ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1303.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1303/2019-726
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně PROFESSIONALS s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25720724, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze, Rybná 716/24, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o zaplacení částky 3 786 154,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 15/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 106/2017-693, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky, které má dovolatelka za dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, totiž zda „je souladné se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy přiznat soudní ochranu nároku na provizi zprostředkovateli, který byl souběžně činný nejen pro zájemce, ale i pro třetí osobu, která usilovala prostřednictvím zprostředkovatele o uzavření smlouvy se stejným subjektem, kterého zprostředkovatel zprostředkoval zájemci a která je konkurentem zájemce“, a zda „požívá soudní ochrany nárok na provizi zprostředkovatele, který vtáhne do svého potenciálního obchodního sporu se zájemcem o zprostředkovávaný vztah potenciálního nájemce, označí zájemce bezdůvodně za nesolidního a použije pohrůžky medializace, pokud nájemce uzavře smlouvu se zájemcem, čímž porušuje též zásadu obchodní loajality ke smluvnímu partnerovi a zásady poctivého obchodního styku a dobré mravy obecně“, nejsou otázkami hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorní, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nejde tedy o právní posouzení konkrétní věci, o výsledek aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu, jehož přezkumu se ve skutečnosti (podle obsahu) domáhá dovolatelka. Tím spíše to platí tam, kde jde o posouzení určitého jednání z hlediska jeho souladu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku; výsledek takového posouzení vždy závisí na komplexním posouzení konkrétních okolností individuálního případu (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, rozsudek ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011, a judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou, a dále např. rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018).
Dovolatelka ostatně zakládá obě otázky též na takových skutkových předpokladech, které nemají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v řízení před soudy nižších stupňů. Zjištěný skutkový stav věci neobsahuje poznatek, že žalobkyně byla souběžně činná též pro třetí osobu, která usilovala prostřednictvím zprostředkovatele o uzavření smlouvy se stejným subjektem (bylo zjištěno toliko to, že na žádost zájemce vytipovala další objekty), ani že označila dovolatelku bezdůvodně za nesolidní a že použila pohrůžky medializace, aby zabránila uzavření nájemní smlouvy (zjištěno bylo, že upozornila zájemce, že s ní žalovaná dosud nemá vyrovnané závazky). Dovolatelka tak předkládá otázky, které odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí tudíž na jejich řešení nespočívá. Též z tohoto důvodu předložené otázky nesplňují kritéria vymezená v §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda smluvní závazek zprostředkovatele zprostředkovat uzavření nájemní smlouvy je naplněn pouhým vyvěšením poutače na objektu žalované, kontaktováním potenciálního nájemce a asistencí při prohlídce objektu potenciálním nájemcem, když zájemce si vyjedná uzavření nájemní smlouvy samostatně a bez přičinění zprostředkovatele, tedy, zda taková činnost zprostředkovatele má intenzitu, při které lze uzavřít, že smlouva se třetí osobou byla uzavřena se součinností zprostředkovatele dle §647 odst. 1 obchodního zákoníku, a to v době, kdy nájemní smlouva byla uzavřena po zániku zprostředkování“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe „vyjádřené např. ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2008, jakož i ve věci sp. zn. 32 Cdo 6404/2007“, v nichž Nejvyšší soud dle mínění dovolatelky klade důraz na vyšší míru aktivity zprostředkovatele v případě zprostředkování uzavření smlouvy, aby bylo možno uzavřít, že jde o součinnost zprostředkovatele ve smyslu ust. §647 odst. 1 obch. zák.
Předně je třeba uvést, že od rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 192/2008 a sp. zn. 32 Cdo 6404/2007, která dovolatelka připisuje dovolacímu soudu, se odvolací soud odchýlit nemohl již proto, že rozhodnutí těchto spisových značek Nejvyšší soud nevydal. Dovolatelkou tvrzené judikatorní požadavky na vyšší míru aktivity zprostředkovatele ve vazbě na §647 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), nejsou stanoveny ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 192/2007, jímž dovolatelka argumentuje v čl. III, písm. B, bodě 23 dovolání. Z dovolání není seznatelné, v čem se měl odvolací soud odchýlit od dovolatelkou citovaného závěru toho rozhodnutí, že příčinnou souvislost jako poměr příčiny a následku je nutno v případě působení více příčin (a z nich plynoucích následků) chápat jako zřetězení příčin a následků nejen v posloupnosti věcné, nýbrž i posloupnosti časové.
Odvolací soud shledal důvod vzniku práva žalobkyně na provizi v tom, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu se zájemcem, kterého však vyhledala žalobkyně, resp. že žalobkyně zajistila pro žalovanou podle smlouvy kontakt se zájemcem, se kterým po skončení smlouvy uzavřela žalovaná nájemní smlouvu. Opřel se přitom o zjištění, že žalobkyně zájemci nabízela prostory žalované a ten se po úvodním jednání s žalobkyní obracel se svými technickými dotazy a požadavky z praktických důvodů přímo na žalovanou. Dovolatelka zřejmě opomíjí, že §647 odst. 1 obch. zák., jímž argumentuje, je ustanovením dispozitivním (srov. §263 odst. 1 obch. zák.) a právní posouzení odvolacího soudu je založeno nikoliv na aplikaci toho ustanovení, nýbrž na odchylném ujednání smlouvy o zprostředkování nájmu [v jejím čl. 8 písm. b) s odkazem na čl. 10] pro případ, že zájemce uzavře po zániku smlouvy s nájemcem nájemní smlouvu, na kterou se vztahovala zprostředkovatelská činnost zprostředkovatele.
Dovolatelka navrhla zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, tedy též výroků o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je však přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům vyloučena.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu