ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1640.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1640/2019-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce JUDr. Karla Miči , se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, jako insolvenčního správce dlužníka CZECH FINANCIAL SERVICE – CFS MEDICAL a.s., v likvidaci, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce M. Š. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované ARMONY s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 42 (identifikační číslo osoby 602 00 197), za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalované Mgr. Mariana Pavlova , správce konkursní podstaty úpadce J. L., se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o zaplacení 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 242/2014-248, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 58 Co 347/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
III. Vedlejší účastník řízení na straně žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 9 C 242/2014-248, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do majetkové podstaty úpadce CZECH FINANCIAL SERVICE – CFS MEDICAL a.s., v likvidaci, se sídlem Mozartova 928, Praha 5, IČO: 27143431, částku 3.000.000 Kč spolu s 5% ročním úrokem z částky 3.000.000 Kč od 10. 12. 2003 do zaplacení a dále s 2,5% ročním úrokem z prodlení z částky 3.000.000 Kč od 1. 7. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení a o zaplacení soudního poplatku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 70 Co 269/2018-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 3.000.000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva (konkrétně otázky „ zda lze zpochybnit věrohodnost svědka K., potažmo uznání dluhu ze dne 4. 1. 2005 pomocí důkazů uplatněných v řízení před odvolacím soudem, které shodou okolností mají prokazovat, že skutkový stav, o kterém svědek K. vypovídal, byl jiný, než jak byl soudem zjištěn “), na níž závisí dovoláním napadené rozhodnutí, odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3640/2015. Odvolacímu soudu vytýká, že důkaz navržený vedlejším účastníkem řízení na straně žalované v odvolání posoudil jako přípustnou novotu ke zpochybnění věrohodnosti svědka K. a pravosti a obsahu listin uznání dluhu ze dne 4. 1. 2005.
Předně je nutné připomenout, že koncentrace řízení se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník tvrdí a prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti. Jde například o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007).
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3640/2015).
Je pravdou, že důkazem zpochybňujícím jiný důkaz není, pokud má nově navržený důkaz vést k jiným skutkovým zjištěním, a nikoli výhradně ke zpochybnění věrohodnosti některého z dosavadních důkazů. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Vedlejší účastník na straně žalované podal odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 9 C 242/2014-248 ze dne 26. 4. 2018, v němž poukazoval na notářský zápis ze dne 23. 8. 2005, jehož kopie byla předložena až v odvolacím řízení. Tento důkaz navrhl ke zpochybnění pravosti listiny o uznání dluhu ze dne 4. 1. 2005 a věrohodnosti svědka K. podle §205a písm. c) o. s. ř., nikoli k jiným skutkovým zjištěním, jak prosazuje žalobce. Skutkový základ sporu zůstal stejný. Listinným důkazem v podobě notářského zápisu ze dne 23. 8. 2005 se vedlejšímu účastníku řízení na straně žalované podařilo zpochybnit jak pravost listiny o uznání dluhu ze dne 4. 1. 2005, tak věrohodnost svědka K., jehož výslech odvolací soud zopakoval (odvolací soud neuvěřil výpovědi svědka K. a nepřiznal pravost listině o uznání dluhu ze dne 4. 1. 2005). Námitka žalobce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s jím uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu, se tedy neprosadí, neboť neobstojí názor, že vedlejší účastník navrhl v odvolání nový důkaz ke zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejšímu účastníku na straně žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (vedlejší účastník na straně žalované nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), který nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši po 300,- Kč [§1 odst. 1, 2 a §1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu]. Neúspěšnému vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nevzniklo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu