ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3922.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3922/2017-602
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalovanému ŠTUKO, družstvo umělecké výroby pro obnovu památek, identifikační číslo osoby 00027715, se sídlem v Praze 3, Fibichova 13/2, zastoupenému JUDr. Michalem Franěm, advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce: 1) V. Š., bytem v XY, 2) J. Š., bytem v XY, zastoupené V. Š. jako obecným zmocněncem, 3) J. K., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 1434/6, 4) E. H., bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 105/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 11 Co 400/2016-574, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 11 Co 400/2016-574, se v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítá , ve zbývajícím rozsahu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se (posléze) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, obci XY, okrese XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY (původně součástí pozemku pozemkového katastru č. k. XY), přičemž žalobce i žalovaný jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako duplicitní vlastníci předmětných pozemků.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že vlastníkem shora uvedených nemovitostí je žalobce (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 82 Kč (výrok II).
3. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně doplněn jeho usnesením ze dne 28. 7. 2016, č. j. 27 C 105/2006-554, tak, že žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi V. Š. zaplatit částku ve výši 4 104,50 (výrok III), žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejší účastnici J. Š. zaplatit částku ve výši 54,50 Kč (výrok IV), žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi J. K. zaplatit částku ve výši 12 850,70 Kč (výrok V), žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejší účastnici E. H. zaplatit částku ve výši 75 Kč (výrok VI) [výrok I], a současně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o doplnění označeného rozsudku [výrok II].
4. V předmětné věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž rozsudkem ze dne 20. 9. 2010, č. j. 27 C 105/2006-240, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že se žalobce nestal vlastníkem předmětných pozemků, protože hospodářská smlouva ze dne 11. 2. 1980 nenabyla účinnosti, jelikož nebyla schválena nadřízeným orgánem Výstavby hlavního města Prahy. K nabytí vlastnického práva žalobcem nedošlo ani vydržením, neboť nebyl v dobré víře o tom, že mu pozemek parc. č. XY patří. K odvolání žalobce a vedlejších účastníků 1) a 3) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 11 Co 190/2011-327, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k pozemkům p. č. XY, XY a XY a ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na základě dané hospodářské smlouvy žalobce nenabyl vlastnictví k nemovitostem, jež byly jejím předmětem, jelikož k nabytí účinnosti předmětné smlouvy byl nutný souhlas nadřízeného orgánu. Ve vztahu k žalobcem tvrzenému vydržení však dle odvolacího soudu neprovedl soud prvního stupně prakticky žádná skutková zjištění, a proto nemohlo být správné ani jeho právní posouzení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a vedlejší účastníci 1) a 3) dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 3699/2012-389, jako nepřípustné odmítl.
5. V nynějším rozsudku vzal soud prvního stupně za prokázané (shodně jako v původním rozsudku, na nějž odkázal), že žalovaný jako vlastník pozemků č. k. XY a XY (v dalších letech byl pozemek č. k. XY rozdělen na několik nových parcel, z nichž některé jsou předmětem tohoto řízení) v katastrálním území XY uzavřel dne 11. 2. 1980 s investorsko-inženýrskou organizací Výstavba hlavního města Prahy - výstavba sídlišť hospodářskou smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod pozemku parc. č. XY a trvalých porostů na pozemku č. k. XY, stodoly, chlévů a studny (předmětem nebyl převod pozemku č. k. XY) za částku 91 890,80 Kč s účinností k 1. 3. 1980. Důvodem převodu byla výstavba sídliště Stírka SBD NVP Praha 8 – Libeň. Na smlouvě byla vyznačena doložka o jejím schválení nadřízeným orgánem žalovaného s datem 29. 4. 1980, doložka o schválení nadřízeným orgánem Výstavby hlavního města Prahy - výstavby sídlišť vyznačena nebyla. Předmětné pozemky byly následně zastavěny v rámci výstavby sídliště Stírka. Právním nástupcem Výstavby hlavního města Prahy se stala IROP, Inženýrská a realitní organizace Praha. Z ní pozemky přešly dne 24. 5. 1991 na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Pro případ pochybností o řádném nabytí pozemků žalobce tvrdil, že předmětné pozemky byly vydrženy, neboť se Výstavba hlavního města Prahy chovala jako jejich vlastník.
6. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980 a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též „hosp. zák.“), a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 3699/2012-389, konstatoval, že hospodářská smlouva ze dne 11. 2. 1980 nabyla účinnosti. Na jejím základě tak dle soudu prvního stupně došlo k převodu pozemku č. k. XY ze žalovaného na právního předchůdce žalobce a ke vzniku žalobcova vlastnického práva podle §3 odst. 1 zákona č. XY Sb. Soud prvního stupně tak uzavřel, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků, a proto se již z důvodu nadbytečnosti nezabýval žalobcovým tvrzením o vydržení předmětných pozemků.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), rozhodl, že ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem a vedlejšími účastníky 1), 2) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), a uložil žalovanému povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 3) náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok III).
8. Dle odvolacího soudu je třeba otázku platnosti a účinnosti hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980 posuzovat podle tehdy účinných předpisů, tj. hospodářského zákoníku ve znění účinném ke dni 11. 2. 1980 a příslušných ustanovení vyhlášky federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vyhláška č. 156/1975 Sb.“), ve znění účinném ke dni 11. 2. 1980.
9. Odvolací soud uvedl, že žalovaný byl v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy družstvem, tedy socialistickou organizací ve smyslu §14 hosp. zák. Družstevní vlastnictví bylo formou socialistického společenského vlastnictví (§94, §8 odst. 2 hosp. zák.), což znamená, že šlo o vlastnictví odlišné od vlastnictví státního, a pozemek v družstevním vlastnictví proto nebyl národním majetkem ve smyslu §64 odst. 1 hosp. zák. Hospodářská smlouva o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům byla uzavřena mimo obvyklé hospodaření žalovaného (nešlo o plnění v rámci jeho předmětu činnosti nebo v souvislosti s ní). Dle odvolacího soudu se tak jednalo o případ, kdy socialistická organizace mimo obvyklé hospodaření převáděla vlastnictví jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, tedy o případ předvídaný v §350 hosp. zák., dle něhož v takovém případě platí přiměřeně §348 a §349 hosp. zák. S ohledem na znění §349 hosp. zák. měl odvolací soud za to, že je třeba na daný případ obdobně aplikovat i §347 hosp. zák., včetně jeho odstavce 6, dle něhož je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů, nestanoví-li prováděcí předpisy jinak. Prováděcím předpisem byla výše uvedená vyhláška č. 156/1975 Sb., která v §14 odst. 1 stanovila, že k účinnosti hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku není třeba schválení nadřízených orgánů s výjimkami uvedenými pod písmeny a), b) a c). Podle odstavce 2 se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na převody správy národního majetku podle §3 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb., který zakotvuje povinnost organizace, jež má ve správě nemovitý národní majetek, který je podle pravomocného územního rozhodnutí určen pro investiční výstavbu jiné organizace, tento majetek převést do správy oprávněné organizace do 30 dnů ode dne, kdy o to oprávněná organizace požádá, pokud organizace tuto povinnost nesplní, rozhodnou nadřízené orgány (§3 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb.). Toto ustanovení dle odvolacího soudu přímo ukládá příslušné organizaci povinnost majetek převést, aniž by bylo možno uplatnit výhradu uvedenou v §14 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb., a odpadá tak podmínka účinnosti hospodářské smlouvy spočívající v nutnosti jejího schválení nadřízeným orgánem příslušné organizace. Odvolací soud se tak ztotožnil s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 3699/2012-389, formou obiter dicta a uzavřel, že podle předpisů účinných v době uzavření hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980 nebylo k účinnosti smlouvy třeba její schválení nadřízenými orgány.
10. K odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud doplnil, že §350 hosp. zák. výslovně upravuje přiměřené použití §348 a §349 hosp. zák. na případy převodu vlastnictví, o který jde i v této věci. Ustanovení §349 hosp. zák. výslovně upravuje obdobnou platnost §347 hosp. zák., z čeho dle něj jednoznačně vyplývá, že §347 odst. 6 hosp. zák. včetně jeho odkazu na prováděcí předpis je třeba aplikovat nejen za stavu, kdy hospodářskou smlouvou byla prováděna správa národního majetku, ale i v případech, kdy šlo o převod vlastnictví mezi družstvem a státní socialistickou organizací. Při použití §347 odst. 6 hosp. zák. a §3 odst. 4 a §14 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. se tak podle odvolacího soudu nejedná o nepřípustnou analogii, ale o aplikaci právního předpisu, na nějž odkazuje zákonné ustanovení §350 hosp. zák.
11. V závěru odvolací soud konstatoval, že hospodářská smlouva ze dne 11. 2. 1980 obsahuje náležitosti uvedené v §347 odst. 1 a 3 hosp. zák. a je tedy platná a s ohledem na výše uvedené rovněž účinná. Na základě této smlouvy přešlo vlastnictví předmětných pozemků z žalovaného na stát, správu tohoto majetku nadále vykonávala investorsko-inženýrská organizace Výstavba hlavního města Prahy – výstavba sídlišť. Uvedené pozemky dle odvolacího soudu splňovaly rovněž podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a přešly proto ke dni účinnosti tohoto zákona do vlastnictví žalobce, který je jejich vlastníkem i v současnosti. Za popsaného stavu považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se vydržením vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátem, dovoláním.
13. Dovolatel nesouhlasí s interpretací odvolacího soudu ve věci zákonných odkazů obsažených v hospodářském zákoníku ve znění účinném ke dni 11. 2. 1980, o přiměřeném užití §349 hosp. zák. dle odkazu v §350 hosp. zák. a následně o obdobném užití §347 hosp. zák. dle odkazu v §349 hosp. zák.. Tato ustanovení v kontextu prováděcí vyhlášky č. 156/1975 Sb. se dle dovolatele vyskytují např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2549/2005, nebo ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 166/2013. Dovolatel má však za to, že uvedené rozsudky řeší zcela odlišné právní i skutkové situace než současný spor, jehož předmětem je převod vlastnického práva dle §350 hosp. zák., které však odkazuje na přiměřené užití §349 hosp. zák., jež pak odkazuje na obdobné užití §347 hosp. zák.. Zatímco §350 hosp. zák. upravuje převod vlastnického práva, §347 hosp. zák. upravuje převod správy národního majetku. Současný skutkový stav dle dovolatele otevírá právní otázku, zda přiměřené použití §347 odst. 6 hosp. zák. zahrnuje i aplikaci výjimek upravených v prováděcí vyhlášce č. 156/1975 Sb. k §347 odst. 6 hosp. zák., když výjimka v prováděcí vyhlášce je explicitně určena toliko pro smlouvy o převodu správy národního majetku, přičemž účastníci uzavírají smlouvu o převodu vlastnického práva k jinému než národnímu majetku. Dovolatel se domnívá, že takto dalece legislativní odkaz na přiměřené a obdobné užití jiného zákonného ustanovení nesahá, jinak by totiž ztrácelo smysl rozlišování převodu správy a převodu vlastnictví v samotné vyhlášce.
14. Dovolatel dále uvedl, že žalované družstvo sice mělo v rozhodné době status socialistické organizace (§18 zákona č. 40/1964 Sb. a §14 hosp. zák.), šlo však o socialistickou organizaci družstevní, nikoli státní. Národním majetkem byly dle §64 hosp. zák. věci ve státním socialistickém vlastnictví, z čehož dle dovolatele vyplývá, že majetek žalovaného nebyl národním majetkem, nýbrž jiným než národním majetkem dle §350 hosp. zák.. Předmětná hospodářská smlouva ze dne 11. 2. 1980 je tedy smlouvou o převodu vlastnictví jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek a jde tedy o smlouvu dle §350 hosp. zák..
15. Dovolatel má za to, že §350 hosp. zák. odkazuje na přiměřené použití §348 a §349 hosp. zák.. Legislativní technika odkazem na přiměřené použití jiného zákonného ustanovení vyjadřuje potřebu právě jen přiměřeného neboli racionálně nezbytného užití odkazované právní normy a ostatních důsledků z toho plynoucích. Dle dovolatele tak nemá jít o mechanickou až bezbřehou aplikaci odkazované normy. Teprve odkaz termínem „obdobně“ by znamenal důslednou aplikaci odkazované normy, zřejmě i zahrnující prováděcí předpisy odkazované normy. I v případě odkazu „obdobně“ však dle dovolatele zůstává sporné, nakolik je pro případ dle odkazující normy závazný taktéž prováděcí předpis k odkazované normě, když tento se explicitně omezuje jen na jistý okruh případů a explicitně se vymezuje právě vůči případům řešeným odkazující normou. Jelikož jakýkoli výklad zákona nesmí jít proti srozumitelnému textu zákona a proti zřetelné vůli zákonodárce, zřejmě ani v případě odkazu slovem „obdobně“ by neměl být aplikován prováděcí předpis, který se výslovně omezuje na jiný okruh případů, než o jaký jde v základní normě, byť si tato vypomáhá odkazem na normu jinou. Dovolatel považuje předmětnou smlouvu o převodu pozemku č. k. XY v katastrálním území XY za smlouvu o převodu jiného než národního majetku, tedy smlouvu dle §350 hosp. zák.. Odkaz v §350 hosp. zák. na užití dalších ustanovení téhož zákona je učiněn termínem „přiměřeně“. Na věci dle dovolatele nic nemění odkaz „obdobně“ z §349 hosp. zák. na §347 hosp. zák., když tento by platil výlučně pro smlouvy o převodu národního majetku, což není současný případ.
16. Základní zákonné pravidlo tedy znělo, že pro účinnost smlouvy byl nutný souhlas nadřízených orgánů, ledaže prováděcí předpis stanovil jinak. Dovolatel se proto ptá, zda je výjimkou z povinnosti opatřit smlouvu souhlasem nadřízeného orgánu i prováděcí předpis, který hovoří o výjimce pouze pro smlouvy o převodu správy, když uzavíranou smlouvou je smlouva o převodu vlastnictví, tím spíše, když v §350 hosp. zák. je odkazováno toliko na přiměřené užití, a to pouze na přiměřené užití jiné zákonné normy, nikoli již na užití podzákonných předpisů.
17. Dovolatel dále namítá, že prováděcí vyhláška kromě převodů správy národního majetku upravuje i vybrané okruhy převodu vlastnického práva. Jestliže tedy stanoví v §14 odst. 1, že „k účinnosti hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku, není třeba schválení nadřízených orgánů, ledaže…“, týká se to pouze a jen smluv o převodu správy národního majetku. Uvedená vyhlášková výjimka založená podzákonnou normou dle dovolatele již nedopadá na smlouvy o převodu vlastnického práva k jinému než národnímu majetku dle §350 hosp. zák., který odkazuje pouze na přiměřené užití §347 hosp. zák., a to jen na užití této zákonné normy, nikoli dalších podzákonných předpisů. Důvodem převodu dle smlouvy ze dne 11. 2. 1980 je výstavba sídliště. Dle §14 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. se výjimka z povinnosti souhlasu nadřízenou organizací neuplatní při převodech správy dle §3 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb., což jsou právě i případy investiční výstavby. Pokud by tedy byla aplikována vyhláška bez ohledu na to, zda jde o převod správy nebo převod vlastnictví, výjimka dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb. na případy převodu nemovitého majetku pro investiční výstavbu beztak neplatí. Souhrnný odkaz na §3 odst. 4 a §14 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. považuje dovolatel za chybný, neboť současná aplikace obou ustanovení na jednu smlouvu je logicky nemožná. Dle dovolatele je tak patrné, že napadené rozhodnutí nemá ujasněno, o který z vyhláškových případů jde, což koresponduje i s neúplnou úvahou o aplikaci vyhlášky jako takové.
18. Dovolatel tak uzavřel, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem, neboť hospodářská smlouva ze dne 11. 2. 1980 nikdy nenabyla účinnosti. K nabytí vlastnického práva nemohlo dojít ani vydržením, když až do podání žaloby se žalobce jako vlastník nechoval. Žalobci tak chybí nejen účinný právní titul, ale kupříkladu i peněžité náhrady restitučních nároků z důvodu nemožnosti vydání sporných pozemků vyplácel dovolatel a žalobce dodnes nemá potřebu mu tyto náhrady kompenzovat, přestože o sobě jinak tvrdí, že je vlastníkem.
19. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
20. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v případě převodu správy majetku, který je podle pravomocného územního rozhodnutí určen pro investiční výstavbu jiné organizace, bylo schválení hospodářské smlouvy pojmově vyloučeno a z žádného listinného důkazu provedeného soudem prvního stupně dle žalobce nevyplývá, že by si nadřízený orgán toto schválení vyhradil. Zásadu, že schválení nadřízeného orgánu není třeba, stanovila též pozdější vyhláška federálního ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Následující vyhláška federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem pak podmínku schválení zcela zrušila. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1405/2004, má žalobce za to, že se v takových případech uplatní zásada, že právní úkon se stává účinným ke dni, kdy odpadla podmínka jeho účinnosti. I v případě, že by tedy k účinnosti předmětné hospodářské smlouvy bylo v inkriminované době zapotřebí schválení nadřízeného orgánu, se tato smlouva stala účinnou nejpozději ke dni nabytí účinnosti vyhlášky č. 119/1988, která tuto podmínku zrušila, tj. ke dni 1. 7. 1988. Žalobce navrhl dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl nebo zamítl s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
26. Dovolání do výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem a vedlejšími účastníky 1), 2) a 4), nemá zákonem stanovené náležitosti, neboť dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve výše uvedeném rozsahu (srov. §241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.).
27. Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
28. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III napadeného rozsudku odvolacího soudu) není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
29. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka zda při uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva mezi nestátní socialistickou organizací a státní socialistickou organizací nemusí být splněna podmínka schválení nadřízených orgánů podle §347 odst. 6 hosp. zák. s odkazem na prováděcí vyhlášky č. 156/1975 Sb. a její úpravu převodu správy národního majetku, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
31. Dovolání není důvodné.
32. Podle §347 hosp. zák. musí hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§68) obsahovat a) určení převáděného majetku, b) určení dne převodu správy národního majetku, c) je-li převod úplatný, též výši úplaty (odstavec 1). Hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku vzniká dohodou organizací o náležitostech uvedených v odstavci 1 (odstavec 2). V hospodářské smlouvě se dále uvedou a) názvy nadřízených orgánů oprávněných dát souhlas k převodu správy národního majetku, b) hodnota převáděného majetku podle údajů účetní evidence, c) důvod převodu správy, d) práva a závazky, související s převáděným majetkem, pokud se současně převádějí (odstavec 3). Předávající organizace odpovídá za vady předávaného majetku jen v těch případech a v tom rozsahu, jak to bylo smluveno (odstavec 4). Správa přechází dnem stanoveným ve smlouvě (odstavec 5). Neuzavírá-li se smlouva na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů (odstavec 6).
33. Podle §349 hosp. zák. pro hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§69 odst. 3) platí obdobně ustanovení §347.
34. Podle §350 ustanovení §348 a 349 platí přiměřeně i v případech, kdy socialistické organizace mimo obvyklé hospodaření převádějí vlastnictví jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, nebo jej odevzdávají do dočasného nebo dlouhodobého užívání.
35. Ustanovení §350 hosp. zák. upravuje z hlediska legislativní techniky tři odlišné případy. O skutečnou přiměřenou platnost jde pouze u §348 hosp. zák., a to pokud jde o odevzdání jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, do dlouhodobého užívání. V případě dočasného užívání, jde spíše o obdobnou platnost. U §349 hosp. zák. nemůže jít ani o přiměřenou platnost, jelikož toto ustanovení neobsahuje vlastní úpravu, ale samo odkazuje na §347 hosp. zák.. Ve skutečnosti tedy pro převody jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, do vlastnictví jiných organizací nebo do vlastnictví státu platí přiměřeně §347 hosp. zák. nikoli §349 hosp. zák. Při přiměřeném použití §347 a §348 hosp. zák. na jiný majetek v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, je třeba přihlížet ke speciální úpravě hospodaření s majetkem jiných socialistických organizací než státních, která je obsažena jednak v obecně závazných předpisech, jednak ve směrnicích Ústřední rady družstev a svazů družstev, ústředních orgánů společenských organizací apod. (viz Dušánek, F. a kol. Hospodářský zákoník. Komentář. Praha, Panorama 1986, str. 570).
36. V rozsudku ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006, Nejvyšší soud vyložil, že legislativní termín „přiměřeně“ je nutno chápat jako interpretační pravidlo, jehož obsahem je takový postup při použití právního předpisu, při kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní úpravy, jež má být přiměřeně použita; na rozdíl od legislativního termínu „obdobně“, které ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, naznačuje termín „přiměřeně“ volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Úvaha o míře přiměřené použitelnosti jiného ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu přitom musí vycházet zejména z cíle sledovaného právní úpravou daných právních vztahů, ze způsobu, jakým jsou tyto právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání jednotlivých ustanovení obsažených v obecně závazném právním předpisu, jenž má být přiměřeně použit, a způsobem, jakým právní úprava vymezuje dané právní vztahy; teprve na základě takové úvahy lze učinit jednoznačný závěr o přiměřené použitelnosti konkrétních ustanovení obsažených v témže nebo jiném právním předpise a o tom, u kterých z nich je přiměřené použití vyloučeno.
37. Dovolatel namítá, že ustanovení §350 hosp. zák. odkazuje pouze na přiměřené užití jiné zákonné normy, nikoli již na užití podzákonných předpisů. S takovým závěrem však dovolací soud nesouhlasí. Jak bylo uvedeno výše, legislativní termín „přiměřeně“ představuje takový postup při použití právního předpisu, při kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní úpravy, jež má být přiměřeně použita. Z uvedeného však bez dalšího nevyplývá, že by na základě přiměřeného použití bylo možno aplikovat pouze předpisy zákonné.
38. Podle §1 vyhlášky č. 156/1975 Sb. tato vyhláška upravuje správu hmotného národního majetku státními organizacemi, nakládání s pohledávkami a jinými majetkovými právy státu a státních organizací a smluvní převody věcí do státního socialistického vlastnictví od občanů a jiných organizací než socialistických.
39. Podle §3 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb. má-li organizace ve správě nemovitý národní majetek, který je podle pravomocného územního rozhodnutí určen pro investiční výstavbu jiné organizace, je spravující organizace povinna převést tento majetek do správy oprávněné organizace, pokud se organizace podle zvláštního předpisu nedohodnou jinak; jde-li o nemovitý národní majetek, který je určen podrobným územním plánem pro soustředěnou bytovou výstavbu, nebo který je určen schváleným seznamem pozemků pro výstavbu rodinných domků k zástavbě rodinnými domky, je spravující organizace povinna převést takový majetek do správy příslušného národního výboru. Spravující organizace je povinna převést majetek do 30 dnů ode dne, kdy o to oprávněná organizace požádá.
40. Podle §14 vyhlášky č. 156/1975 Sb. k účinnosti hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku není třeba schválení nadřízených orgánů, ledaže to stanoví u a) hospodářských organizací podřízených oborovým podnikům a generálním ředitelstvím trustu statut výrobní hospodářské jednotky, b) hospodářských organizací řízených národními výbory řídící národní výbor, c) ostatních organizací jejich nadřízený orgán; u národních výborů národní výbor nejblíže vyššího stupně (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na převody správy národního majetku podle §3 odst. 4 (odstavec 2).
41. Z ustanovení §3 odst. 4 vyhlášky č. 156/1975 Sb. vyplývá povinnost organizace, jež má ve správě nemovitý národní majetek, který je podle pravomocného územního rozhodnutí určen pro investiční výstavbu jiné organizace, převést tento majetek do správy oprávněné organizace do 30 dnů ode dne, kdy o to oprávněná organizace požádá s tím, že pokud organizace tuto povinnost nesplní, rozhodnou nadřízené orgány uvedené v §4 odst. 1 citované vyhlášky. Předmětné ustanovení tak převod správy nemovitého národního majetku ukládá jako povinnost, čímž dle dovolacího soudu vylučuje podmínku schválení nadřízenými orgány. Teprve, pokud by organizace svou povinnost nesplnily, rozhodly by nadřízené orgány (srov. §3 odst. 5 a §4 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb.). Je zřejmé, že tehdejší právní úprava jednoznačně preferovala rychlé zajištění investiční výstavby, bytové výstavby či zástavby rodinnými domky (srov. též např. §68 hosp. zák. či §10 odst. 10 vyhlášky č. 156/1975 Sb.).
42. Dovolací soud se neztotožňuje s dovolatelem, že by v případě aplikace legislativního odkazu obsaženého v §347 odst. 6 hosp. zák. ztrácelo smysl rozlišování převodu správy a převodu vlastnictví v samotné vyhlášce č. 156/1975 Sb. Předně z ustanovení §1 vyhlášky č. 156/1975 Sb. vyplývá, že pokud tato výslovně upravuje smluvní převody věcí, tak toliko do státního socialistického vlastnictví od občanů a jiných organizací než socialistických. Jak správně konstatoval odvolací soud, žalovaný byl v době uzavření předmětné smlouvy družstvem, tedy socialistickou organizací a družstevní vlastnictví bylo formou socialistického společenského vlastnictví, což znamená, že šlo o vlastnictví odlišné od vlastnictví státního (národní majetek). Nicméně ze skutečnosti, že vyhláška č. 156/1975 Sb. výslovně neupravuje převod vlastnictví jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, nelze dovozovat, že by na takový převod nebyla přiměřeně použitelná ustanovení o převodu správy národního majetku, a to právě s ohledem na úpravu obsaženou v §350 hosp. zák. Je-li na základě přiměřeného použití na převod vlastnictví jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, aplikovatelné i ustanovení §347 odst. 6 hosp. zák., není důvod, aby nebyla přiměřeně aplikovatelná i ustanovení prováděcích předpisů, zvláště pokud na ně ustanovení §347 odst. 6 hosp. zák. výslovně odkazuje a jejich aplikaci předpokládá, a to včetně případů, kdy byla podle tehdejší právní úpravy smluvní volnost vlastníka značně omezená [to ostatně platilo i v případě jiných forem vlastnictví, jak vyplývá např. i z tehdejší právní úpravy vyvlastnění v §108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)].
43. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podle předpisů účinných v době uzavření hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980 nebylo k účinnosti smlouvy třeba její schválení nadřízenými orgány, hospodářská smlouva nabyla účinnosti a na jejím základě přešlo vlastnictví předmětných pozemků z žalovaného na právního předchůdce žalobce, je jeho právní posouzení věci z hlediska shora uvedeného správné.
VI. Závěr
44. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, postupoval dovolací soud podle §243d písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, ve zbývajícím rozsahu (co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) jej pak dílem jako vadné a dílem nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a to v intencích závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, kdy v případě žalobce hlavního města Prahy obecně nelze náklady na zastoupení advokátem považovat za nezbytné, přičemž dovolací soud v daném případě pro odlišné rozhodnutí neshledal žádné (ve smyslu označené judikatury Ústavního soudu) relevantní důvody a ani žalobce ve svém vyjádření k dovolání žádné takové důvody neuvedl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu