ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2274.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2274/2019-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce F. P. , narozeného XY, bytem XY , zastoupeného JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalované Direct pojišťovna, a.s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25073958, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, U průhonu 1589/13a, o zaplacení 46 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 213 C 31/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, č. j. 44 Co 438/2017-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 646,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Hynka Růžičky, LL.M.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky představující část pojistného plnění, na něž mu měl vzniknout nárok na základě pojistné smlouvy uzavřené se žalovanou. Žalovaná v průběhu řízení vznesla vůči žalobci vzájemný návrh na zaplacení částky 13 600 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 213 C 31/2014-148, žalobu zamítl (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalované částku 13 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 5. 3. 2016 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi (účastníky výrok III.) a nákladech řízení státu (výrok IV.).
Podle soudu prvního stupně byla dne 12. 7. 2011 mezi žalobcem jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem uzavřena pojistná smlouva č. 2500104210, na základě které bylo sjednáno též havarijní pojištění vozidla XY, RZ: XY, jehož vlastníkem byl žalobce. Předmětné vozidlo bylo žalobci odcizeno a žalovaná žalobci zaplatila částku 58 000 Kč jako pojistné plnění (od obvyklé ceny vozidla ve výši 70 000 Kč odečetla částku 7 000 Kč za porušení všeobecných pojistných podmínek a spoluúčast žalobce podle výše uvedené smlouvy ve výši 5 000 Kč).
Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku č. 578-09/15, jenž zohlednil nepovolenou přestavbu předmětného vozidla z pravostranného na levostranné řízení a ocenil vozidlo jako soubor náhradních dílů. Obvyklá cena předmětného vozidla podle tohoto posudku činila 49 400 Kč. Podle soudu prvního stupně žalovaná rovněž oprávněně snížila výši pojistného plnění o částku 7 000 Kč na základě čl. 10 odst. 6 písm. e) a čl. 10 odst. 7 Všeobecných pojistných podmínek pro škodové havarijní pojištění vozidel, neboť žalobce nesplnil informační a oznamovací povinnost podle zákona, pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek, nepodal žalované pravdivé informace o přestavbě vozidla a bez zbytečného odkladu neoznámil žalované, že nastala pojistná událost. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu žalované, neboť žalovaná zaplatila žalobci na pojistném plnění více, než mu náleží, čímž žalobce získal na úkor žalované bez právního důvodu majetkový prospěch.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1000/2013, namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel z ceny předmětného vozidla jako souboru náhradních dílů. Vozidlo i po přestavbě řízení splňovalo technické normy pro provoz na pozemních komunikacích, což bylo potvrzeno při kontrolách technické způsobilosti (STK), a nelze se tedy ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že mělo obvyklou cenu pouze v rozsahu náhradních dílů. Nesprávný je proto i závěr odvolacího soudu o důvodnosti vzájemného nároku žalované.
Podle dovolatele rovněž nebyly naplněny podmínky pro krácení pojistného plnění ze strany žalované, neboť opožděné oznámení pojistné události nemělo žádný vliv na vznik pojistné události, na zvětšení rozsahu jejích následků, ani na zjištění právního důvodu plnění a nemohlo ztížit šetření rozsahu škody. Závěr soudu o tom, že porušení oznamovací povinnosti žalobcem mělo podstatný vliv na ztížení právního důvodu plnění či šetření rozsahu škody nemá podle dovolatele oporu v provedeném dokazování.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel u otázky krácení pojistného plnění nedostál, neboť na žádná rozhodnutí dovolacího soudu neodkázal.
Dovolateli je rovněž třeba vytknout, že nesouhlas se závěry odvolacího soudu o obecné ceně vozidla a vzájemném nároku žalované staví toliko na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu, přičemž přehlíží, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo jeho rozsudek ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, a rovněž usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatel tak ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., který je třeba vymezit podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolání tedy i v této části trpí vadou, neboť řádné vymezení dovolacího důvodu postrádá.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1000/2013, není případný, neboť v odkazovaném rozhodnutí byla posuzována existence práva na pojistné plnění za zcela odlišných skutkových okolností a nebyly v něm řešeny výše ani rozsah pojistného plnění v situaci, kdy bylo zasaženo do konstrukce vozidla. Navíc otázka zjištění obecné ceny vozidla k datu jeho odcizení je otázkou skutkovou, jež nemůže být způsobilá založit přípustnost dovolání (viz výše), nikoli otázkou právní.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu