ECLI:CZ:NS:2019:30.ND.422.2018.1
sp. zn. 30 Nd 422/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci navrhovatelů a) G. V. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) C. L. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, o určení místní příslušnosti soudu podle §11 odst. 3 občanského soudního řádu pro návrh na umoření listin, takto:
Návrh na umoření hromadných listin společnosti FRANKSA INVESTMENT, a.s., podaný dne 28. 11. 2018 u Nejvyššího soudu, projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 2.
Odůvodnění:
Nejvyššímu soudu bylo dne 28. 11. 2018 doručeno podání navrhovatelů označené jako „Návrh umoření listiny – hromadných listin společnosti FRANKSA INVESTMENT, a.s.“ a současně žádost navrhovatelů o určení, který soud věc projedná a rozhodne podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť podle navrhovatelů jde o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí, respektive je nelze zjistit.
Z předložených listin vyplývá, že navrhovatelé jsou zakladateli společnosti FRANKSA INVESTMENT, a.s., se sídlem v Praze 2, Sázavská 914/8, dále jen „společnost“. Základní kapitál společnosti byl rozvržen na 20 kusů kmenových akcií na jméno, přičemž emise akcií proběhla tak, že 10 kusů kmenových akcií bylo nahrazeno hromadnou listinou, jejímž vlastníkem se stal navrhovatel a), a dalších 10 kusů kmenových akcií bylo nahrazeno hromadnou listinou, jejímž vlastníkem se stal navrhovatel b). Obě hromadné listiny byly ztraceny (zřejmě dne 21. 6. 2018 či dne 22. 6. 2018), proto navrhovatelům nezbylo, než podat návrh na umoření listin podle §303 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“. Protože však nebylo možné určit obecný soud navrhovatelů, jelikož bydliště obou se nachází v Italské republice, navrhovatelé předložili návrh na umoření listin spolu s návrhem na určení místní příslušnosti Nejvyššímu soudu ve smyslu §11 odst. 3 o. s. ř.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Nejvyšší soud v prvé řadě zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout jako jedna z podmínek postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z členství České republiky v Evropské unii plyne povinnost vnitrostátních soudů aplikovat příslušné přímo použitelné předpisy unijního práva přednostně před vnitrostátním právem. Vzhledem k tomu, že oba navrhovatelé mají své bydliště na území Italské republiky, je nutné posoudit přednostní použití unijních předpisů, v projednávaném případě konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I bis“.
Nejprve proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je dána jeho příslušnost podle nařízení Brusel I bis.
Nejvyšší soud konstatuje, že na řízení o návrhu na umoření listin nedopadají ustanovení čl. 7 až 9 nařízení Brusel I bis o zvláštní příslušnosti, ani ustanovení čl. 10 až 23 nařízení Brusel I bis o zvláštní příslušnosti ve věcech pojistných, spotřebitelských a pracovních smluv a na věc nelze aplikovat ani ustanovení čl. 24 nařízení Brusel I bis o výlučné příslušnosti. Ve věci nelze uvažovat ani o splnění podmínek pro příslušnost založenou ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis dohodou stran, neboť navrhovatelé proti sobě nestojí v rolích vzájemných odpůrců.
Podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
Podle čl. 5 odst. 2 nařízení Brusel I bis na osoby uvedené v odstavci 1 nelze použít zejména pravidla pro určení vnitrostátní příslušnosti, která mají členské státy oznámit Komisi podle čl. 76 odst. 1 písm. a).
S ohledem na skutečnost, že navrhovatelé proti sobě nestojí v kontrakdiktorních rolích, a nemají tak vzájemné postavení žalobce a žalovaného, lze učinit jednoznačný závěr ( acte clair ), že na projednávanou věc nelze použít ani ustanovení čl. 5 nařízení Brusel I bis, které vylučuje aplikaci pravidel příslušnosti podle národního práva.
Z toho ovšem vyplývá, že pravomoc soudů České republiky je třeba posuzovat podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „z. m. p. s.“.
Podle §81 z. m. p. s. českému soudu přísluší prohlásit za umořené listiny vydané v cizině jen tehdy, může-li mít jejich umoření podle povahy věci právní následky v České republice.
Z tvrzení navrhovatelů v projednávané věci vyplývá, že navrhují umoření hromadných listin, které nahrazují celkem 20 ks kmenových akcií společnosti FRANKSA INVESTMENT, a.s., se sídlem v Praze 2, Sázavská 914/8. Nelze tedy pochybovat, že umoření těchto hromadných listin může mít právní následky v České republice.
Zakládá-li ustanovení §81 z. m. p. s. pravomoc českého soudu prohlásit – za stanovené podmínky – za umořené listiny vydané v cizině, tím spíše musí být pravomoc českého soudu dána v případě, jedná-li se o listiny vydané v České republice, jejichž umoření zde může způsobit právní následky. Na uvedeném základě Nejvyšší soud uzavírá, že pravomoc soudů České republiky je dána.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou místní příslušnosti konkrétního soudu v České republice.
Podle §303 odst. 1 z. ř. s. je pro řízení o umoření listin příslušný soud, v jehož obvodu má obecný soud navrhovatel; nemá-li navrhovatel v České republice obecný soud, je příslušný ten soud, v jehož obvodu je platební místo.
Podle §303 odst. 2 z. ř. s. jde-li o řízení o umoření cenného papíru, vystaveného tuzemskou bankou, je příslušný soud, v jehož obvodu má tato banka své sídlo.
V dané věci podmínky místní příslušnosti chybějí (srov. §303 z. ř. s.), neboť navrhovatelé, kteří jsou fyzickými osobami s bydlištěm v Italské republice, nemají obecný soud v České republice, s ohledem na povahu hromadné listiny není dána místní příslušnost soudu podle platebního místa, a nejedená se ani o listiny vystavené tuzemskou bankou.
Nejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou věcné příslušnosti soudů.
Podle ustanovení §3 odst. 1 z. ř. s. pro řízení v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy, nestanoví-li zákon jinak.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že věcná příslušnost krajských soudů podle ustanovení §3 odst. 2 z. ř. s. není v předmětné věci dána, a proto jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni příslušné okresní soudy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že jsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti (§6 o. s. ř. za použití §1 odst. 4 z. ř. s.), za situace, kdy z návrhu není zřejmé, kde ke ztrátě hromadných listin došlo, určil, že návrh projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (§3 odst. 1 z. ř. s.), v jehož obvodu se nachází sídlo společnosti, k jejímuž základnímu kapitálu se hromadné listiny vztahují, a kde se rovněž nachází sídlo právního zástupce navrhovatelů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu