ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2588.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2588/2019-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobců a) L. B., nar. XY, bytem v XY, a b) T. B. , nar. XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem Dačicích, Komenského 6, proti žalovaným 1) Městu Dačice , se sídlem v Dačicích, Krajířova 27, zastoupenému Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem v Dačicích, Krajířova 15, a 2) České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o náhradu škody uvedením do předešlého stavu a o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 183/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2019, č. j. 19 Co 184/2019-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Kasala.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou na žalovaných domáhali náhrady škody uvedením do předešlého stavu a náhrady nemajetkové újmy, jež jim měla vzniknout v souvislosti s přesunem pomníku padlým, na kterém bylo uvedeno jméno příbuzného žalobců a k jehož přesunutí došlo v rámci programu regenerace Městské památkové zóny Dačice.
Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 4 C 183/2017-133, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu uvedením do předešlého stavu tak, že pomník padlým vrátí na původní místo specifikované ve výroku rozsudku (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně uveřejnit v Dačickém zpravodaji a v Jindřichohradeckých listech omluvu ve znění dle výroku rozsudku (výrok II), a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 21 217 Kč a žalované 2) náklady řízení ve výši 8 059 Kč, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na nákladech odvolacího řízení 8 727,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Kasala, advokáta v Dačicích (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalované 2) na nákladech odvolacího řízení 2 324 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání sice uvádí, že dovolací soud nesprávně posoudil právní otázku hodnocení tvrzení žalobců ohledně specifičnosti souzené věci, neuvádí ovšem žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, který považují pro ně za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nutné, aby z dovolání bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V podaném dovolání vymezení předpokladu jeho přípustnosti zcela absentuje.
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 a §243b o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou žalobci společně a nerozdílně povinni nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení vzniklé jim v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). V případě žalovaného 1) náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkem tedy náleží žalovanému 1) náhrada nákladů řízení ve výši 4 114 Kč. Žalované 2) náleží náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých jí v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem [žalovaná 2) nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem], přičemž žalovaná 2) nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu