ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3761.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3761/2017-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem a soudci Mgr. Vítem Bičákem a JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobců a) I. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, b) L. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, se sídlem v Brně, Škárova 809/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 123/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 58 Co 136/2014-109, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou datovanou 2. 5. 2013 se žalobci domáhali po žalované zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy [pro žalobkyni a) 1 000 000 Kč za psychickou a fyzickou újmu, 250 000 Kč jako náhrady škody za zničený automobil a 192 000 Kč za ušlý nájem; pro žalobce b) 1 000 000 Kč za psychickou a fyzickou újmu], které jim měly být způsobeny postupem Policie České republiky a státního zastupitelství (a dalších jménem státu údajně nezákonně jednajících osob) ve věci vedené Policií České republiky – Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje pod sp. zn. KRPM-10026-TČ-2019-140819 a věcech s ní souvisejících, resp. navazujících, kde měla být žalobcům způsobena psychická a fyzická újma, ztráta majetku, příjmu a destrukce podnikatelské činnosti. Soud prvního stupně vyzval žalobce postupem dle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, aby doplnili nebo opravili žalobní podání, na což žalobci reagovali doplněním žaloby ze dne 26. 9. 2013.
Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) napadeným usnesením ze dne 17. 9. 2014, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, který rozhodl, že žaloba ze dne 2. 5. 2013, doplněná podáním ze dne 26. 9. 2013, se odmítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení.
Proti napadenému usnesení podali žalobci, zastoupeni advokáty, včasná dovolání.
Dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání žalobkyně a) odmítl jako vadné a dovolání žalobce b) odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a o. s. ř. ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Žalobkyně a) (dále také jako „dovolatelka“) původně v dovolacím řízení nezastoupená (§241 o. s. ř.) podala první dovolání předané k poštovní přepravě dne 11. 12. 2014, které následně stále nezastoupená doplnila podáním ze dne 14. 1. 2015. K těmto podáním, co do vymezení rozsahu a důvodů dovolání, dovolací soud nemohl přihlížet (§241 odst. 4 o. s. ř.). Následně bylo její dovolání doplněno podáním ze dne 26. 5. 2017, sepsaným advokátem jako soudem ustanoveným opatrovníkem podle §29 o. s. ř. a doručeným soudu dne 29. 5. 2017, a to při zachování lhůty dle §241b odst. 3 věty poslední za středníkem o. s. ř., neboť o žádosti žalobkyně o ustanovení advokáta pro dovolací řízení bylo pravomocně negativně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 58 Co 109/2017-369, které bylo doručeno opatrovníkovi žalobkyně a) dne 13. 4. 2017.
Dovolatelka namítala, že v žalobním podání vylíčila všechny rozhodné skutečnosti, zcela jednoznačně a srozumitelně uvedla a odůvodnila, jakým konkrétním postupem orgánů veřejné moci v předmětných řízeních byla způsobena újma, jejíhož nahrazení se domáhá, v čem spočívala činnost a nečinnost (postup) konkrétních orgánů a jakými úkony a absencí úkonů byl tento postup představován, proč jsou ze strany žalobkyně považovány za nesprávné a nezákonné, v čem je spatřováno pochybení, přičemž žalobkyně poukázala i na celý sled a řetězec jednání uvedených orgánů jako celku, když tyto vadné úkony nejen jednotlivě, ale i v celém kontextu, působily negativně na žalobkyni a způsobovaly jí předmětnou újmu. Dovolatelka má tak za to, že soudy nesprávně vyložily §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §79 o. s. ř. Dále pouze krátce uvedla, že splnila požadavky kladené judikaturou Nejvyššího soudu na vymezení předmětných skutečností v žalobním podání a Městský soud v Praze nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou na úseku posuzování naplnění podmínek pro přípustnost projednání věci.
Dovolatelka kritizuje rozhodnutí odvolacího soudu, ale konkrétně nevymezuje otázku procesního práva, pouze uvádí, že „sám Nejvyšší soud k tomu ve svých rozhodnutích uvádí, že postačí uvést rozhodující skutečnosti, kterými dojde k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce“, aniž by však myšlenou judikaturu dovolacího soudu specifikovala. Dále uvedla, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou na úseku posuzování naplnění podmínek pro přípustnost projednání věci, aniž by opětovně zamýšlenou judikaturu specifikovala, či aspoň uvedla právní závěry v ní obsažené (ve smyslu §237 o. s . ř.).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože žalobkyně a) řádně nevymezila otázku procesního práva, jejíž vyřešení odvolacím soudem napadá (dovolací důvod), ani předpoklady přípustnosti dovolání, když se sice dovolává rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou však neoznačuje, trpí podané dovolání vadami, nedostatkem obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), které brání tomu, aby mohlo být dovolacím soudem projednáno.
Žalobce b) (dále též „dovolatel“) napadl usnesení Městského soudu v Praze svým podáním, učiněným prostřednictvím advokátky původně v odvolacím řízení žalobci b) ustanovené dle §30 o. s. ř., předaným k poštovní přepravě dne 11. 12. 2014, ve kterém uvádí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje ve vyřešení otázky splnění náležitostí žaloby dle §79 odst. 1 o. s. ř., „resp. v otázce doplnění žaloby, v jakém rozsahu bylo nutné doplnit žalobu, aby splňovala náležitosti dle §79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Dovolatel má za to, že doplněním žaloby ze dne 26. 9. 2013 řádně specifikoval požadované náhrady, uvedl jejich výši i důvod, dále uvedl, v čem vidí nesprávný či nezákonný postup. Nelze tak dle něj po doplnění žaloby považovat žalobu za neurčitý návrh, který nesplňuje náležitosti dle §79 odst. 1 o. s. ř., přičemž oprávněnost výše škody by měla být předmětem dokazování při jednání soudu ve věci.
Dovolatel dále poukázal na právní závěr Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 313/2004, a tam citovaná rozhodnutí), že vylíčení rozhodujících skutečností může mít (zprostředkovaně) formu odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou výslovně odkáže. Dále měl také za to (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2022/2006), že pokud soud prvního stupně neshledal doplnění žaloby za dostatečné, měl žalobce znovu vyzvat k jejímu novému doplnění s přesnou specifikací toho, v čem je spatřována její neurčitost a jakým způsobem má žalobce předmětné vady odstranit, zejména čeho přesně se mají doplnění skutkových tvrzení týkat a jaké konkrétní důkazy mají být předloženy. Jednání odvolací soudu považuje dovolatel za přepjatý formalismus, kdy interpretace skutečného stavu věci a výklad práva soudem je v rozporu s principem spravedlnosti.
Dovolatel následně soudu zaslal, zastoupen advokátem, doplnění dovolání ze dne 29. 3. 2017, doručené soudu dne 3. 4. 2017, a to při zachování lhůty dle §241b odst. 3 věty poslední za středníkem o. s. ř., neboť v průběhu řízení o ustanovení zástupce pro dovolací řízení byl žalobci b) Českou advokátní komorou (rozhodnutím ze dne 6. 3. 2017) určen právní zástupce pro dovolací řízení, zatímco pravomocně bylo negativně rozhodnuto o ustanovení zástupce pro dovolací řízení až dne 25. 5. 2017 (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2017, č. j. 23 C 123/2013-384).
Toto doplnění dovolání ovšem rovněž trpí nedostatkem vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže napadené rozhodnutí podle něj „spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu“, kterou však v dovolání nijak neoznačuje (srov. již shora citované rozhodnutí R 4/2014).
Nicméně ani poukaz dovolatele v původním dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 313/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2022/2006 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), přípustnost dovolání nemůže založit, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, a to ani tacitně, že by se odvolací soud od tam uvedených právních závěrů odchýlil, resp. že by na tam předestřeném řešení právních otázek napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. vůbec záviselo, přičemž současně je nutno upozornit, že obě označená rozhodnutí vycházejí oproti současnosti z odlišné právní úpravy předpokladů přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.
V usnesení sp. zn. 32 Odo 313/2004 Nejvyšší soud konstatoval, že uzavřel-li odvolací soud, že žaloba neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, a je tedy neprojednatelná, aniž tuto otázku řešil i z pohledu listin, na které žalobkyně v žalobě a v jejím doplnění coby důkazy odkazovala a které současně k těmto svým podáním připojila, nelze než právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za neúplné, a tudíž i nesprávné. V usnesení sp. zn. 25 Cdo 2022/2006 šlo o situaci, kdy žalobce na výzvu soudu reagoval a ve svém podání odkázal na jím předložené listinné důkazy, k čemuž Nejvyšší soud konstatoval, že i když doplnění žaloby v zásadě odpovídá požadavkům uvedeným ve výzvě k doplnění podání, nelze je považovat za dostatečné, neboť žaloba, aby byla projednatelná, stále neobsahuje skutková tvrzení, z nichž by bylo možné spolehlivě dovodit, o jakou majetkovou újmu se vlastně jedná a co konkrétně má být žalobci nahrazeno s tím, že prostým odkazem na soubor přiložených listin nelze mít jeho povinnost vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti za splněnou. Pokud však neshledal doplnění žaloby za dostatečně konkrétní soud prvního stupně, měl žalobce (s ohledem na nejednoznačnost předchozí výzvy) ve vztahu k již známému obsahu žaloby vyzvat k jejímu novému doplnění s přesnou specifikací toho, v čem je spatřována neurčitost žaloby a jakým způsobem má žalobce předmětné vady odstranit, zejména čeho přesně se mají doplněná skutková tvrzení týkat a jaké konkrétní důkazy mají být předloženy.
Naproti tomu v nynější věci nebyla důvodem odmítnutí žaloby skutečnost, že by soud prvního stupně nepřihlédl k obsahu přiložených listin, nýbrž že nebylo jasné, jaká konkrétní škoda či nemajetková újma měla být žalobcům tím kterým nesprávným úředním postupem či rozhodnutím způsobena, když žalobci odkazovali na řadu trestních a správních řízení. Je tedy zřejmé, že odkazem na připojené listiny vytknutý nedostatek ani odstraněn být nemohl.
Pokud pak soud prvního stupně nevyzýval žalobce k odstranění vad žaloby opakovaně, byl-li poučen o odmítnutí žaloby, nebude-li žaloba řádně doplněna, nijak se tím ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu