu k otázce nedostatečného objasnění skutkového stavu a existence jediného usvědčujícího důkazu.
7. K bodu 2. výroku rozsudku nalézacího soudu má obviněný za to, že se z jeho strany jednalo o nutnou obranu, vylučující protiprávnost jeho jednání, či naplňující nanejvýš skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití. Tato nutná obrana přitom musí být důraznější, aby bylo reálně hrozícímu útoku možno předejít. Soudy tak měly v rámci subsidiarity trestní represe postoupit věc příslušnému správnímu orgánu. Z kamerových záznamů je patrna opakovaná provokace poškozeného K., kdy obviněný se obával možného napadení svědkyň R. a K., které shodně potvrdily, že poškozený obviněnému vyhrožoval a z tohoto jednání měly strach. Sám proto chtěl předejít možnému útoku. V případě jeho úderu se jednalo o facku nebo pohlavek, jehož intenzita nebyla nikterak vysoká. To, že poškozený upadl, bylo způsobeno jeho značnou opilostí.
8. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolaní se vyjádřil též státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Po stručné rekapitulaci obsahu podaného dovolání, státní zástupce uvedl, že stran námitky nutné obrany obviněný nebrojí proti právní kvalifikaci svého činu, ale prosazení jeho vlastní, příznivější verze skutkového děje, která však byla nižšími soudy odmítnuta. Obdobně ve vztahu k bodu 1. výroku rozsudku obviněný toliko polemizuje s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům na jejich základě dospěly. Dané námitky tak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. V předmětné věci nedošlo k situaci tzv. extrémního rozporu, který umožňuje i dovolacímu soudu zasáhnout do skutkových zjištění učiněných nižšími soudy. Státní zástupce upozornil na to, že z řádně provedeného dokazování vyplynulo, že v bodě 2. byl iniciátorem fyzického střetu právě obviněný, což dokládají svědecké výpovědi i kamerové záznamy. V případě bodu 1. pak věrohodná výpověď svědka K. nestojí osamoceně, ale koresponduje s ostatními důkazy, zejména výpovědí svědka M. a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Za jedinou námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tak má státní zástupce poukaz na uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku, ve spojení s nímž se obviněný domáhá posouzení svého jednání jakožto přestupku. K tomu však bylo zdůrazněno, že jednání obviněného v porovnání s typově shodnou trestnou činností nevykazuje žádné výjimečné rysy, které by tento postup odůvodnily.
10. Pro výše uvedené skutečnosti proto státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
12. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvod, na němž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
14. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
15. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. Dovolací argumentaci lze na tomto místě stručně shrnout tak, že obviněný popírá spáchání trestné činnosti, a to v bodě 1. rozsudku zcela, při zdůraznění existence jediného důkazu, na němž soudy své závěry vystavěly, v bodě 2. rozsudku pak sice incident s poškozeným nepopírá, avšak své jednání zakládá na reálné hrozbě, které měla vycházet z chování poškozeného, na základě čehož jednal v nutné obraně, resp. pakliže by jeho jednání mělo znak protiprávnosti, pak toliko v podobě přestupku. Je možné též poukázat na to, že shora prezentované námitky obviněný uplatnil již v předchozí fázi řízení před soudy prvního a druhého stupně, když si nelze nepovšimnout, že jeho dovolání i odvolání mají de facto shodnou podobu.
16. Nejvyšší soud pak musí konstatovat, že jak nalézací, tak odvolací soud na takto vznesené námitky reagovaly ve svých rozhodnutích, když v tomto směru je možno poukázat zejména na str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a zejména velmi pečlivé zdůvodnění odvolacího soudu (str. 3–6 jeho usnesení). Současně je na místě opětovně připomenout, že Nejvyšší soud není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší v zákonech vymezených případech toliko soudu odvolacímu. Nejvyšší soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými, jehož se obviněný dovolává. Po přezkumu věci však je třeba uvést, že takovýto stav dovolací soud neshledal důvodným.
17. V případě jednání pod bodem 1. obviněný, byť formálně poukazuje na dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvádí žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly jeho přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Popíráním své viny s poukazem na existenci jediného, dle jeho mínění nedostatečného, důkazu, se snaží o předestření vlastní, pro něj výhodnější verze skutkového stavu. Sám však přitom nerespektuje fakt, že provedené důkazy nelze při hodnotících závěrech posuzovat toliko odděleně, ale je třeba přistoupit k jejich vzájemné komparaci a zohlednění všech logických souvislostí. Jak již Nejvyšší soud uvedl, tento postup oba nižší soudy zachovaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a proto na ně lze v plném rozsahu odkázat. Toliko stručně je možno připomenout, že kromě výpovědi svědka M. K., který jednoznačně, bez vztahu k obviněnému a důvodu tohoto nepravdivě usvědčovat z trestné činnosti, popsal napadení poškozeného obviněným, byly zohledněny též záběry z bezpečnostních kamer, jimiž je vyvráceno tvrzení obviněného, že svědek K. zůstal několik minut před barem. Naopak bylo zaznamenáno, že se vrátil přibližně půl minuty po obviněném, kterému po chvíli svědkyně R. evidentně ošetřuje ruku, což podtrhuje možný závěr, že při útoku na poškozeného utrpěl poranění. Společně s tím nebylo možno odhlédnout od podpůrné skutečnosti v podobě hodnocení osoby obviněného, který vzhledem ke své trestní minulosti, jakož i nyní projednávaným případům má evidentně opakovanou tendenci k páchání trestné činnosti spojené s užíváním násilí vůči jiným jedincům.
18. Také v případě jednání pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu se soud ztotožnil s názorem, který prezentovaly nižší soudy, jakož i státní zástupce ve svém vyjádření. Rovněž tato trestná činnosti byla adekvátně objasněna s poukazem na výpovědi několika svědků a kamerové záznamy. Na jejich základě bylo zjištěno, že obviněný napadl v důsledku „opileckých řečí“ poškozeného, aniž však tento byl jakkoliv agresivní, vyhrožoval či dokonce napadal obviněného nebo jiné osoby. Agresivitu poškozeného v daném okamžiku, ale i v minulosti ostatně vyloučily svědkyně J., P. a K. Za takové situace proto nelze nikterak uvažovat o posouzení následné reakce obviněného jako nutné obrany v intencích §29 tr. zákoníku. Předně lze zdůraznit, že obviněný svou námitku, stejně jako k bodu 1., vystavěl nikoliv primárně na odlišeném právním posouzení skutkového děje, ale napadá samotné závěry dovozené na základě dokazování soudy prvního a druhého stupně, když opět vytváří odlišnou skutkovou verzi v podobě přímo hrozícího útoku ze strany poškozeného. Jak bylo uvedeno výše, k žádnému takovému chování však nedošlo. Obviněný tedy bezdůvodně, aniž se pokusil vyřešit situaci, při níž jemu či komukoliv jinému nehrozilo (natož přímo) žádné nebezpečí, jinak (např. požádáním poškozeného, aby odešel, vlastním opuštěním místa, apod.), přistoupil k užití násilí vůči osobě, která byla zjevně pod vlivem alkoholu, věkově starší a subtilnější. Ze způsobu předchozího života je třeba znovu připomenout, že takovéto násilné řešení situací je evidentně obviněnému blízké, aniž se snaží hledat jakékoliv alternativy. Obviněný přitom byl v minulosti několikrát soudně trestán pro podobnou trestnou činnost a byl tedy varován, že obdobné vzorce chování nebudou v budoucnu tolerovány. Pokud se nyní snaží své chování bagatelizovat do té míry, že se jednalo o nutnou obranu či pouhý správní delikt, neboť z jeho strany nedošlo k intenzivnímu úderu, ale „pouhé facce či pohlavku“ (přičemž pouze tuto námitku lze jako jedinou považovat za jsoucí v linii s uplatněným dovolacím důvodem), nelze takovému pohledu přisvědčit. Z formálního hlediska soudy řádně dovodily naplnění všech zákonných znaků přečinu výtržnictví. Jakýkoliv materiální korektiv v podobě nižší míry škodlivosti jednání obviněného pak nepřichází do úvahy, když právě opětovný charakter jím páchané trestné činnosti, bezdůvodnost napadení a absence jakéhokoli náhledu na takové jednání nejen, že nevybočují z obdobných případů takové trestné činnosti, ale naopak zvyšují rizikovost tohoto chování. Nejvyšší soud tak plně souhlasí se shodnými závěry, k nimž k uplatněné námitce dospěly oba nižší soudy (srov. např. str. 6 usnesení odvolacího soudu).
19. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu, který však Nejvyšší soud musí vzhledem k povaze trestné činnosti a osobě obviněného hodnotit jako velmi mírný. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí
20. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.
soudce