ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4023.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4023/2018-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce L. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Z. S., soudní exekutorky , Exekutorský úřad XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 125/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 25 Co 391, 392/2017-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Dajbycha, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2017, č. j. 42 C 125/2015-108, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl též žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 61 000 Kč za dobu od 1. 11. 2014 do zaplacení (výrok II), řízení co do částky 61 000 Kč zastavil (výrok III), žalobci uložil jednak povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok IV) a jednak zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 33 589,60 Kč (výrok V). Usnesením ze dne 21. 8. 2017, č. j. 42 C 125/2015-120, soud prvního stupně rozsudek ve výroku IV opravil tak, že náklady řízení žalované představují částku 1 500 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žalobci uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení, a to žalované ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vedlejší účastnici na straně žalované pak 16 794,80 (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto rozhodly soudy obou stupňů o žalobě, jíž se žalobce domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč a náhrady majetkové újmy ve výši 61 000 Kč, a to za nesprávný úřední postup v průběhu exekučního řízení, které bylo vedeno před Exekutorským úřadem Praha 6 pod sp. zn. 025 Ex 14655/09.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání v rozsahu námitky, podle níž odvolací soud „posoudil jiný skutkový základ žaloby“ neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v tomu odpovídajícím rozsahu konkrétně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu, popřípadě na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Přípustnost dovolání nezakládá v projednávané věci ani poukaz žalobce na neprovedení tzv. opominutých důkazů. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Obdobně z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 a ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, vyplývá, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Uvedeným judikatorním požadavkům však odvolací soud (soud prvního stupně) dostál, když podrobně a logicky vyložil, proč považuje žalobcem označené důkazy za pro věc nerozhodné. Proto rovněž ze strany odvolacího soudu nedošlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Otázka, zda je „nesplnění povinnosti (soudního exekutora) vymožené plnění vydat zpět povinnému v okamžiku, kdy se exekutor dozvěděl, že oprávněný navrhuje zastavení exekuce, a to bez toho, že by k tomu musel být vyzván, nesprávným úředním postupem“, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že právo na výplatu vymoženého plnění vzniklo žalobci jako povinnému až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce podle §87 odst. 3 a 4 a §89 zák. č. 120/2001 Sb., soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), přičemž uvedený závěr se žalobci nepodařilo v dovolání účinně zpochybnit. Žalobcem přednesená otázka se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze doplnit, že v dovolání zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, se týkal skutkově zcela odlišné situace, kdy soudní exekutor nevyplatil oprávněnému vymožené plnění, ačkoliv takové výplatě nebránila žádná objektivní překážka, kdežto v projednávané věci měla být výplata vymoženého plnění povinnému vázána až na základě pravomocného rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce podle §87 odst. 3 a §89 věta první exekučního řádu.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výroky II a III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl, aniž by mu bylo umožněno se zabývat jejich věcnou správností.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti jej neshledal přípustným.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou vzal Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. na zřetel, že podle obsahu spisu žalované v průběhu dovolacího řízení žádné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí rozhodl Nejvyšší soud podle týchž zákonných ustanovení a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejší účastnici na straně žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, přičemž vedlejší účastnice nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Nejvyšší soud na dané téma doplňuje, že ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, uvedl, že reflektuje rozhodovací praxi Ústavního soudu a je mu známo, že v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci měly utrpět újmu. Pokud se tedy soudní exekutorka v této věci nechala zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla její úřední činnost, konkrétně otázka náhrady tvrzené újmy způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu