ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1978.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1978/2019-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce E. M. , bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Pankrác, Soudní 988/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované U-MEDIA s.r.o., se sídlem v Praze 8, Uzavřená 167/1, identifikační číslo 29029627, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 288/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 12 Co 17/2019-94, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 12 Co 17/2019-94, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2018, č. j. 30 C 288/2017-83, ve výrocích o zastavení řízení o zaplacení částky 2.000.000,- Kč se smluvními úroky a o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2018, č. j. 30 C 288/2017-83, kterým bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 2.000.000,- Kč se smluvními úroky a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 12. 2018, č. j. 30 C 288/2017-83, zastavil řízení o návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudního poplatku, zároveň zastavil řízení o zaplacení částky 2.000.000 Kč se smluvními úroky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení o zaplacení 2.000.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (dluh z titulu nevrácené půjčky) požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 13. 4. 2018, č. j. 30 C 288/2017-39, nebylo žalobci osvobození od soudního poplatku přiznáno; rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno Městským soudem v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2018, č. j. 12 Co 165/2018-54. Usnesením ze dne 12. 9. 2018, č. j. 30 C 288/2017-60, byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, na což reagoval opětovnou žádostí o přiznání osvobození od jeho placení. Soud prvního stupně řízení o přiznání osvobození od placení soudních poplatků zastavil s odkazem na §103 a §159a odst. 4 o. s. ř.; jelikož lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula dnem 27. 9. 2018, a soudní poplatek v této lhůtě nebyl zaplacen, zastavil řízení i o věci samé.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. 12 Co 17/2019-94, obsahově potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil výrok o zastavení řízení ve věci samé s odkazem na §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobce přes výzvu soudu poplatek nezaplatil a nedůvodná žádost o osvobození od soudních poplatků nemohla zvrátit zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku, zda při posouzení nové žádosti o osvobození od soudních poplatků poté, co jeho předchozí žádost byla pravomocně zamítnuta, může soud, aniž by o nové žádosti nejprve pravomocně rozhodl, bez toho, že by znovu vyzval účastníka k zaplacení soudního poplatku, řízení ve věci zastavit. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2060/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013. Soudy obou stupňů svým postupem ohrozily právo žalobce na spravedlivý proces a zároveň se odchýlily od rozhodovací praxe Ústavního soudu představované například nálezem ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
V usnesení ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2060/2017, Nejvyšší soud zdůraznil, že „účelem rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku je posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11 [N 96/61 SbNU 489]), přičemž do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy tato otázka konečným způsobem rozhodnuta a pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé, má-li být zachována možnost domáhat se soudní ochrany svých práv (nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 588/2000 [N 56/26 SbNU 107], ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2381/10 [N 241/59 SbNU 459], … shodně i nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 776/05 [N 103/41SbNU 309]).“ Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že „Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15 poukázal na vědomí potřeby chránit jiné účastníky původního řízení před zneužíváním institutu návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku k záměrným obstrukcím. Proto Ústavní soud např. rozhodl, že novému posouzení nemusí soud podrobovat opakovanou žádost o přiznání osvobození od soudního poplatku, jestliže není odůvodněna změnou relevantních skutkových okolností. Tento závěr ovšem cílí na ty případy, kdy by i přes věcně správné negativní rozhodnutí o návrhu účastníka tento podával nové a nové neodůvodněné návrhy na přiznání osvobození od soudního poplatku ve stejném řízení, v čemž mu ustanovení §138 občanského soudního řádu nijak nebrání.“ Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15, se dále podává, že „i kdyby postup stěžovatelky bylo možno kvalifikovat jako obstrukční, nebylo by tím ještě oprávněno zastavení řízení bez předchozí opakované výzvy k zaplacení soudního poplatku. I v logice shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu by totiž obstrukční charakter návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku opravňoval toliko k nevyhovění tomuto návrhu … Neumožnění stěžovatelce zaplatit dodatečně soudní poplatek poté, co soud dospěl k závěru, že na její straně nejsou dány podmínky k osvobození od něj, je nutno kvalifikovat jako porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“
Zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku před pravomocným rozhodnutím o žádosti dovolatele mu soud znemožnil splnit poplatkovou povinnost v situaci, kdy soud deklaroval, že na jeho straně nejsou podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, jakkoliv se mohlo jevit, že jeho opakovaný návrh na přiznání osvobození představuje pouze obstrukční jednání (návrh nebyl odůvodněn relevantními novými skutečnostmi). Tímto postupem soud zabránil dovolateli, aby po pravomocném usnesení o nepřiznání osvobození na dodatečnou výzvu mohl soudní poplatek zaplatit, a v řízení tak pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu ve shora vymezeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu