ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2572.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2572/2019-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 15 206 350 Kč, vedené u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 14 C 283/2005-512, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2019, č. j. 61 Co 272/2018-552, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce Mgr. Lukáše Kuhajdy částku 59 822,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Plzni jako soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č. j. 14 C 283/2005-36, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 762 000 Kč jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s trestním stíháním žalobce pro trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou v souběhu s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky. Tvrzená škoda měla spočívat jednak ve skutečné škodě ve výši 6 280 800 Kč představující úplné znehodnocení obchodního podílu ve výši 25 % na společnosti HGA Úněšov, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 45348464 (dále jen „společnost“), jednak v ušlém zisku ve výši 8 481 300 Kč stanoveném jako výše vyplaceného podílu na zisku z obchodního podílu žalobce na společnosti za období od června 1996 do 31. 12. 2004. Žalobce tvrzenou škodu spojoval s nezákonným rozhodnutím ze dne 17. 6. 1996, jímž bylo žalobci sděleno obvinění (dále jen „nezákonné rozhodnutí“). Nezákonnost rozhodnutí je dána tím, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2001, č. j. 5 T 13/98-2889, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 To 134/01, v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že je třeba vycházet z toho, jak žalobce nárok uplatnil v rámci předběžného projednání u Ministra spravedlnosti, kdy tvrzenou škodu spojoval s rozhodnutím o vazbě. Ohledně takto uplatněného nároku dospěl soud k závěru, že nárok není dán, neboť žalobcem tvrzené právo je promlčeno.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2007, č. j. 61 Co 281/2007-54, částečný rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť soud prvního stupně měl rozhodnout o předmětu řízení tak, jak byl vymezen v žalobě, nikoliv v žádosti o předběžné projednání nároku.
Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 29. 7. 2008, č. j. 14 C 283/2005-78, žalobu opětovně ve stejném rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.
Odvolací soud usnesením ze dne 11. 12. 2009, č. j. 61 Co 65/2009-93, částečný rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a tudíž odvoláním napadený rozsudek byl pro žalobce nepředvídatelným.
Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 7. 8. 2012, č. j. 14 C 283/2005-199, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 444 250 Kč, jíž se žalobce domáhal jako náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby v rámci trestního řízení. Dále rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, č. j. 14 C 283/2005-363, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 083 550 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 678 550 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 61 Co 16/2016-386, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 8. 2015, č. j. 14 C 283/2005-363, ve výrocích I a III zrušil, přičemž soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval tím, jaká škoda žalobci vznikla v souvislosti se vzetím žalobce do vazby a jaká škoda je přičitatelná státu v souvislosti s nezákonným rozhodnutím.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30 4. 2018, č. j. 14 C 283/2005-512, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 12 083 550 Kč (výrok I), neboť po doplnění dokazování dospěl k závěru, že uvedená škoda by žalobci vznikla, i kdyby nebyl vzat do vazby, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, změnil jej pouze ve lhůtě k plnění (výrok I), rovněž rozsudek potvrdil v nákladovém výroku II a taktéž jej změnil ve lhůtě k plnění (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce byl dne 19. 6. 1996 v souvislosti se sdělením obvinění ze dne 17. 6. 1996 vzat do vazby a společně s ním byly do vazby vzaty i další osoby, které měly zásadní vliv na chod společnosti. Z vazby byl propuštěn dne 21. 5. 1997 a pravomocně byl zproštěn obžaloby ke dni 15. 10. 2002 podle §226 písm. a) trestního řádu, tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán.
Po právní stránce odvolací soud vzhledem k ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, postupoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Pro daný případ odvolací soud považoval za zásadní posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti žalobci jako poškozenému vznikla jím tvrzená škoda. V tomto ohledu poukázal na teorii adekvátní příčinné souvislosti, dle níž je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda, podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností, adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně musí být prokázáno, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. S ohledem na zásadu projednací odvolací soud vycházel ze znění žaloby, jež sice akcentuje příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a vzetím žalobce (bratra žalobce) do vazby, rovněž ovšem zmiňuje nezákonné vznesení obvinění proti žalobci (nezákonné zahájení trestního stíhání), proto nutno za okamžik uplatnění nároku na náhradu škody považovat den, kdy žaloba došla soudu. Bylo sice možno uvažovat o existenci tvrzené škody v příčinné souvislosti se vzetím žalobce a bratra žalobce – jako jediného jednatele společnosti – do vazby. Jestliže však škoda vznikla v důsledku protiprávní vazby, bylo by právo na její náhradu dle §23 zákona č. 58/1969 Sb. promlčeno. V řízení tak bylo nutno soustředit se jen na skutečnost, zda tvrzená škoda, respektive její rozsah vymezený žalobou, mohla vzniknout toliko v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.
Ve výše uvedeném ohledu soud prvního stupně zaměřil dokazování po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 61 Co 16/2016-386. Odvolací soud tak dále poukázal na skutková zjištění, jež z tohoto dokazování vyplynula. Vzetí bratrů H., a dalších externě manažersky spolupracujících osob, do vazby, respektive její prodlužování, připravilo okamžitě společnost o možnost realizace řídící, rozhodovací činnosti a o zastupování společnosti v právních vztazích na nejvyšší úrovni, což samo o sobě představovalo likvidační postup pro společnost, která neměla prostor pro nalezení jakéhokoliv náhradního řešení k zabezpečení provozu firmy. Provedené dokazování však prokázalo, že stejný následek by nastal i při stíhání žalobce (bratrů H.) nevazebně. Samotné trestní stíhání společníků odradilo okamžitě a definitivně dodavatele a rovněž velkoodběratele od spolupráce se společností, v důsledku čehož se zcela zastavil obchod s pohonnými hmotami, tj. veškerá provozní činnost společnosti. Dodávku pohonných hmot tak ukončil jediný dodavatel společnost Diermeier GmbH se sídlem ve Straubingu ve Spolkové republice Německo, neboť po zásahu do činnosti společnosti, nebyla společnost schopna naplňovat podmínky pro uskutečňování dodávek pohonných hmot (sjednaný rozsah odběrů, platební disciplínu), neboť se zastavila veškerá provozní a obchodní činnost společnosti, která tím ztratila finanční zdroje ke krytí dodávek pohonných hmot. Soud pak výslechem několika velkoodběratelů zjistil, že samotné vznesení obvinění (zahájení trestního stíhání) proti bratrům H. bylo dostatečným důvodem pro ukončení obchodní spolupráce se společností a přijaté řešení bylo pro odběratele definitivní a nezvratné. Pro potřebu trestního stíhání byly zabaveny počítače, veškeré účetnictví, soubory dokumentů potřebné pro provoz společnosti, smluvní a ekonomické podklady, společnost tak přišla o údaje ohledně dodavatelů, odběratelů, o závazcích a pohledávkách, o rozpracovaných a minulých dodávkách, o celní dokumentaci (nebylo možno obchodovat se zahraničím), neměla k dispozici evidenci skladových zásob, a jiné. Popsaný zásah (nehledě na vazební stíhání společníků firmy) by rovněž sám o sobě postačil ke znemožnění další podnikatelské činnosti společnosti. Nemožnost provozní a obchodní činnosti společnosti, nemožnost plnit závazky vůči obchodním partnerům a naopak nerealizování inkasa od odběratelů a dlužníků společnosti, se fatálně promítla do solventnosti společnosti a přivodila ztrátu finančního krytí pro případnou realizaci obchodní činnosti společnosti. Ta popsaným jednáním, vedle již sděleného, ztratila rovněž schopnost hradit závazky z leasingových smluv, což vedlo k odebrání vozidel leasingovými společnostmi, čímž společnost byla zbavena možnosti přepravy pohonných hmot. Společnost nebyla ani schopna dostát svým závazkům vůči zaměstnancům firmy na úhradu jejich mzdových nároků. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou byla dostatečně zjištěna. Výše škody byla vyčíslena za pomoci soudně znaleckého posudku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci v otázce promlčení žalobou uplatněného práva. Dovolatelka předně namítá, že zatímco nárok na náhradu škody představující náklady obhajoby byl v žalobě vázán na zahájení trestního stíhání, nárok na náhradu škody způsobené znehodnocením obchodního podílu žalobce a ušlého zisku byl uplatněn ve vazbě na rozhodnutí o vzetí žalobce (a jeho bratra) do vazby a medializaci případu. Doplnil-li (resp. změnil) žalobce svá tvrzení ohledně vzniku škody až v průběhu soudního řízení, došlo tím ke změně žaloby, o níž však nebylo rozhodnuto. Tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou. Ke změně žaloby pak došlo po uplynutí promlčecí lhůty. Dále namítá, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že samotné zahájení trestního stíhání vedlo ke vzniku škody, které nebylo možné zabránit, ani kdyby společnici nebyli vzati do vazby. Z provedeného dokazování vyplývá, že k ochromení ekonomické činnosti společnosti nedošlo sdělením obvinění, ale zejména zajištěním věcí ve vlastnictví společnosti pro důkazní účely. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Odvolací soud rovněž nesprávně přihlédl k medializaci trestní věci. Pokud by žalobce a jeho bratr nebyli stíháni vazebně, byli by schopni do jisté míry ovlivnit chod společnosti a rozsah škody omezit. Odvolací soud se tak odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, dle nějž je samotné zahájení trestního stíhání skutečností indiferentní pro výkon funkce ve společnosti, neboť stíhaného člena orgánu společnosti neomezuje ve výkonu funkce ani z pohledu práva, ani fakticky. Tento závěr platí tím spíše pro společníka. A contrario dovolatelka dovozuje, že vazba je pro výkon funkce orgánu společnosti podstatná. Příčinná souvislost mezi zahájením trestního stíhání žalobce a vznikem škody nebyla v řízení hodnocena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále dovolatelka požádala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se s dovoláním napadeným rozsudkem plně ztotožňuje. Konstatuje, že dovolání je ohledně požadavku na vymezení přípustnosti velmi kusé a obecné. Dovolatelka nepředestírá dovolacímu soudu k řešení žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a která by současně spadala pod některé z kritérií §237 o. s. ř. Rozsudky, na něž dovolatelka odkazuje, s ohledem na skutkovou i právní odlišnost nyní řešené věci, nelze na daný případ použít. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalované, že zatímco nárok na náhradu škody představující náklady obhajoby je v žalobě vázán na zahájení trestního stíhání, nárok na náhradu škody způsobené znehodnocením obchodního podílu žalobce a ušlého zisku byl uplatněn ve vazbě na rozhodnutí o vzetí žalobce (a jeho bratra) do vazby a medializaci případu. Žalobce se podanou žalobou domáhal vůči žalované náhrady škody způsobené mu zahájením předmětného trestního stíhání sdělením obvinění a následným vedením tohoto trestního stíhání se všemi důsledky z toho plynoucími, přičemž takto byl celý nárok žalobcem prezentován od samého počátku řízení (tedy i v rámci podané žaloby). Žalobce na základě poučení, kterých se mu od soudu prvního stupně dostalo, svá tvrzení v uvedeném směru pouze postupně doplňoval a upřesňoval. Nešlo tak o žalovanou dovozovanou změnu žaloby, o níž by, dle žalované, měl soud rozhodnout. K námitkám žalované ohledně posouzení otázky příčinné souvislosti žalobce uvádí, že se dovolatelka do značné míry pohybuje v rovině skutkových zjištění, tedy v oblasti z dovolacího přezkumu zákonem vyloučené, a dále pak v rovině ničím nepodložených úvah a domněnek. Zároveň se uchyluje k nepřesné a zavádějící interpretaci závěrů odvolacího soudu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí považuje žalobce za neopodstatněný .
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž jedná osoba, která má právnické vzdělání, podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní; právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud posuzoval existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím. Při zjišťování příčinné souvislosti přihlédl též k tomu, že společnosti byly zabaveny počítače, veškeré účetnictví, soubory dokumentů potřebné pro provoz společnosti a další, přičemž dospěl k závěru, že rovněž tento zásah by sám o sobě postačil ke znemožnění další podnikatelské činnosti společnosti. Z odůvodnění rozhodnutí však neplyne, že by odvolací soud považoval daný zásah za nesprávný úřední postup ani, že by příčinná souvislost byla dána pouze v důsledku tohoto postupu. Naopak uvedenou skutečnost odvolací soud hodnotil v souvislosti s dalšími skutkovými okolnostmi, které ve svém souhrnu měly vést ke vzniku tvrzené škody. Odvolací soud se tak neodchýlil od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013.
Z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne ani závěr, že by žalobce a jeho bratr v důsledku nezákonného rozhodnutí nemohli vykonávat funkci jednatele společnosti či vykonávat práva společníka. Naopak napadené rozhodnutí je postaveno na závěru, že i kdyby žalobce a jeho bratr nebyli ve výkonu těchto práv v důsledku vazby omezeni, vznik tvrzené škody by v důsledku dalších skutkových zjištění byl nevyhnutelný. Odvolací soud se tak neodchýlil od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4879/2015.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy bylo dovolání Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci odmítnuto, nebylo již o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodováno.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 49 140 Kč [§7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 10 382,40 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 59 822,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu