ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2337.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2337/2019-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce L. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Zenáhlíkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, proti žalované „MOKATE“ SPOLKA AKCYJNA , se sídlem ul. Katowicka 365A, 43-450 Ustroń, Polská republika, REGON 072250034, zastoupené JUDr. Jaromírem Kremerem, advokátem, se sídlem v Orlové, Úzká 1108, o zaplacení částky 2 963 521,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 EVC 2/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, č. j. 27 Co 60/2018-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 480 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 134/2017, ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 392/2017, která jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Argumentem, že odvolací soud se „nijak nevypořádal zejména s otázkou absolutní neplatnosti dle ust. §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, takto sjednané konkurenční doložky, případně se nevypořádal s otázkou délky trvání konkurenční doložky včetně posouzení otázky vzniku nároku na odměnu za dodržování zákazu konkurence po uplynutí zákonem stanovené maximální doby zákazu konkurence dle ust. §672a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku“, přičemž dovolatelce není známo, že by dovolací soud v některém ze svých dosavadních rozhodnutí tyto otázky řešil, což dle jejího názoru představuje otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou, dovolatelka tomuto požadavku nedostála.
Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To platí tím spíše tehdy, má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008).
To dovolatelka neučinila a otázku ve smyslu §237 o. s. ř. nepředkládá, nýbrž vytýká odvolacímu soudu neúplné a tedy nesprávné právní posouzení věci. Ze skutečnosti, že se dovolatel vymezil proti právnímu posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a splnil tak svou povinnost vylíčit dovolací důvod, však rozhodně nelze usuzovat, že již nemusí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39).
Argumentaci, která by splňovala kritéria stanovená v §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v jiných částech podaného dovolání.
Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že argumentuje-li dovolatelka ve své nezdařeném pokusu o formulaci otázky dosud judikatorně nevyřešené limitem délky trvání zákazu konkurence stanoveným v §672a obchodního zákoníku, opomíjí, na jaké úvaze je založeno napadené rozhodnutí, totiž že v souzené věci jde o konkurenční doložku sjednanou v rámci smlouvy o prodeji akcií, nikoliv ve smlouvě o obchodním zastoupení či ve smlouvě mandátní, tedy ve smluvních typech charakteristických slabším postavením jedné ze stran (obchodního zástupce, mandatáře), které si vyžaduje jejich zvýšenou ochranu, a ta v případě posuzované smlouvy, v níž mají strany rovné postavení, postrádá opodstatnění, nehledě na to, že konkurenční doložka sice nebyla vzájemná vyvážená, ovšem právě ve prospěch dovolatelky.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu