ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.188.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 188/2019-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně O.K. Trans Praha spol. s r. o. , se sídlem v Chýni, Hlavní 182, identifikační číslo osoby 00473251, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované XL Catlin Services SE , se sídlem v Londýně, 20 Gracechurch Street, EC3V 0BG, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo SE000103, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, o zaplacení částky 362 630,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 EVC 1/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018, č. j. 21 Co 145/2017-382, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 197 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 7 EVC 1/2013-291 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 362 630,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázek, kde „doposud nebyla vytvořena judikatura“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Formuluje-li dovolatelka otázku „jakým právním řádem se řídí vztah mezi žalovanou a žalobkyní, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není smluvní stranou pojistné smlouvy“, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv se žalobkyně po žalované domáhá plnění z pojistné smlouvy, která byla platně uzavřena, nebyla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, ale mezi žalobkyní a společností Catlin Insurance Company (UK) Ltd., žalovaná proto není ve věci pasivně legitimována. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tvrdí-li dovolatelka, že se ve vztahu k žalované dovolávala jejího deliktního jednání a solidární odpovědnosti s pojišťovnou Catlin Insurance Company (UK) Limited, nutno uvést, že tak učinila až v odvolání ze dne 20. 1. 2017 proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně, tedy v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.
Dovolatelka dále předkládá otázku „jaká práva a povinnosti žalobkyně vyplývají z pojistné smlouvy č. VX7000184287 a zákona č. 37/2004 Sb.“, kterou v navazujících otázkách obsáhle rozvádí. Odvolací soud však své rozhodnutí nezaložil ani na řešení těchto otázek. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, založil je na závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť pojistná smlouva nebyla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou. Tento závěr pro rozhodnutí odvolacího soudu určující nebyl dovolatelkou zpochybněn. Úvahy o porušení podmínek pojistné smlouvy ze strany žalobkyně a postup žalované v souladu s pojistnou smlouvou při odmítnutí pojistného plnění odvolací soud připojil nad rámec důvodu svého rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, a to k námitkám žalobkyně uváděným v řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí ani na řešení otázky „jaká práva a povinnosti má žalovaná při výkonu svého podnikání, tedy při nabízení a uzavírání pojistných smluv“, kterou dovolatelka opět dále rozvádí pomocí navazujících otázek. Odvolací soud tyto otázky neřešil, stran těchto otázek neučinil žádný závěr, jenž by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení a prostřednictvím těchto otázek proto nemůže být založena přípustnost dovolání.
Otázkou zda „je způsob podnikání žalované ve skupině „Catlin“ ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), podnikáním pod společným jménem“, dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, a to ze zjištění, že žalovaná a pojišťovna Catlin Insurance Company (UK) Ltd. nepodnikají pod společným jménem, ale pouze v jedné skupině. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení ve znění účinném od 30. 9. 2017. Pokud pojistnou smlouvu uzavírala společnost Catlin Innsbruck GmbH pro nositele rizika společnost Catlin Insurance Company (UK) Ltd., je nade vší pochybnost zjevné, že tyto společnosti nejednají pod společným jménem bez založení právnické osoby tak, jak předvídá ustanovení §10 odst. 2 obch. zák.
Dovolatelka konečně předkládá otázky, zda „postupoval odvolací soud při aplikaci ustanovení §118a o. s. ř. v tomto řízení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR“ a zda „lze odůvodnění rozsudku odvolacím soudem považovat ve smyslu ustanovení §175 (správně §157) o. s. ř. za řádně odůvodněné ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR“, majíc za to, že odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje a namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle jejího názoru nedostatečné a zmatečné. Námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jsou irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesním pochybení odvolacího soudu spočívajícím v chybějícím poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. a tím způsobené nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí a nedostatečném a zmatečném odůvodnění jeho rozhodnutí nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůžou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, případně se nevypořádal s některými odvolacími námitkami, jak dovolatelka namítá. Odvolací soud se proto neodchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ). Dovolací soud neshledal ani jiná namítaná procesní pochybení soudu, která by vedla k odchýlení se od judikatury Ústavního soudu a zásahu do dovolatelčina práva na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu