ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2633.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2633/2019-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Váchova 43/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 253/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 44 Co 49/2018-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 33 C 253/2016-26, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 12 000 000 Kč (výrok I) a žalobci současně uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 12 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, jež skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č. j. 3 T 299/2013-4738. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen a žalovaná, která žalobci přesto dobrovolně vyplatila částku 60 000 Kč, se promlčení zažalovaného nároku v řízení před soudem dovolala.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy, posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro takto vymezený dovolací důvod spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ani otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když sama při předběžném projednání nároku překročila šestiměsíční lhůtu stanovenou k jeho projednání v ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Uvedené závěry přitom nelze považovat za překonané ani dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, vycházejícím nadto ze značně odlišných a svým charakterem zcela mimořádných skutkových okolností (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 655/2017), které jsou nesouměřitelné s právě projednávanou věcí.
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.
Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když žalobci, který v minulosti podle obsahu vlastních tvrzení dlouhodobě zastával významné veřejné funkce a manažerské pozice, nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná projednala nárok žalobce a vydala své stanovisko až po uplynutí šestiměsíční doby ve smyslu §35 odst. 1 OdpŠk, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozilo promlčení jeho práva. Ustanovení §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud by v takovém případě vyčkal vyjádření žalované a poté by v zahájeném řízení pokračoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5819/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5.2019, sp. zn. I. ÚS 570/19.
Součástí skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež navíc nepodléhají přezkumu dovolacího soudu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), není závěr o tom, že by Ministerstvo spravedlnosti či Veřejný ochránce práv žalobce jakkoliv utvrzovali v existenci jeho nároku, nadto uplatněném ve zcela extrémní výši 12 000 000 Kč. Napadené rozhodnutí rovněž nevychází ze zjištění, že by žalobce byl informován o tom, že žalobu bude moci v dané věci podat až po sdělení konečného stanoviska Ministerstva spravedlnosti. Stejně tak se z výsledků provedeného dokazování nepodává, že by žalobce nebyl pro duševní poruchu schopen náležitě hájit své zájmy, a že by proto promlčecí doba neběžela (§645 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), resp. že byl v důsledku prožitého stresu a oslabení byly jeho schopnosti právně jednat oslabeny. Skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, se pak žalobci nepodařilo pro vady jím podaného dovolání účinně zpochybnit (viz výše).
Zbývá dodat, že k vadám řízení (spočívající kupř. v neprovedení navržených důkazů) dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li jinak [podle §237 o. s. ř.] dovolání přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci.
Žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu