ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2534.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2534/2019-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 556 168 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 333/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, č. j. 91 Co 303/2018 - 136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dne 12. 2. 2018 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 91 Co 327/2017 – 92. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2018, č. j. 14 C 333/2015 – 112, která bylo žalobci doručeno dne 20. 2. 2018, byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč, přičemž mu byla stanovena lhůta a byl poučen o důsledcích nesplnění toto výzvy. Žalobce ve lhůtě ničeho neuhradil. Dne 23. 2. 2018 žalobce e – mailem požádal o zrušení uvedeného usnesení, neboť měl za to, že se jedná o omyl a řízení o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. Je od soudních poplatků osvobozeno.
Obvodním soudem pro Prahu 2 bylo žalobcovo podání posouzeno jako námitky proti výzvě k uhrazení soudního poplatku, které následně usnesením ze dne 21. 5.2018, č. j. 14 C 333/2015 – 118, odmítl (výrok I), dovolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění od 30. 9. 2017 (dále jen „ZSOP“) (výrok II) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným usnesením odvolací soud odmítl dovolání do výroku I usnesení soudu prvního stupně (výrok I), ve výrocích II a III toto rozhodnutí potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Městský soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobci vyměřil soudní poplatek v dané výši, neboť zákonem č. 296/2017 Sb. (účinný od 30. 9. 2017) došlo k novelizaci ZSOP a ustanovení §11 odst. 1 písm. n) ZSOP, kterým byla agenda zákona č. 82/1998 Sb. osvobozena od soudních poplatků, bylo od 30. 9. 2017 zrušeno. Ustáleným výkladem §4 odst. 1 ZSOP pak bylo dovozeno, že dovolací řízení je zahájeno podáním dovolání. Není proto rozhodné, kdy bylo zahájeno řízení jako takové, ale kdy byl učiněn úkon, na základě kterého vznikne poplatková povinnost.
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku II napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti neuvedl ničeho, pouze se omezil na konstatování, že „obdobná otázka procesního práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena,“ dále sumarizoval a polemizoval s právním posouzením odvolacího soudu, nepřednesl však žádnou relevantní argumentaci ani nespecifikoval žádnou otázku procesního práva, která doposud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena, jak sám dovolatel předestíral (§237 o. s. ř.). Žalobce nepřipojil žádnou podpůrnou argumentaci, která by naplnila zákonné požadavky na vymezení přípustnosti dovolání, tedy aby pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (byť částečně modifikovaná), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolatel v závěru svého podání namítá, a i tato pasáž trpí vadami, (viz výše), že jednal v dobré víře a soudní poplatek nezaplatil, neboť nebyl soudem prvního stupně poučen, že k pozdnímu zaplacení poplatku se nepřihlíží. Tímto způsobem měl být zkrácen na svých procesních právech a právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tato námitka je však lichá, neboť byl žalobce po celou dobu řízení zastoupen advokátem, tedy osobou kvalifikovanou a odborně zdatnou, u níž lze důvodně očekávat vědomost o novelizaci tak zásadního procesního předpisu, jakým je ZSOP. Žalobce byl soudem prvního stupně přehledně vyzván k zaplacení soudního poplatku, byla mu uložena lhůta, byl poučen o tom, že pokud nebude poplatek ve lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno, stejně tak o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Žalobcovo spoléhání se na domněnku, že pozdní zaplacení soudního poplatku zhojí nevyhovění výzvě soudu s výslovným poučením, proto bylo neopodstatněné a absence jedné věty ze zákonného textu (§9 ZSOP) v tomto případě proto nemůže představovat zásah do práva na spravedlivý proces.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že řešení přijaté soudem prvního stupně a následně potvrzené soudem odvolacím není rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, který se k otázce aplikace rozhodného znění ZSOP již opakovaně vyjadřoval (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 979/2019, či usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu