ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1985.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1985/2018-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. B. , bytem XY, proti žalované Československé obchodní bance, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení 631 322 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 86/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č.j. 11 Co 274/2017-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 48 C 86/2013-209, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 631 322 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 13. 11. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Co 274/2017-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení, který změnil jen ohledně jejich výše, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu žalobce napadl, neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“]; o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (i) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (ii) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo (iv) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Pouhou citací ustanovení §237 o. s. ř., tj. odkazem na všechny v úvahu připadající případy, žalobce požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání zjevně nedostál.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, že vkladový vztah skončil výpovědí danou bankou po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, přičemž 36-ti měsíční výpovědní lhůta sjednaná vkladní knížkou se vztahovala pouze na vkladatele (žalobce), nikoliv na žalovanou. Odvolacímu soudu vytýká, že „ na naší věc “ neaplikoval předpisy spotřebitelského práva, takto formulovanou námitkou však individuálně a kvalifikovaně nevymezuje žádný z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání.
V souvislosti s námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s tím, zda ve vkladní knížce sjednaná 36-ti měsíční výpovědní lhůta platí pro oba subjekty vkladového vztahu nebo pouze pro žalobce, dovolatel přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že z ujednání obsažených ve vkladní knížce vyplývá, že výpovědní lhůta byla sjednána toliko pro výběr vkladů, které může z povahy věci činit pouze vkladatel, avšak pro výpověď smlouvy kterýmkoliv z účastníků aplikoval §582 odst. 1 obč. zák. Uvedený závěr logicky vylučuje možnost posoudit výpověď smlouvy jako smluvní ujednání, jež zhoršuje postavení žalovaného.
Výtkami, že odvolací soud pominul jeho tvrzení ohledně sjednaných podmínek vkladového vztahu, žalobce taktéž nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž posouzení je napadené rozhodnutí založeno. Uvedené námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání. Vytýká-li jejich prostřednictvím odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nevypořádání se s jeho tvrzeními o obsahu vkladového vztahu či sjednané výše úrokové sazby), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu