ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2739.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2739/2019-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Leemon Interactive, s. r. o. , se sídlem ve Frýdku – Místku, Místek, náměstí Svobody 1, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 28628616, zastoupené Mgr. Marcelem Zachvejou, Ph.D., LLM, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, proti žalovaným 1) L. K. , narozenému XY, a 2) I. K. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o zaplacení částky 4 246 796,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 27/2018, o dovolání obou žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 12. 2018, č. j. 22 Co 391/2018-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 7 C 27/2018-77, zamítl námitku žalovaných vytýkající nedostatek pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí nadepsané věci, opřenou o argument, že mezi účastníky byla uzavřena rozhodčí smlouva. Dospěl k závěru, že rozhodčí doložka obsažená v čl. 9.10 smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 25. 6. 2008 je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, neplatná, neboť neobsahuje dohodu o konkrétní osobě rozhodce a rozhodčí řízení dle této doložky by se mělo konat podle pravidel Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., která není stálým rozhodčím soudem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Usoudil, že obsah rozhodčí doložky ujednané mezi účastníky prakticky přesně odpovídá obsahu rozhodčích doložek, jež byly přezkoumávány v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněném pod číslem 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2010“), a v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném pod č. 121/2011 tamtéž (dále též jen „R 121/2011“), v nichž byl přijat soudem prvního stupně aplikovaný závěr, že rozhodčí smlouva je neplatná, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že v posuzované věci by měla být otázka platnosti rozhodčí smlouvy, na níž napadené rozhodnutí závisí, posouzena jinak než v R 45/2010 a v R 121/2011. Argumentují, že řešení přijaté Nejvyšším soudem v roce 2011 by se nemělo vztahovat na rozhodčí smlouvy uzavřené před tímto datem, neboť tím dochází „k uplatňování retroaktivity“, navíc retroaktivity popírající dřívější opačné posouzení téže otázky Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Domáhají se, aby byla otázka platnosti předmětné rozhodčí smlouvy posouzena podle závěrů přijatých v posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. aby rozhodčí doložka byla shledána platnou.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), skutečnost, že může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.
Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se v rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem; jde o korekci chybného („překonaného“) právního názoru a musí být proto aplikován i na probíhající soudní řízení. Výjimečné nepoužití později se prosadivších judikatorních názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudky ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, a usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, či usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1508/2019, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, uveřejněný pod číslem 208/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V souzené věci dovolatelé žádný relevantní důvod pro výjimečné nepoužití aktuální judikatury dovolacího soudu neuvedli a takový důvod nevyplývá ani z obsahu spisu. Naopak, jak přiléhavě argumentuje ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně, vše nasvědčuje spíše tomu, že použití této judikatury a projednání sporu před soudem v občanském soudním řízení je pro dovolatele jako žalovanou stranu naopak výhodnější.
Protože dovolací soud neshledává důvod, pro který by měla být ve zde souzené věci předmětná otázka procesního práva posouzena jinak, než jak ji řeší ve své recentní rozhodovací praxi, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Pro úplnost je vhodné dodat, že podle údajů uvedených v obchodním rejstříku Společnost pro rozhodčí řízení, a. s., identifikační číslo osoby 26421381, jejíž sídlo mělo být podle sporné rozhodčí smlouvy jednacím místem rozhodčího řízení, podle jejíhož jednacího řádu mělo být rozhodčí řízení vedeno a z jejíhož seznamu rozhodců měl být vybrán rozhodce, vstoupila pod pozdější obchodní firmou Novoměstská administrativní korporace, a. s., dnem 1. 8. 2018 do likvidace a dnem 17. 12. 2018 byla vymazána z obchodního rejstříku. Postup podle sporné rozhodčí doložky tedy ani fakticky již není možný.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu