ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4836.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4836/2017-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4 proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, o konstatování porušení práva, omluvu a zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 78/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, č. j. 20 Co 201, 202/2017-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. 12. 2016, č. j. 34 C 78/2014-198, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 o své věcné nepříslušnosti (ohledně návrhu žalobce na zničení nebo zajištění zničení obrazových záznamů žalobce pořízených při nezákonném zásahu Policie České republiky dne 12. 3. 2013) a o postoupení věci v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Soud vycházel ze závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, jímž byl k dovolání žalobce částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 20 Co 199/2015-132, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2015, č. j. 34 C 78/2014-59, a věc vrácena dovolacím soudem v daném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) k námitce žalobce ohledně chybějícího výroku o nákladech řízení rozhodl, že se jeho usnesení ze dne 22. 12. 2016, č. j. 34 C 78/2014-198, doplňuje o výroky III a IV, které zní: Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III) a ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku I, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2016, č. j. 34 C 78/2014-198, jímž soud prvního stupně rozhodl o své věcné nepříslušnosti k projednání a rozhodnutí věci a o postoupení věci Městskému soudu v Praze, napadl žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelem položená otázka výkladu ustanovení §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), §7 o. s. ř. a §104b odst. 2 o. s. ř. a pravomoci soudu v občanském soudním řízení k projednání nároku, kterým se žalobce domáhající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do jeho osobnostních práv zároveň domáhá proti žalovanému státu likvidace obrazových záznamů svojí osoby neoprávněně pořízených úřední osobou, přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby byla výše uvedená právní otázka posouzena jinak.
V rozsudku ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, vydaném v této věci, Nejvyšší soud uvedl, že žalobcem namítaný (zpochybňovaný) úkon (zásah) orgánu veřejné moci vůči jeho osobě není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů. Soudy v občanském soudním řízení tak nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci to, co žalobce požaduje, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle jiného předpisu soukromého práva. Soudy v občanském soudním řízení totiž projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud konstatoval, že se žalobce svým nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva, tedy toho, aby státní orgány výkonem svých pravomocí nadále nezasahovaly do jeho právní sféry. Takový zásah považuje za nezákonný, odporující platným právním předpisům. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob pak poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví (§2 s. ř. s.). Soudy ve správním soudnictví mimo jiné rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu [§4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Tomu odpovídá i znění §82 s. ř. s., podle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Podle §87 odst. 2 s. ř. s. „soud rozsudkem… zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval…“ Správním orgánem jsou i orgány moci výkonné [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tedy i Policie České republiky.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že v důsledku uvedeného postupu došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to už jenom z toho důvodu, že uvedená práva jsou nepochybně garantována i v řízení před správními soudy. Pokud se pak týče výhrad k odůvodnění rozhodnutí, jeví se jako podstatné, že soudy byly v této věci vázány právním názorem Nejvyššího soudu, s odkazem na tuto skutečnost se odvolací soud i s odvolacími námitkami vypořádal.
Dovolatelem vytýkané porušení §104b odst. 2 o. s. ř. a neseznámení účastníků s odchylným právním posouzením otázky věcné příslušnosti soudu, může dovolací soud hodnotit pouze z hlediska, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení však dovolací soud může přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné, což v tomto případě není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu