ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2024.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2024/2018-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce F. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 229/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 25 Co 323/2017-344, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhá náhrady škody v celkové výši 6 894 188,20 Kč, jež mu měla být způsobena trestním stíháním vedeným před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 15 T 19/2005, které skončilo zproštěním obžaloby. Konkrétně se žalobce domáhal částky 818 042,20 Kč jako náhrady nákladů právního zastoupení skutečně vynaložených v průběhu nezákonně vedeného trestního stíhání, dále částky 450 000 Kč jako náhrady nákladů vzniklých jemu osobně v souvislosti s přípravou obhajoby, částky 3 597 000 Kč jako ušlého zisku spočívajícího v prodeji obchodního podílu společnosti VEKO BYSTRÉ s.r.o., částky 231 000 Kč jako ušlého zisku vzniklého nemožností žalobce v době trestního stíhání živnostensky podnikat a v neposlední řadě částky 1 798 146 Kč jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout neuskutečněním výstavby restauračního a ubytovacího zařízení v důsledku shora uvedeného trestního stíhání.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 20 C 229/2014-302, uložil žalované zaplatit žalobci částku 7 325 Kč (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 6 886 863,20 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I jen co do výše 1 575 Kč a co do částky 5 750 Kč jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku II potvrdil ohledně částky 810 717,20 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ohledně částky 6 076 146 Kč jej, včetně výroku III o náhradě nákladů řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti potvrzujícímu výroku II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda má žalobce v rámci náhrady nákladů zastoupení podle §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nárok na náhradu celkově zaplacené částky daně z přidané hodnoty, kterou uhradil obhájci z vyúčtované smluvní odměny za zastupování a z hotových výdajů, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud vycházel z toho, že náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady, za které jsou považovány ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 181/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013). Odvolací soud tak postupoval v souladu s tímto závěrem, jestliže výši nároku žalobce na náhradu nákladů zastoupení (včetně příslušné daně z přidané hodnoty) posoudil podle výše mimosmluvní odměny určené vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu ohledně řešení této otázky rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda v případě opakovaného odsouzení žalobce lze úkony provedené obhájcem v trestním řízení považovat za úkony mimořádně obtížné ve smyslu §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť odvolací soud se při posouzení mimořádné obtížnosti a časové náročnosti provedených právních úkonů neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přihlížel k obtížnosti a časové náročnosti jednotlivých úkonů právní služby, a nikoli k tomu, zda byl žalobce v trestním řízení opakovaně odsouzen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 323/2018).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, v němž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu